ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2358.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2358/2017-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové, se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, PSČ 1101 00, jako insolvenční správkyně dlužnice INKOMA STAV s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jaromírova 48/211, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 25 61 52 03, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, PSČ 101 00, proti žalované SOLVING, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 6, Vlastina 850/36, PSČ 161 00, identifikační číslo osoby 43 00 38 77, zastoupené Mgr. Davidem Junkem, advokátem, se sídlem v Praze, Cukrovarnická 649/39, PSČ 162 00, o zaplacení částky 1.329.257,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 21/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016, č. j. 15 Co 255/2016-69, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 8. března 2016, č. j. 10 C 21/2016-22, odkazuje na ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil řízení pro překážku věci zahájené.
Soud prvního stupně zdůraznil, že předmětem řízení (zahájeného žalobou došlou soudu dne 15. ledna 2016) je požadavek žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila do majetkové podstaty dlužnice částku 1.329.257,- Kč s příslušenstvím, a to na základě skutkových tvrzení, podle nichž soudní exekutor zaslal tuto částku, která „byla vymožena“ od společnosti MOOPEX a. s.“, na bankovní účet dlužnice; téhož dne byla uvedená částka poukázána na účet žalované. Přitom již dne 17. dubna 2015 žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu (vedenou pod sp. zn. MSPH 199 ICm 1557/2015), kterou se vůči žalované na základě týchž skutkových tvrzení domáhá jednak určení, že právní úkon, kterým dlužnice zaplatila bezhotovostním převodem žalované (dne 16. ledna 2014) částku 1.329.257,- Kč, je vůči majetkové podstatě dlužnice neúčinný, jednak toho, aby žalované bylo uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužnice zmíněnou částku.
Jelikož se žalobkyně domáhá proti žalované splnění téže povinnosti, „podání nové žaloby brání litispendence“.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 15. prosince 2016, č. j. 15 Co 255/2016-69, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §83 odst. 1 a 2 a §104 odst. 1 o. s. ř. − „zjistil, že dříve zahájené incidenční řízení bylo z podnětu žalobkyně v rozsahu uložení povinnosti zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 1.329.257,- Kč pravomocně zastaveno (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2016, č. j. MSPH 199 ICm 1557/2015-30, které nabylo právní moci dne 13. dubna 2016). Překážka dříve zahájeného řízení (litispendence) tak byla odstraněna v průběhu odvolacího řízení, a v době rozhodování odvolacího soudu tak již paralelně vedené řízení nebrání projednání a rozhodnutí věci v později zahájeném sporném řízení“.
Nad rámec výše uvedeného doplnil, že „postup soudu prvního stupně byl v době rozhodování správný“, když odpovídal závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2011“), z něhož jsou „jasné závěry o totožnosti věci u odpůrčí žaloby a žaloby na plnění z téhož právního důvodu“. Ustanovení §239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014, přitom umožňuje insolvenčnímu správci, aby „vedle určení neúčinnosti právního úkonu zároveň žaloval na zaplacení (vrácení) finanční částky do konkursní podstaty“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítajíc, že „postup“ odvolacího soudu je v rozporu nejen s obsahem a účelem ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř., nýbrž i s R 68/2011, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka poukazuje na rozdíl mezi ustanovením §16 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a ustanovením §239 odst. 4 insolvenčního zákona, přičemž akcentuje, že v poměrech dané věci je předmětem dříve zahájeného řízení (rozuměj řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1557/2015) „nadále“ tentýž nárok, který byl uplatněn žalobou v projednávané věci. V obou řízeních se z hlediska jejich předmětu žalobkyně domáhá toho, aby soud buď – v případě dříve zahájeného řízení – určil, že právní úkon, kterým dlužnice zaplatila bezhotovostním převodem žalované dne 16. ledna 2014 částku 1.329.257,- Kč, je vůči majetkové podstatě dlužnice neúčinný, nebo – v případě později zahájeného řízení – uložil žalované zaplatit do majetkové podstaty dlužnice tutéž částku z titulu bezdůvodného obohacení. Skutková tvrzení žalobkyně ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované jsou shodně uvedena v obou řízeních. Dovodil-li odvolací soud, že zpětvzetí části žalobního návrhu žalobkyně v rámci dříve zahájeného řízení představuje odstranění překážky dříve zahájeného řízení, vyslovil tím implicitně názor, že mohou probíhat současně dvě řízení, které se týkají téhož nároku a předmětu řízení a stejných účastníků za předpokladu, že žalobní petit v jednom z těchto řízení obsahuje – v daném konkrétním případě – návrh na zaplacení předmětné, v obou řízeních totožné peněžité částky, zatím co v druhém řízení nikoli. Přitom „textace samotného návrhu petitu koncipovaná žalobkyní a obsažená zpravidla na konci žaloby není pro soud sama o sobě závazná (stěžejní je obsah samotného podání – žaloby a z něj vyplývající skutečnosti). Chtěla-li žalobkyně skutečně zúžit rozsah uplatněného nároku, měla tomu zejména podřídit podobu svého podání, nikoli jen formalisticky zkrátit návrh textace petitu“.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání pro nevymezení důvodu jeho přípustnosti odmítl.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené, týkající výkladu ustanovení §83 o. s. ř., dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §235 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §239 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4).
Ve výkladu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Označené ustanovení zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Z hlediska zjišťování existence překážky zahájeného řízení je – při identickém skutkovém základu věci – bez významu, jaké bude právní posouzení právního úkonu; tj. zda bude posouzen jako absolutně neplatný (§39 obč. zák.), nebo zda bude posouzen jako platný, ale neúčinný (§16 ZKV a rovněž i §42a obč. zák.) [srov. shodně např. důvody usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, a ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněných pod čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i R 68/2011].
2) Skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu). Srov. opět R 68/2011 a usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 1964/2009.
3) Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Srov. rozsudek ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněný pod číslem 82/20014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Pro posouzení, zda je zde překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (viz usnesení ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2003, pod číslem 97).
Promítnuto do poměrů dané věci není pochyb o tom, že (dřívější) žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice (§235 odst. 2 a §239 odst. 4 insolvenčního zákona) [po částečném zpětvzetí žaloby, jde-li o zaplacení částky 1.329.257,- Kč, a pravomocném zastavení řízení v tomto rozsahu] nepředstavuje překážku věci zahájené pro (pozdější) žalobu o peněžité plnění, založenou na tvrzení, že šlo o plnění bez právního důvodu, respektive na základě neplatného právního úkonu (smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. září 2013). Ani případný rozsudek, jímž by soud vyhověl žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu, nebo jímž by takovou žalobu zamítl, přitom nebude překážkou věci rozsouzené, ve vztahu k žalobě v projednávané věci; takovým rozsudkem by totiž nebyla zodpovězena otázka, zda je po právu požadavek žalobkyně vůči žalované na zaplacení (vrácení) této částky.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku správné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu