ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.6020.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 6020/2017-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. K. , Š. M., proti žalované D. O. , P., zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 2.086.420 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 114/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č. j. 13 Co 469/2014-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 8 C 114/2011-144, rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 2.086.420 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud měl za prokázané, že žalobce na účet žalované v roce 2010 vložil uvedenou sumu, zároveň však konstatoval, že uzavření žalobcem tvrzené smlouvy o půjčce daného obnosu mezi účastníky řízení spolehlivě doloženo nebylo. Jelikož se ovšem ani žalované nepodařilo dokázat, že by jí k ponechání dotčené hodnoty svědčil jakýkoli titul, bylo třeba na věc vztáhnout ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a dovodit, že žalovaná získala na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2014, č. j. 13 Co 469/2014-203, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud upozornil, že žalobce se dožadoval zaplacení označené částky z titulu smlouvy o půjčce, tvrdil tedy existenci právního důvodu, v souladu s nímž žalované sporné prostředky poskytl, a bylo na něm, aby svou skutkovou verzi prokázal. Možnost posouzení jeho nároku jako práva na vydání majetkového prospěchu nabytého bez právního důvodu by přicházela v úvahu až poté, co by byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Obvodní soud naproti tomu aplikací právních norem upravujících bezdůvodné obohacení v podstatě nepřípustně zhojil neunesení důkazního břemene žalobcem. Jelikož se zřetelem k žalobním tvrzením nelze uplatněný nárok podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, je namístě, aby soud prvního stupně v dalším řízení žalobci udělil poučení dle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pokud žalobce přesto neunese své důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o půjčce, musí se řečený fakt promítnout do výsledku sporu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2017, č. j. 28 Cdo 5299/2015-267, usnesení odvolacího soudu k dovolání žalobce zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je oprávněn, respektive povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže přitom prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce tohoto plnění dožadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží. Podotkl dále, že smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, pročež v sobě prohlášení žalobce, že po žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu konkrétní smlouvy o půjčce, zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též fakticky poskytnuta, jež je dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce předmětného plnění. Předestřené závěry se přitom mohou prosadit právě tam, kde se žalobci v řízení nepodaří své tvrzení o existenci smlouvy o půjčce náležitě prokázat. Při aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení pak důkazní břemeno ohledně titulu pro převzetí sporného obnosu tížilo žalovanou. Bylo-li tedy doloženo provedení platby z účtu žalobce na její účet, aniž byl zjištěn právní důvod, o nějž by se tato platba mohla opírat, byl tím oproti názoru městského soudu zjednán adekvátní podklad pro přiznání požadované částky žalobci coby bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 13 Co 469/2014-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jen v nákladovém výroku jej změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval závazný právní názor soudu Nejvyššího, načež uvedl, že nebylo doloženo uzavření půjčky mezi účastníky řízení a žalované se nepodařilo prokázat ani žádný jiný právní důvod, jenž by jí opravňoval k ponechání si sporného obnosu. Žalobci tudíž vskutku náleží právo na vydání dotčené částky jako bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná, namítajíc, že odvolací soud nedostál své povinnosti vypořádat se alespoň stručně s argumenty vylíčenými v odvolání. Dovolatelka podotýká, že městský soud sice v novém rozhodnutí aplikoval závazný právní názor dovolacího soudu, zaměřil se ovšem toliko na právní posouzení sporu, přičemž zcela přehlédl, že ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 3. 2014 předestřela též námitky zpochybňující skutková zjištění, konkrétně úsudek o neprokázání právního důvodu pro ponechání si sporné sumy žalovanou. Ignorování odvolací argumentace (respektive omezení se na prosté ztotožnění se s odvolatelkou rozporovaným skutkovým závěrem soudu první instance) pak činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
Žalovaná dále argumentuje, že právní důvod pro přijetí zmiňovaného peněžitého plnění měla, a namítá, že odvolací soud aplikací ustanovení o bezdůvodném obohacení zhojil neunesení důkazního břemene žalobcem. Mezi účastníky řízení bylo ostatně nesporné, že se o bezdůvodné obohacení nejedná, neboť obě procesní strany tvrdily existenci právního důvodu, třebaže odlišného. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná však žádnou otázku ve smyslu právě citovaného ustanovení Nejvyššímu soudu k řešení nepředložila.
Podotýká-li dovolatelka, že aplikací ustanovení o bezdůvodném obohacení bylo zhojeno neunesení důkazního břemene žalobcem, lze plně odkázat na výklad podaný již v předešlém rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tj. v usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, na němž dovolací soud i nadále setrvává. Ze vzpomenutého judikátu, respektive z rozhodovací praxe v něm citované vyplývá, že nejistota ohledně existence titulu pro prokazatelně realizovaný přesun majetkových hodnot musí v posuzované kauze jít k tíži dovolatelce coby jejich příjemkyni. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že nejen žalovaná, ale i sám žalobce tvrdili existenci právního důvodu pro poskytnutí předmětného obnosu žalované, neboť vzhledem ke zcela odlišnému náhledu obou účastníků na obsah právního úkonu, který měl tvořit podklad pro uskutečněné plnění, zde nebylo shodného skutkového tvrzení ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. (jímž ostatně ani soud není vázán v tom směru, že by skutečnosti, na nichž mezi stranami panuje shoda, nemohl učinit předmětem dokazování, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2924/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016). Není tedy žádným pochybením, shledaly-li soudy za této situace nezbytným vést k existenci zmiňovaného právního důvodu dokazování, přičemž bylo pochopitelně myslitelné, že i po provedení všech důkazů dovodí ohledně řečené skutečnosti stav non liquet s logickým důsledkem v podobě vynesení rozhodnutí v neprospěch procesní strany zatížené důkazním břemenem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2114/2017, dále viz též Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení . Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 23–25, David, L. In: David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 597–598, a Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 589].
Námitkou, kterou žalovaná poukazuje na údajně nedostatečné vypořádání části její odvolací argumentace, je pak vytýkána pouhá vada řízení, jež se sama o sobě základem přípustnosti dovolání stát nemůže, neb k procesním pochybením v řízení před soudy nižších stupňů dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží, toliko projednává-li dovolání již z jiného důvodu přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2540/2016, ze dne 3. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3422/2016, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2039/2017, a ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2043/2017). Nadto se sluší vyzdvihnout, že judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu akceptuje, aby bylo na argumentaci sporných stran podle okolností reagováno též implicitně, neboť povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí (vyplývající z práva účastníků na spravedlivý proces, srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, body 29–32) nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument (viz namátkou nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12, bod 15, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014, respektive jeho usnesení ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4360/2016). V kontextu řešené věci pak lze sice připustit, že žalovaná ve svém odvolání předestřela krom námitek proti právnímu posouzení případu též určité úvahy zpochybňující skutková zjištění soudu prvního stupně, ty však povětšinou zůstávaly v rovině líčení vlastní „skutkové verze“ (jak uvedl odvolací soud v narativní části napadeného rozsudku), případně postrádaly způsobilosti ohrozit správnost rozhodnutí obvodního soudu (viz zejména polemika s věrohodností svědkyně K. P., z jejíhož výslechu soud první instance zjistil toliko fakt, že byly žalované žalobcem poskytnuty předmětné finanční prostředky, kterážto skutečnost byla doložena též listinnými důkazy, a nadto ani nebyla odvolatelkou sporována). Za daných okolností se pak strohost odpovědi městského soudu na odvolací námitky žalované nejeví netolerovatelnou.
Jestliže dovolatelka argumentaci týkající se prokázání existence právního důvodu, jenž by ji opravňoval k ponechání si sporného obnosu, předestírá přímo Nejvyššímu soudu, nezbývá než uvést, že závěr o unesení či neunesení důkazního břemene žalovanou má skutkovou povahu (srovnej krom jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, popřípadě jeho rozsudek ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013), přičemž dovolací soud je oprávněn přezkoumávat výhradně správnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů, nikoli již jejich úvah skutkových (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1166/2016, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3349/2016, a ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2153/2016). Ani těmito námitkami tudíž přípustnost dovolání založena být nemůže.
Nejvyšší soud z výše nastíněných důvodů v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl dovolání žalované pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu