ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4937.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4937/2017-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. P. , a b) L. M. , obou zastoupených Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, proti žalovanému J. F. , zastoupenému Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o zaplacení 13.752 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 95/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. února 2017, č. j. 36 Co 214/2016-266, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný dovoláním brojí proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jímž tento odmítl jeho odvolání (výrok I.), napadený rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 1. 2016, č. j. 14 C 95/2009-201, změnil ve výroku IV. tak, že žalovaného povinoval nahradit žalobcům náklady řízení před okresním soudem ve výši 42.214 Kč, dále konstatoval, že ve výrocích I., II., III. a V. zůstává nedotčen (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud shledal odvolání žalovaného datované dne 30. 3. 2016 opožděným (rozsudek č. j. 14 C 95/2009-201 byl žalovanému doručen do datové schránky dne 22. 2. 2016), pročež je ve smyslu §218a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. K odvolání žalovaného zaslanému prostřednictvím jeho datové schránky dne 3. 3. 2016 a opravenému přípisem ze dne 8. 3. 2016, jež žalovaný považoval za včasné, poznamenal, že míří výslovně proti usnesení okresního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 14 C 95/2009-206, o nepodjatosti znalce a nikoliv proti rozsudku z téhož dne č. j. 14 C 95/2009-201.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum, přičemž nejprve prověřoval přípustnost dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže by šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv, o vztahy pracovněprávní nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dle písm. f) téhož ustanovení pak není dovolání přípustné ani proti usnesením, vůči nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Napadá-li dovolatel svým podáním usnesení krajského soudu ve výroku I., jímž bylo jeho odvolání pro opožděnost odmítnuto, směřuje jím proti rozhodnutí odvolacího soudu, k jehož přezkumu slouží jako mimořádný opravný prostředek žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 4 o. s. ř., zatímco přípustnost dovolání je v takovém případě podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyloučena (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3612/2013, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2447/2014, či jeho rozsudky ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3937/2014, i ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015). Pro vylíčené nelze dovolání v této části považovat za přípustné.
Dovolatel pak v úvodu avizuje, že usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tedy i ve výrocích II. a III., jež jej povinují nahradit žalobcům náklady řízení. Svým dovoláním tak ovšem směřuje proti výrokům, kterými bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím shora zmíněný bagatelní limit ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., přičemž částky přiznané jako náhrada nákladů řízení dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání označit za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo za věci jmenované §120 odst. 2 o. s. ř., ani jedná-li se o akcesorický výrok v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) sporu takového charakteru týkalo, pročež ve vztahu k nim není možné uvažovat o neuplatnění výše uvedeného hodnotového limitu (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014). S ohledem na řečené Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného objektivně nepřípustným i v této části, a proto je podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. v celém rozsahu odmítl (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4332/2016, a ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1845/2017).
Za daných okolností pak musel stejný osud jako dovolání stihnout nutně i návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti naříkaného usnesení odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, kteří by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu