ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4911.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4911/2016-616
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL. M. , advokátky, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se sídlem v Lounech, Čs. armády 2168, PSČ 440 01, o zaplacení částky 43.040.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 222/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2016, č. j. 16 Cmo 11/2016-509, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 29. ledna 2016, č. j. 68 Cm 222/2005-479, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „krajský soud“ nebo „konkursní soud“), jehož věcnou příslušnost k projednání a rozhodnutí sporu v prvním stupni založilo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. Ncp 1644/2005-51:
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL. M.), jako (stávající) správkyně konkursní podstaty úpadce M. D. (dále též jen „M. D.“), domáhala vůči žalovanému (J. R., bývalému správci konkursní podstaty téhož úpadce) zaplacení částky 43.040.000 Kč s příslušenstvím tvořeným 2,5% úrokem z prodlení ročně jdoucím od 3. března 2005 do zaplacení (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobkyni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 238.465 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 922.096,50 Kč (bod III. výroku).
[2] Krajský soud měl ve skutkové rovině za významné, že:
1/ Usnesením ze dne 3. prosince 1996, č. j. K 71/95-311, udělil konkursní soud správci konkursní podstaty úpadce M. D. (jímž byl tehdy žalovaný) souhlas ke zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu.
2/ Konkursní soud ponechal žalovanému při zpeněžení nemovitostí „volnou ruku“ (nestanovil mu žádné omezení ve vztahu k podmínkám prodeje nebo k ceně, za kterou má nemovitosti prodat).
3/ Žalovaný prodejem jednotlivých nemovitostí nedosáhl jejich tržní ceny.
4/ O způsobu a průběhu zpeněžování v době od 23. prosince 1997 do 20. srpna 1998 byl informován věřitelský výbor, který (podle zápisů ze schůzí věřitelského výboru) akceptoval postup žalovaného.
5/ Žaloba v této věci byla podána 3. března 2005.
[3] Na výše uvedeném základě pak krajský soud – vycházeje z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z ustanovení §106 a §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že předmětný nárok (na náhradu škody, kterou žalovaný coby bývalý správce konkursní podstaty úpadce způsobil na majetku konkursní podstaty) je promlčen.
[4] Počátek objektivní tříleté promlčecí doby se v dané věci váže k době realizace jednotlivých prodejů (od 23. prosince 1997 do 20. srpna 1998). Jelikož běh objektivní promlčecí doby skončil ještě před podáním žaloby (23. prosince 2000, respektive 20. srpna 2001), je právo promlčeno bez zřetele k tomu, zda ještě běžela subjektivní promlčecí doba.
[5] Desetiletá promlčecí doba (pro škodu způsobenou úmyslně) nepřichází v úvahu vzhledem k charakteru porušení povinnosti žalovaným (spočívajícím „pouze v postupu žalovaného při výkonu funkce s odbornou péčí“).
[6] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. června 2016, č. j. 16 Cmo 11/2016-509, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §8 ZKV a §27 ZKV (ve znění účinném před i po 1. dubnu 1998), z ustanovení §420 a §442 odst. 1 obč. zák., jakož i z ustanovení §132 a §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[8] Předmětem sporu zůstává, zda zpeněžením konkursní podstaty úpadce žalovaným vznikla konkursní podstatě škoda [tím, že se jí nedostalo relevantní (obvyklé tržní) ceny za zpeněžené nemovitosti]. Je mimo jakoukoli pochybnost, že skutkový základ žaloby spočívá v námitce, že žalovaný porušil povinnost jednat při zpeněžování konkursní podstaty (prodejem mimo dražbu) s odbornou péčí. Přitom není rozhodné, zda žalovaný postupoval při zpeněžování v rozporu s podmínkami prodeje stanovenými konkursním soudem, nebo zda prodal nemovitosti bez souhlasu konkursního soudu za cenu, jež neodpovídala ceně obvyklé.
[9] Dovozoval-li tedy žalovaný zásadní změnu skutkového základu projednávané věci s přihlédnutím k právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010 (jde o zrušující rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci, posléze uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemá tato jeho námitka pro řízení žádné opodstatnění; rozhodné je jen to, zda žalovaný jednal s odbornou péčí při zpeněžování majetku v konkursní podstatě, a zda prodal každou jednotlivou nemovitost za cenu obvyklou v daném místě a čase, respektive zda dosáhl s ohledem na všechny okolnosti dané věci a na časovou tíseň (prohlášení konkursu na majetek úpadce) při prodeji nemovitostí co možná nejvyšší možnou cenu, jež mohla být (jak vysvětleno dále) i pod odhadní cenou.
[10] Žalovaným uváděné okolnosti, spočívající v nedostatečných zkušenostech konkursních soudů a správců, jež měly provázet konkursní řízení v počátečním období po zahájení účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, nemohou být důvodem, pro nějž by bylo možno posoudit odpovědnost správce konkursní podstaty při případném zpeněžení konkursní podstaty za výrazně nižší nežli obvyklou cenu jinými měřítky (nezprošťují jej odpovědnosti).
[11] S přihlédnutím k závazným stanoviskům vyjádřeným Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 29. května 2013 se odvolací soud neztotožňuje s názorem žalobkyně, že Nejvyšší soud v tomto rozsudku postavil najisto, že žalovaný nepostupoval při zpeněžení nemovitostí s odbornou péčí.
[12] Z výše uvedeného je nepochybné, že nejprve musí být postaveno najisto, že nemovitosti byly prodány pod tržní cenou, přičemž krajský soud se s tím, zda a v jaké výši konkursní podstatě skutečně vznikla škoda, náležitě nevypořádal. Konstatoval sice, že žalovaný měl v době prodeje k dispozici znalecké posudky, dle nichž si musel být vědom toho, že při prodeji nemovitostí dojde ke zkrácení nároků oprávněných věřitelů, tento závěr však náležitě nevysvětlil a nepodepřel závěry vyplývajícími z provedeného dokazování, nehledě k tomu, že nepřipustil dokazování navržené žalovaným (jenž se bránil tím, že nemovitosti zpeněžil vždy nejvyšší nabídce, a tím, že o postupu při zpeněžování konkursní podstaty vždy uvědomil věřitelský výbor a konkursní soud.
[13] Zadal-li krajský soud pro účely dalšího posouzení ceny nemovitostí vypracování znaleckého posudku znaleckému ústavu (Česká znalecká, a. s.) a vyšel-li z jeho znaleckého ocenění, pak tím v rozporu se závěry obsaženými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 nesprávně vyšel ze souhrnné tržní hodnoty nemovitostí určené ve znaleckém posudku částkou 96.550.000 Kč. Současně krajský soud pochybil, nevyhověl-li námitkám žalovaného a nezadal-li revizní znalecký posudek a nepřihlédl-li k obsahu znaleckého posouzení předkládaného v řízení žalovaným. Jelikož krajský soud zjistil nedostatečně skutkový stav věci, je jeho závěr, že konkursní podstatě vznikla škoda, předčasný.
[14] Již v podání ze 7. prosince 2007 tvrdil právní předchůdce žalobkyně, že žalovaný jednal v úmyslu způsobit škodu konkursní podstatě tím, že věděl, že může způsobit škodu, neboť měl dostatečné podklady určující cenu nemovitostí a věděl proto, že při jejich prodeji může škoda vzniknout; s touto vědomostí pak uzavřel kupní smlouvy, v nichž dohodl podstatně nižší kupní cenu nemovitostí než je cena tržní. Škodu tedy žalovaný způsobit chtěl, (nebo byl srozuměn s tím, že ji způsobí). Krajský soud se s těmito námitkami vypořádal pouze názorem, že úmyslné způsobení škody nepřichází v úvahu s ohledem na charakter porušení povinností žalovaným, spočívajícím pouze v porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, což je i s ohledem na závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 názor chybný. Tato vada řízení má negativní dopad na závěr krajského soudu, že se nárok na náhradu škody promlčel. Kdyby se totiž prokázalo, že žalovaný jednal v úmyslu (přímém či nepřímém) poškodit konkursní podstatu, nárok by nebyl promlčen.
[15] Krajský soud se tedy ve skutečnosti neřídil právním názorem vyjádřeným zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, čímž zatížil řízení vadami, nesprávně zjistil skutkový stav věci, a nesprávně věc posoudil po stránce právní co do úsudku, že nárok je promlčen. Odtud odvolací soud uzavírá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, proto postupoval podle §219a odst. 1 písm. b/, odst. 2 o. s. ř. a podle §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
[16] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[17] Dovolatel se „v zásadě“ ztotožňuje se všemi důvody, které odvolací soud vedly k vydání „kasačního“ rozhodnutí. Míní však, že odvolací soud vyložil nesprávně otázku procesního práva plynoucí ze závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, totiž z toho že svým jednáním neporušil usnesení konkursního soudu ze dne 3. prosince 1996, a že škodu by mohl způsobit jen tehdy, kdyby předmětné nemovitosti nezpeněžil za cenu tržní (rozuměj cenu obvyklou v daném místě a čase). V důsledku toho se však skutková tvrzení tvořící skutkový základ žaloby dostala do rozporu se závěry Nejvyššího soudu a to i co do tvrzení o porušení právní nebo smluvní povinnosti jako základu pro vznik odpovědnosti za škodu.
[18] Podle dovolatele bylo povinností krajského soudu poučit žalobce podle §118a o. s. ř. a vyzvat jej ke „změně“ skutkových tvrzení tak, aby odpovídala závěrům Nejvyššího soudu, jimž byl krajský soud vázán. Pro tyto účely ponechává dovolatel stranou žalobní tvrzení, že ceny, za které nemovitosti zpeněžil, nejsou cenami tržními; takové tvrzení (kdyby mělo tvořit skutkový základ žaloby) by totiž muselo být doplněno (k výzvě soudu), neboť takto vymezený skutkový základ žaloby je zcela neprojednatelný pro vágnost a neurčitost, včetně toho, že neobsahuje ani tvrzení o výši škody, ani tvrzení o tom, jakým jednáním měl dovolatel porušit povinnost odborné péče. Kdyby toto skutkové tvrzení mělo být bráno jako skutkový základ žaloby, pak by krajský soud správně zamítl žalobu pro promlčení.
[19] Co do úsudku, že napadené rozhodnutí je potud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, odkazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 154/97 (jde o usnesení ze dne 28. května 1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 17, ročník 1998, pod číslem 119), 32 Odo 1186/2005 [jde o rozsudek ze dne 29. října 2008, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , 32 Odo 1414/2006 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008), 33 Cdo 466/2008 (jde o rozsudek ze dne 23. března 2010), 23 Cdo 4194/2008 (jde o rozsudek ze dne 22. ledna 2009), 30 Cdo 3025/2009 (jde o rozsudek ze dne 21. prosince 2010), a 26 Cdo 341/2011 (jde o usnesení ze dne 7. prosince 2011).
[20] Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, eventuálně změnit napadené rozhodnutí v tom duchu, že se žalobě vyhovuje, nebo dovolání zamítnout. Míní, že dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání, případně, že se dovolatel snaží procesně nepoctivě docílit toho, aby žalobkyně byla donucena změnit žalobu, namítajíc dále, že již prokázala důvodnost žaloby.
[21] Dovolatel v replice k vyjádření žalobkyně dále uvádí, že ta dosud nedostála své důkazní povinnosti.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[23] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí spočívá též na závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Takový závěr je bez dalšího důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu (srov. ustanovení §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř., ve spojení s §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Tento závěr dovolatel nezpochybňuje; v dovolání se naopak ztotožňuje se všemi důvody, které odvolací soud vedly k vydání „kasačního“ rozhodnutí, s výjimkou argumentace týkající se absence poučení podle §118a o. s. ř. krajským soudem.
[24] Není-li důvod připustit dovolání k prověření závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, není (nemůže být) dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani ohledně dovolatelem předestřené právní otázky; její řešení by totiž nutně neovlivnilo výsledek odvolacího řízení; srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu