ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3895.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3895/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) O. Ž. , a b) J. M. , zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 123.480,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 118 EC 1/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 64 Co 503/2012-102, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 64 Co 503/2012-102, se zrušuje v nákladovém výroku a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve zbylé části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č. j. 118 EC 1/2011-47, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 123.480,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Svůj žalobní požadavek žalobci zdůvodňovali tvrzením, že se na jejich úkor žalovaný bezdůvodně obohatil, užíval-li v době od 4. 1. 2009 do 10. 2. 2010 pozemek p. č. 2807/2, v k. ú. Ch., obec P., ve spoluvlastnictví žalobců bez jejich souhlasu jako veřejné parkoviště. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že fakticky na celé ploše pozemku žalobců se nachází parkoviště, jehož vlastníkem je žalovaný, aniž by mezi účastníky byla uzavřena nájemní či jiná smlouva opravňující žalovaného k provozu parkoviště a aniž by žalovaný platil žalobcům za užívání parkoviště, jehož správcovství svěřil Městské části Praha 1, která je dále pronajímá dalšímu subjektu. Žalovaný se tedy na úkor žalobců bezdůvodně obohacuje, pročež je dle §451, §456 a §458 odst. 1 obč. zák. povinen žalobcům vydat, oč se takto obohatil. Výši obohacení žalovaného pak soud shledal odpovídající žalobou požadovanému nájemnému stanovenému dle cenového předpisu a projednávané žalobě jako důvodné vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, č. j. 64 Co 503/2012-102, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přitakal žalobcům i soudu prvního stupně potud, že bylo-li by parkoviště věcí z pohledu občanského práva, byl by žalovaný jako jeho vlastník povinen vydat vlastníku pozemku bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému. Zdůraznil však současně, že dle konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu není parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, z občanskoprávního hlediska stavbou. Odkázal v tomto na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1115/2005, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1351/10. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 52/2002 parkoviště představuje pozemek – parkovací plochu, jehož povrch byl zpracován položením vrstev stavebních materiálů tak, aby sloužil parkování automobilů, a není stavbou. Zmínil dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 737/2002, dle nějž účelová komunikace včetně parkovacích ploch představuje určité ztvárnění pozemků a nelze ji od pozemku oddělit. V dané věci se tedy jedná o součást pozemku ve smyslu §120 obč. zák., a nikoliv o samostatnou nemovitou věc ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. Parkoviště jako součást pozemku pak nemá vlastníka odlišného od vlastníka pozemku. Rozhodující pro určení obohacené osoby pak není, kdo parkoviště zřídil, ale kdo je skutečně užívá. V řízení přitom bylo zjištěno, že s parkovištěm nakládá Městská část Praha 11, jež je dále pronajala podnikatelskému subjektu. Obohacuje-li se přitom na úkor žalobců Městská část Praha 11, pak nelze mít za pasivně věcně legitimovaného žalovaného. S ohledem na tyto úvahy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem řešená otázka odpovídá předpokladům kladeným na přípustnost dovolání §237 o. s. ř. Důvodnost dovolání dovolatelé dovozují z nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Odmítají názor odvolacího soudu, dle nějž parkoviště na předmětném pozemku není samostatnou věcí v právním smyslu. Z řízení u soudu prvního stupně vyplynulo, že toto parkoviště je místní komunikací, zařazenou do sítě místních komunikací III. třídy, typ – parkoviště, a správu vykonává Magistrát hl. města Prahy a Technická správa komunikací hl. města Prahy, jak je zřejmé ze ve spise založeného sdělení majetkoprávního odboru úřadu Městské části Praha 11. Rovněž bylo prokázáno, že parkoviště je pronajímáno dalšímu subjektu, jenž na pozemku provozuje hlídané parkoviště. Dovolatelé mají za to, že parkoviště, jež je součástí místní komunikace, je stavbou, tak jak je chápána předpisy občanského práva, což potvrzuje i názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3411/2008. Přiklonil-li se odvolací soud k názoru vyslovenému v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 52/2002, opomněl, že názor vyslovený v tomto rozhodnutí byl překonán rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005, v němž se Nejvyšší soud přiklonil k tomu, že místní komunikace může být samostatnou věcí v právním smyslu. Tento rozsudek byl přitom vydán se záměrem odchýlit se od pojetí místní komunikace jako druhu pozemku prezentovanému v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 52/2002. Odvolací soud pak neobjasnil důvody, jež ho vedly k odchýlení se od závěrů výslovně zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005. Dovolatelé tedy mají za to, že posouzení právního charakteru parkoviště odvolacím soudem odporuje judikatuře Nejvyššího soudu a nemůže obstát jako správné. Odvolací soud přitom svůj odlišný právní názor dostatečně nezdůvodnil, a nedostál tak požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty (na doložení významu tohoto požadavku dovolatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1607/11).
Dovolatelé dále poukázali na rozhodnutí dovolacího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, či sp. zn. 28 Cdo 1537/2009), dle nichž osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého obci užíváním cizích pozemků zastavěných pozemními komunikacemi, je hlavní město Praha jako vlastník komunikace, a nikoliv jednotlivé městské části. Judikatura přitom vychází ze znění zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v němž je upravena koncepce rozlišující mezi vlastníkem pozemku na straně jedné a vlastníkem místní komunikace na straně druhé. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí oproti tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která se ovšem na projednávaný případ nevztahuje – rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1118/2005 týkající se tenisového kurtu, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1351/10 vyslovující se k otázce charakteru účelové komunikace.
Za nesprávné pokládají dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení přiznaných žalovanému. Odvolací soud v tomto nepostupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 týkajícím se účelně vynaložených nákladů právního zastoupení statutárních měst a nezabýval se účelností nákladů na právní zastoupení žalovaného a přiměřeností použití §151 odst. 2, věty první, o. s. ř. Dovolatelé poukázali na to, že žalovaný je účastníkem řady obdobných sporů, jejichž počet ve vztahu k žalobcům dosahuje několika desítek a jež jsou relativně běžnou agendou. Žalovaný je dostatečně materiálně i personálně vybaven, aby před soudy byl schopen hájit svá práva, aniž by musel využívat pomoci externích advokátů. V řízení nebylo prokázáno, že by náklady na advokátní zastoupení byly vynaloženy účelně, a odvolací soud pochybil, přiznal-li jejich náhradu žalovanému. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelé završili návrhem, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal dovolatelům náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil dovolací argumentaci žalobců a navrhl odmítnutí či zamítnutí jejich dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě však námitky dovolatelů (jimiž je Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti v zásadě vázán – srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) neumožňují pohlížet na dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé jako na přípustné ve smyslu výše citovaného §237 o. s. ř.
Dovolatelům je možno přisvědčit v tom, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se v případě, že se stavby pozemních komunikací nacházejí na pozemcích osoby odlišné od vlastníka pozemní komunikace a užívací vztahy k pozemku nejsou řádně upraveny, obohacuje se na úkor vlastníka pozemku vlastník pozemní komunikace (určený v souladu s ustanoveními zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), a to nejen v rozsahu odpovídajícímu ploše samotné komunikace, ale i plochy nezbytné k její konstrukci a následnému provozu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, či ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009). V daném případě skutkové závěry odvolacího soudu ovšem nenasvědčují tomu, že by bylo třeba tyto judikatorní závěry bezpodmínečně vztáhnout i na projednávanou věc.
Odvolací soud totiž shledal, že v daném případě parkoviště nacházející se na předmětném pozemku není samostatnou věcí v právním smyslu. Nelze přitom mít za to, že by se jeho právní úvahy vymykaly judikatuře Nejvyššího soudu zabývající se v obdobných případech odlišením stavby jako součásti pozemku a stavby jako samostatné věci. Nejvyšší soud se v rozhodnutí velkého senátu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, sice odchýlil od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, připustil-li, že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nestanovil však kategoricky, že na veškeré plochy představující místní komunikace dle zákona č. 13/1997 Sb. je třeba pohlížet jako na samostatné věci, a nikoliv pouze jako na součásti pozemku. Takovýto jednoznačný závěr přitom nebyl vysloven ani v dovolateli zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008. Nejvyšší soud naopak i ve své následující rozhodovací praxi zdůraznil, že ze zákona č. 13/1997 Sb. se podává pouze možnost, aby na místní komunikaci bylo pohlíženo jako na samostatnou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011). I v případě, že předmětné parkoviště bylo kategorizováno jako místní komunikace, neznamená to bez dalšího, že by na ně bylo možno pohlížet jako na stavbu představující samostatný předmět občanskoprávních vztahů (v souladu s §12 zákona č. 13/1997 Sb. přitom parkoviště může spadat i do kategorie účelových komunikací). Od závěru, dle nějž parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou, vysloveného a zdůvodněného již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, sešit 1/2000, str. 35), a akceptovaného i Ústavním soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01), se přitom judikatura neodklonila. I nadále akcentuje, že v případě parkoviště je nanejvýš problematické, aby jako zpevněná plocha dostálo podmínkám stavebně technické i účelové samostatnosti, jejichž splnění je nezbytné pro to, aby na ně bylo pohlíženo jako na stavbu nesdílející jako součást pozemku jeho právní režim (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010). Nejvyšší soud se opakovaně přiklonil k tomu, že pouhé zpracování a ztvárnění povrchu pozemku směřující k jeho zpevnění, nezbytnému pro zamýšlené využití pozemku, není postačující pro to, aby takováto stavba byla považována za samostatnou věc v právním smyslu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, či ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2417/2011). Dovolatelé přitom nepoukazují na skutečnosti (krom toho, že je parkoviště řazeno do kategorie místních komunikací), pro něž by bylo možno přitakat jejich tvrzení, že předmětné parkoviště je samostatnou stavbou vlastněnou subjektem odlišným od žalobců jako vlastníků pozemku, na němž se nachází. Za stavbu představující samostatnou věc v občanskoprávním smyslu je pokládán výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, a nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2901, sešit 30/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). Při posouzení samostatnosti stavby je nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Z argumentace dovolatelů v projednávané věci tedy nelze usuzovat, že by odvolací soud pochybil při svém hodnocení parkoviště jako součásti pozemku. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že na rozhodnutí odvolacího soudu nelze pohlížet jako na odchylující se bez řádného odůvodnění od ustálené judikatury. Nepřichází-li dovolatelé s jinými důvody, z nichž by bylo možno dovozovat pasivní věcnou legitimaci žalovaného, není zde prostoru pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé nemohlo obstát jako správné. Na podané dovolání tedy v části brojící proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání lze však pokládat za přípustné i důvodné ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13), reflektované i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013) se podává, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. V souladu se závěry vyslovenými v odkazované judikatuře je tedy třeba, aby soud, přiznává-li nárok na náhradu nákladů vynaložených na advokátní zastoupení statutárnímu městu, přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci (zejména složitosti řešených otázek) a vyložil úvahy, pro něž by bylo v daném případě možno na náklady advokátního zastoupení pohlížet jako na účelně vynaložené. Neučinil-li tak, nemůže jeho rozhodnutí v tomto rozsahu obstát jako správné, pročež je Nejvyšší soud v nastíněné části podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu