ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4843.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4843/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně SEPA CREDIT s.r.o. , IČ 28395557, se sídlem v Praze - Horních Počernicích, Náchodská 762/65, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Plzeňskému kraji , IČ 70890366, se sídlem v Plzni, Škroupova 1760/18, o zaplacení částky 2.176.813 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 EC 430/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 64 Co 90/2014-451, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2014, č. j. 64 Co 90/2014-456, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 64 Co 90/2014-451, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2014, č. j. 64 Co 90/2014-456, se ve výrocích III., IV., V. a VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbylé části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 21 EC 430/2011-292, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.304.913 Kč s příslušenstvím (výrok I.), část žalobkyní uplatňovaného nároku vyloučil k samostatnému řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. a IV.). Soud vycházel ze skutečnosti, jež byla v řízení prokázána a nebyla rozporována ani samotnými účastníky, a sice že na blíže identifikovaných pozemcích žalobkyně se nachází stavby veřejných komunikací ve vlastnictví žalovaného, aniž by takové užívání pozemků bylo mezi stranami jakkoli upraveno. Okresní soud vycházeje z názoru Nejvyššího soudu prezentovaného v řadě jeho rozhodnutí týkajících se obdobného skutkového stavu uzavřel, že na straně žalovaného tak vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výši bezdůvodného obohacení je pak nutné určit jako sumu odpovídající částkám v místě a čase obvykle vynakládaným na užívání srovnatelných nemovitostí zpravidla ve formě nájmu. Opětovně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, stanovil ji okresní soud dle závěrů znaleckého posudku vypracovaného jím ustanoveným znalcem Ing. Václavem Vlčkem. Jelikož žalovaný neplnil řádně a včas, uložil mu soud prvního stupně uhradit žalobkyni i blíže specifikované úroky z prodlení. Část žalobkyní uplatňovaného nároku (vydání bezdůvodného obohacení za užívání čtyř blíže označených pozemků) pak vyloučil k samostatnému projednání, neboť důkazní řízení je v tomto směru nutné dále doplnit, zatímco ve vztahu k ostatním pozemkům měl soud již dostatek podkladů. V rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení následně zohlednil, že snahy žalovaného o smírné řešení daného sporu nebyly úspěšné především díky neochotě žalobkyně, a jejich náhrada proto nebyla s odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přiznána žádnému z účastníků.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-451, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2014, č. j. 64 Co 90/2014-456, odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), napadený rozsudek ve výroku I. v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 128.100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 12. 2011 do zaplacení, potvrdil (výrok II.), ve zbytku výroku I. jej změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků v řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.), o náhradě nákladů státu (výrok V.), jakož i o náhradě nákladů účastníků v odvolacím řízení (výrok VI.). Krajský soud shledal, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, na němž ničeho nezměnily ani v odvolacím řízení provedené listinné důkazy. Souhlasil rovněž s jeho závěrem, že nemá-li žalovaný právní důvod k užívání předmětných pozemků, je vlastnické právo žalobkyně omezováno, neboť musí uvedené strpět, za což jí náleží náhrada odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného. Okresní soud správně dovodil, že tato se běžně stanoví peněžitou formou a její výše se odvíjí od částek vynakládaných v daném místě a čase jako obvyklé nájemné. Za korektní pak odvolací soud měl i jeho postup, pokud výši bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. Václavem Vlčkem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však považoval za nezbytné přihlédnout ke specifickým okolnostem projednávaného sporu, a sice že žalobkyně musela již v době nabývání pozemků ve veřejné dražbě vědět, že vlastnické právo k nim bude moci vykonávat toliko omezeně vzhledem k pozemním komunikacím na nich postavených. Odvolací soud neuvěřil tvrzení žalobkyně o plánovaném podnikatelském využití předmětných pozemků, naopak naznal, že již od počátku předpokládala zisk právě ze situace, v níž jí bude žalovaný povinen za jejich užívání poskytovat náhradu. Takový výkon práva žalobkyně shledal rozporným s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a nahlížeje na vztah mezi účastníky jako na obchodněprávní (§261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) rovněž se zásadami poctivého obchodního styku. Výše náhrady, tak jak byla přiznána soudem prvního stupně, představuje dle krajského soudu nepoměr hodnot vzájemného plnění mezi účastníky, pročež na základě úvahy dle §136 o. s. ř., s ohledem na výši investice žalobkyně a její předpokládanou dobu návratnosti – deset let, přiznal žalobkyni za užívání pozemků v jejím vlastnictví třetí osobou částku 128.100 Kč, zatímco ve zbytku požadovaného plnění žalobu zamítl.
Proti výrokům I., III., IV., V. a VI. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť se krajský soud v několika otázkách odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a jeho rozhodnutí nadto spočívá na otázce, jež nebyla doposud dovolacím soudem řešena. Žalobkyně má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu stanovil výši bezdůvodného obohacení toliko jako část obnosu jí přiznaného soudem prvního stupně. Nehledě rozhodovací praxe dovolacího soudu modifikoval sumu stanovenou znaleckým posudkem za využití korektivu dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a výslednou náhradu určil svou vlastní úvahou. Rovněž došlo k judikatornímu odklonu při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, když tyto nebyly žádnému z účastníků přiznány s odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř., ačkoliv tak může soud učinit toliko na základě §150 o. s. ř. Za záležitost v praxi Nejvyššího soudu doposud neřešenou pak žalobkyně označila otázku, zda může být výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti určena nikoli na základě znaleckého posudku, nýbrž úvahou soudu odvíjející se od pořizovací ceny pozemku. Dovolatelka dále namítá, že bylo rozhodováno nepříslušným senátem, jelikož věc nejprve připadnuvší senátu 10 Co byla následně v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu přidělena k rozhodnutí senátu 64 Co, ačkoliv se nejedná o spor obchodněprávní, čímž došlo k porušení dovolatelčina základního práva na spravedlivý proces, neboť byla odňata svému zákonnému soudci, viz čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené proto závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s dovolacími argumenty žalobkyně nesouhlasí. Ztotožňuje se se závěry soudu odvolacího, jenž se dle něj od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil, naopak rozhodl v souladu s ní, pakliže přihlédl ke specifikům dané situace a aplikoval korektiv dobrých mravů. Podané dovolání má za nedůvodné, pročež navrhuje jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolává-li se žalobkyně do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni, napadá rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného, tedy směřuje proti usnesení, k jehož přezkumu slouží jako mimořádný opravný prostředek žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.), zatímco přípustnost dovolání je podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v takovém případě vyloučena (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3612/2013). Nejvyšší soud nadto již dříve zdůraznil, že oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu z účastníků, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl svým rozhodnutím založit, a výsledku, který jím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 28), přičemž k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je oprávněn pouze odvolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2069/98, publikované v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod pořadovým číslem 38, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 211/99, publikované v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod pořadovým číslem 19). Rozhodnutím, jímž krajský soud odmítl odvolání žalovaného, nenastala žádná změna v poměrech žalobkyně, proto nelze její dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí považovat za přípustné ani v tomto směru. S ohledem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání v naznačeném rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Ve zbylé části je však možné na dovolání žalobkyně pohlížet jako na přípustné i důvodné.
Soudy obou stupňů hodnotily poměr mezi účastníky zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu jako vztah z bezdůvodného obohacení, poněvadž žalovaný jakožto vlastník pozemních komunikací na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně tyto nemovitosti užívá, aniž by byl jejich vzájemný vztah v občanskoprávní rovině jakkoliv (například smlouvou) upraven a žalovanému k tomu svědčil řádný právní titul, což má za následek vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013). Lze však přisvědčit žalobkyni, že v rozhodnutí odvolacího soudu došlo k odklonu od náhledu dovolacího soudu na způsob stanovení výše zmíněného bezdůvodného obohacení, pročež je dovolání možno považovat za přípustné. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že není-li uživatel nemovitosti bez právního důvodu získané bezdůvodné obohacení schopen jejímu vlastníku vrátit, je povinen poskytnout mu za to odpovídající peněžitou náhradu, v daném případě pak ve výši v místě a čase obvyklého nájemného (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, či jeho usnesení ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009). V projednávané věci však odvolací soud, chtěje zohlednit specifičnost situace, stanovil výši bezdůvodného obohacení svou vlastní úvahou ve smyslu §136 o. s. ř., a to výpočtem na základě pořizovací ceny vynaložené žalobkyní na koupi pozemků ve veřejné dražbě a předpokládané návratnosti této investice. Výsledný obnos poté určil jako 15 procent z pořizovací ceny pozemků, jež nebyly soudem prvního stupně vyloučeny k samostatnému řízení, protože naznal, že obecně lze navrácení investovaných prostředků na trhu s nemovitostmi očekávat za deset let a domáhá-li se žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení za dobu jednoho a půl roku, je právě tento poměr spravedlivým určením peněžité náhrady za užívání předmětu jejího vlastnictví třetí osobou. Přiznal-li takto odvolací soud žalobkyni pouze část žalobou požadované sumy s odkazem na §136 o. s. ř., nelze jeho postup považovat za korektní, neboť aplikace citovaného ustanovení má místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec. Zákon zde má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s jeho výší (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002). V posuzovaném případě však nebylo ze spisu patrno, že by byly naplněny zákonné podmínky pro využití postupu v intencích §136 o. s. ř. Je-li naopak výše zmiňovaného bezdůvodného obohacení seznatelná z vyhotoveného znaleckého posudku, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace (jako například, že se nejedná o běžně obchodovatelné pozemky, pročež nelze využít srovnávací metody), bylo by chybným určit ji volnou úvahou soudu, který ze své povahy nemůže disponovat takovými odbornými znalostmi, s nimiž k obdobnému přistupuje soudní znalec. Jak ostatně naznal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, soud musí při určování přiměřené výše nároku vycházet z důkazů provedených v řízení, přičemž toto nemůže být projevem jeho libovolné, tedy nijak nepodložené, úvahy (k tomu srovnej dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010). Pokud pak odvolací soud zamýšlel provést odklon od stávající judikatury Nejvyššího soudu upřednostňující při stanovení výše bezdůvodného obohacení v obdobných případech obvyklé nájemné v daném místě a čase (zvýrazněním hlediska pořizovací hodnoty ve spojení s návratností investice, což opět zcela neodpovídá aplikaci §136 o. s. ř.), bylo zapotřebí tento postup náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, přičemž ani takový krok by dovolací soud v nastalých poměrech neshledal adekvátním. Měl-li by snad odvolací soud o správnosti závěrů znaleckého posudku pochybnosti, může se od nich oprostit toliko tím, že znalci uloží povinnost podat vysvětlení, posudek doplnit nebo jinak odstranit jeho nedostatky, popřípadě vypracovat posudek nový, nebo je možné ustanovit jiného znalce, který by věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti původního posudku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Zmíněné pochybnosti o správnosti posudku by přitom mohl vyvolat zjevný nesoulad mezi pořizovací cenou předmětných pozemků na straně jedné a hodnotou jejich užívání po dobu zhruba 18 měsíců na straně druhé.
S ohledem na zjevně nesprávný postup odvolacího soudu, jenž moderoval výši bezdůvodného obohacení ve smyslu §136 o. s. ř., ač k tomu neměl řádný důvod, by se mohlo zdát nadbytečným podrobněji zkoumat přiléhavost jeho úvah stran souladu výkonu v žalobě uplatňovaného práva s dobrými mravy, sluší se však přinejmenším upozornit na dosavadní závěry, jež ve své rozhodovací praxi vyslovil dovolací soud a které je zapotřebí respektovat i v nyní projednávané věci. Zdůraznil především, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se pak vždy odvíjí od okolností určitého skutkového stavu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití §3 odst. 1 obč. zák. je v každém jednotlivém případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž uváděný rozpor plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006). Dle řečeného se proto jeví vhodnějším posuzování souladu výkonu konkrétního subjektivního práva s dobrými mravy svěřit do rukou soudů nižších instancí, jež jsou, vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení, s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Soud dovolací proto může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, či další rozhodnutí, na něž odkazuje).
Přistoupí-li tedy odvolací soud k aplikaci citované právní normy na daný skutkový stav, musí ctít její mimořádnost a dbát skutečnosti, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). V konkrétním případě vztahů z bezdůvodného obohacení pak nelze přehlédnout, že takový závazek (jak ostatně již dovolací soud dovodil ve své dřívější rozhodovací praxi, viz například jeho rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011) je objektivního charakteru, a vzniká v zákonem předvídaných situacích (vypočtených v ustanoveních §451 a §454 obč. zák.) bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí. Nejeví se přitom případným za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího vkládat do tohoto vztahu prvky, které výslovná právní úprava neobsahuje, a negovat tak do jisté míry jeho podstatu směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu. Modifikoval-li pak odvolací soud v projednávané věci výši bezdůvodného obohacení především na základě svého úsudku o zištném jednání žalobkyně při koupi pozemků, nelze jeho úvahy považovat ve světle zmiňovaných závěrů Nejvyššího soudu za přiléhavé. K možnosti naznačovaného snížení se nadto dovolací soud již dříve negativně vyjádřil, když připomenul, že pomocí §3 odst. 1 obč. zák. soud posuzuje základ nároku, nikoliv však jeho výši, pročež nelze v tomto ohledu u bezdůvodného obohacení uvažovat o jakémsi soudcovském moderačním právu, jež by zmíněný postup umožňovalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014). Zamýšlel-li konečně (ač se to z odůvodnění jeho rozhodnutí jednoznačně nepodává) odvolací soud ustanovením o „dobrých mravech“ ospravedlnit odchýlení se od stávající judikatury týkající se výše bezdůvodného obohacení, je nezbytné i takový záměr odmítnout s ohledem na vše, co bylo uvedeno výše.
Má-li žalobkyně dále za to, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát, čímž došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť byla odňata svému zákonnému soudci, nelze mít její námitku za důvodnou. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2014, jenž je v projednávané věci určujícím, se podává, že ve sporu rozhodující senát 64 Co je příslušný ve věcech obchodněprávních, jež se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v agendě občanskoprávní, zatímco senát 10 Co, jemuž byla věc původně přidělena, pouze k rozhodování o odvolání ve věcech občanskoprávních. V okamžiku, kdy otázka povahy daného sporu nemohla být prozatím s jistotou vyhodnocena, se proto jeví vhodným svěřit rozhodování senátu, který vzhledem ke své specializaci dokáže uvedené kvalifikovaněji posoudit. Je tedy zřejmé, že přidělením věci senátu 64 Co nemohlo dojít k zásahu do práva žalobkyně na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se tak stalo v souladu s pravidly vyplývajícími z rozvrhu práce.
S ohledem na shora uvedené se jeví nadbytečným věnovat se dále námitkám dovolatelky směřujícím proti způsobu přiznání, respektive nepřiznání, náhrady nákladů řízení, neboť ta bude předmětem rozhodování v rámci dalšího řízení před odvolacím soudem. Z výše vysloveného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by byly naplněny podmínky pro jeho změnu ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř., pročež jej podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. v naznačené části, jakož i v akcesorických nákladových výrocích, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu