ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5274.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5274/2016-299
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Hany Neštické , advokátky, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce K + L STAVBY PRAHA, s. r. o., identifikační číslo osoby 25634712, zastoupené Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, proti žalovanému V. P. , soudnímu exekutorovi, se sídlem v Praze, zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, PSČ 170 00, o „vydání“ částky 3.076.078 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 196/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-243, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-246, takto:
I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-243, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-246, kterou odvolací soud rozhodl o zákonném úroku z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu mění takto:
1/ Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. května 2012, č. j. 14 C 196/2010-90, se v napadeném vyhovujícím výroku ohledně příslušenství částky 3.076.078 Kč v rozsahu, v němž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007, tedy ve výši 136.105,92 Kč, potvrzuje .
2/ Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 86.124,05 Kč, k rukám zástupce žalobkyně.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 11.382,07 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou 13. října 2010 se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce K + L STAVBY PRAHA, s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (V. P., soudnímu exekutorovi) toho, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3.076.078 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. ledna 2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že:
1/ Žalovaný byl pověřen provedením exekuce na majetek pozdějšího úpadce.
2/ Exekuce byla provedena:
a/ prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 16 miliónů Kč,
b/ prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 193.514 Kč.
3/ V obou případech usnesení o příklepu nabyla právní moci (3. srpna 2005 a 15. prosince 2005) a vydražitelé uhradili nejvyšší podání, takže příslušnému finančnímu úřadu vznikla pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 19 % z uvedených částek, tj. celkem ve výši „3.076.078 Kč“, kterou žalovaný v zákonném termínu neodvedl finančnímu úřadu.
4/ Po prohlášení konkursu na majetek úpadce (16. října 2006) rozhodly soudy v exekučním řízení (exekuční soud prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu) o rozvrhu podstaty z prodeje úpadcových nemovitostí konečným způsobem tak, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty a po zaplacení nejvyššího podání měla být vydána (v zákonné lhůtě) správci daně.
5/ Jelikož daňová pohledávka nebyla uspokojena před prohlášením konkursu na majetek úpadce a celý výnos dražeb se ke dni prohlášení konkursu nacházel na účtu žalovaného, náleží i žalovaná částka do konkursní podstaty úpadce, kde bude v konkursním režimu řešena i daňová pohledávka státu (daňovým dlužníkem je úpadce).
[2] Rozsudkem ze dne 16. května 2012, č. j. 14 C 196/2010-90, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) o žalobě tak, že:
1/ Uložil žalovanému, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3.076.078 Kč, se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. ledna 2007 do 27. července 2010 (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení za dobu od 28. července 2010 do zaplacení (bod II. výroku).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 120.036 Kč (bod III. výroku).
[3] K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2013, č. j. 35 Co 541/2012-128:
1/ Potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (první výrok).
2/ Změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4/ Uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 153.840 Kč (třetí výrok).
[4] K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 29 Cdo 2102/2013-197 (posléze uveřejněným pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek):
1/ Odmítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu (o nákladech odvolacího řízení a o soudním poplatku z odvolání) [první výrok] .
2/ Zamítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 3.076.078 Kč (druhý výrok).
3/ Zrušil rozsudek odvolacího soudu:
a/ v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně úroku z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 1. ledna 2007 do 27. července 2010,
b/ v té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení,
c/ ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení,
a věc ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (třetí výrok).
[5] Ústavní stížnost žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu z 22. února 2013 a proti rozsudku Nejvyššího soudu z 29. října 2015 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. září 2016.
[6] Rozsudkem ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-243, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-246, odvolací soud:
1/ Změnil rozsudek obvodního soudu v napadeném vyhovujícím výroku ohledně příslušenství částky 3.076.078 Kč tak, že žalobu potud zamítl (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
[7] Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování k prodlení žalovaného dále z toho, že:
1/ Dopisy z 25. října 2006 a 2. listopadu 2006 (doručenými žalovanému) vyzvala žalobkyně žalovaného k vydání výtěžků (exekučních) dražeb [ majetku povinného (úpadce) ] do konkursní podstaty nejpozději do 3. listopadu 2006.
2/ Dopisy z 25. července 2010 a 1. září 2010 (doručenými žalovanému 28. července 2010 a 9. září 2010) vyzvala žalobkyně žalovaného k „vydání“ částky 3.076.078 Kč do 14 dnů.
3/ Žaloba byla doručena žalovanému 23. listopadu 2010.
[8] Na tomto základě odůvodnil odvolací soud měnící výrok ohledně příslušenství (úroku z prodlení za dobu od 1. ledna 2007 do 27. července 2010) tím, že k vydání jistiny vyzvala žalobkyně žalovaného „kvalifikovaně“ až dopisem ze dne 25. července 2010 (doručeným 28. července 2010), tedy po rozhodném období. V úvahu by přicházelo přiznání příslušenství ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému, k čemuž došlo dne 23. listopadu 2010, tedy rovněž po rozhodném období.
[9] Nadto by přiznání příslušenství pohledávky bylo s ohledem na okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud sdílí názor „odvolacího“ (správně dovolacího) soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku. Byl-li žalovaný v nejistotě o tom, zda částka odpovídající dani z přidané hodnoty má být vydána státu nebo do konkursní podstaty úpadce (žalobkyni), a konstatoval-li exekuční soud v usnesení ze dne 20. června 2007, že tato částka má být vydána do konkursní podstaty úpadce prostřednictvím „quasirozvrhového“ usnesení exekučního soudu, mohl žalovaný v postavení soudního exekutora vnímat vydání částky žalobkyni jako rozporné s rozhodnutím exekučního soudu.
[10] Výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud – vycházeje z ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 2 a §243g odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – tím, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, takže by vůči žalovanému měla právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (odměnu advokáta). Žalobkyní je však správkyně konkursní podstaty, která je zároveň advokátkou. Odvolací soud proto nepokládá náklady (vynaložené žalobkyní) za právní zastoupení za účelně vynaložené, neboť žalobkyně má příslušné odborné znalosti pro jednání ve věci předmětné žaloby a navíc i vědomosti a znalosti o předmětném konkursním řízení.
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právních otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[12] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu předkládá dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
1/ Může být důvodem nepřiznání náhrady nákladů řízení skutečnost, že žalobce má právnické vzdělání, odborné znalosti a znalost o předmětu sporu? A jsou v takovém případě náklady na zastoupení neúčelné? Lze takové skutečnosti považovat za „okolnosti zvláštního zřetele hodné“ ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.?
2/ Kdy vznikla žalovanému soudnímu exekutorovi povinnost vydat správci konkursní podstaty úpadce majetek, se kterým disponoval ke dni prohlášení konkursu?
3/ Je uplatnění práva vyplývajícího ze zákonné normy v rozporu s dobrými mravy, zejména za stavu, kdy nárok uplatňuje správce konkursní podstaty, který má povinnost jej vymáhat a kdy výnos je příjmem konkursní podstaty?
[13] K otázce ad 1/ dovolatelka – vycházejíc z ustanovení §8 a §14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z ustanovení §24 a násl., §142 a §150 o. s. ř. – namítá, že správci konkursní podstaty přísluší vymáhat ve prospěch konkursní podstaty plnění (uplatňovat pohledávky úpadce), včetně vymáhání soudní cestou. Při tomto řízení má právo dát se zastupovat advokátem a takto vynaložené náklady nejsou neúčelně vynaloženými. Důvod nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení je diskriminační a porušuje právo na spravedlivý proces.
[14] Dovolatelka měla úspěch v rozsahu jistiny (3.076.078 Kč); i kdyby zůstala neúspěšnou ohledně úroků z prodlení za dobu od 1. ledna 2007 do 27. července 2010, šlo by o částku 1.036.427,60 Kč. Kdyby dovolací soud setrval na názoru vyjádřeném v rozsudku ze dne 29. října 2015, měla by ve věci plný úspěch.
[15] K otázce ad 2/ dovolatelka s přihlédnutím k obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 uvádí, že právo na úrok z prodlení jí vyplývalo z ustanovení §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Neodvedená částka odpovídající dani z přidané hodnoty je stále majetkem úpadce (povinného) [ v souladu s ustanovením §6 odst. 2 ZKV ] , takže žalovaný (soudní exekutor) byl povinen vydat ji po prohlášení konkursu na majetek povinného (16. října 2006) bez dalšího správci konkursní podstaty, jak mu ukládalo ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ ZKV. Požadovala-li dovolatelka úroky z prodlení od 1. ledna 2007, činila tak po právu, majíc dobu od 16. října 2006 do 31. prosince 2006 za přiměřenou ke splnění povinnosti žalovaným.
[16] Dovolatelka dále poukazuje na to, že na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 předložila 5. dubna 2016 odvolacímu soudu jednak výzvy k „vydání“ celého výtěžku exekučních dražeb (zahrnující i částku 3.076.078 Kč) adresované žalovanému (ze dne 25. října 2006, 2. listopadu 2006 a 22. listopadu 2006, s doručenkami týchž dat), jednak výzvy (předžalobní upomínky) k „vydání“ částky 3.076.078 Kč adresované žalovanému z 25. července 2010 a 1. září 2010 s doručenkami. S poukazem na ustanovení §18 odst. 4 ZKV pak dovozuje, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do počátku prodlení žalovaného je nesprávné, neboť ten po prohlášení konkursu na majetek povinného nevydal peněžní prostředky ani v přiměřené lhůtě po výzvě z 26. října 2006.
[17] K otázce ad 3/ dovolatelka uvádí, že postup, jímž plnila zákonné povinnosti, není v rozporu s dobrými mravy, dodávajíc, že soudní exekutor si musel být vědom toho, že mu předmětná částka nenáleží. Měl-li soudní exekutor pochybnosti o tom, komu má vydat částku 3.076.078 Kč, mohl ji deponovat v souladu s §75 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, s účinky splnění dluhu dle §568 obč. zák.; učinil tak ale až 27. července 2010.
[18] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že v otázce příslušenství postrádá esenciální znaky nesprávného právního posouzení věci a dovolatelka takto (nepřípustně) napadá princip volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř. Napadené rozhodnutí neupírá dovolatelce právo požadovat úroky z prodlení, podrobně se však zabývá okolnostmi počátku prodlení. Délka prodlení žalovaného nemůže být určena volnou úvahou dovolatelky a z napadeného rozhodnutí se podává, že dovolatelka vyzvala žalovaného kvalifikovaně až dopisem ze dne 25. července 2010, doručeným žalovanému 28. srpna 2010, tedy po rozhodném období, což platí i pro prodlení počítané od doručení žaloby.
[19] K otázce rozporu s dobrými mravy žalovaný namítá, že dovolatelka účelově zaměňuje „uplatnění práv v rozporu s dobrými mravy“ a „přiznání zákonného úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy“. Odvolací soud se zabýval pouze tím, zda přiznání příslušenství by nezaložilo rozpor s dobrými mravy. Ze samotného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 je zřejmé (míní žalovaný), že dovolací soud ponechal odvolacímu soudu prostor pro uvážení veškerých okolností prodlení, když zdůraznil, že je „nutno přihlédnout k tomu, že žalobkyně se domáhá zákonného úroku z prodlení za období, kdy zde prokazatelně existovala rozhodnutí exekučního soudu, z nichž vyplývá, že předmětná jistina, odpovídající dani z přidané hodnoty, má být vydána do konkursní podstaty úpadce, a to prostřednictvím rozhodnutí exekučního soudu“ (text v uvozovkách zvýraznil žalovaný ve vyjádření). Kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen o tom, že požadované příslušenství má být dovolatelce přiznáno v plném rozsahu, pak by i potud potvrdil již původní rozhodnutí odvolacího soudu.
[20] Argumentuje-li dovolatelka zákonnou povinností soudního exekutora vydat majetek náležející úpadci do konkursní podstaty, pak pomíjí, že až do právní úpravy účinné od 1. listopadu 2009 nebyl soudní exekutor oprávněn odvádět daň z přidané hodnoty před právní mocí rozvrhového usnesení exekučního soudu. Nesourodou praxi pro rozhodné období usměrnil Nejvyšší soud až 11. června 2008 „stanoviskem Cpjn 6/2007“ [ jde o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, Cpjn 6/2007, uveřejněné pod číslem 69/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2008“) ]. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem.
[21] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[22]
Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[23] Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[24] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[25] K položeným právním otázkám činí Nejvyšší soud následující závěry:
[26] K otázce ad 1/ (dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení).
Již pod bodem XX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), str. 186 (362), Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, jakož i ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce. K tomu tamtéž vysvětlil, že správci konkursní podstaty z titulu jeho funkce přísluší vymáhat ve prospěch podstaty plnění (uplatňovat pohledávky úpadce), která vedou k rozmnožení majetku podstaty (srov. např. §27 odst. 4 ZKV), včetně vymáhání cestou soudní (podáním příslušné žaloby). V občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce (a shodně pak též ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce – srov. §14 odst. 1 písm. c/ ZKV), přísluší správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, tedy i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí (§24 a násl. o. s. ř.). Takovým zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem (jež ostatně vždy neplatí), nemá na tento závěr žádného vlivu. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“).
[27] V souladu s tímto závěrem Nejvyšší soud ve své dosavadní praxi při rozhodování o náhradě nákladů řízení v konkursních souvislostech přiznával procesně úspěšnému správci konkursní podstaty též náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem; srov. např. (pro spory vyvolané konkursem a v podobě dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (pro vymáhání pohledávek úpadce za jeho dlužníky) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 726/2010. Stejně postupuje Nejvyšší soud v insolvenčních poměrech [ v poměrech upravených zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem)] při přiznávání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému insolvenčnímu správci (srov. opět R 15/2015).
[28] Jinak řečeno (shrnuto), v občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch konkursní podstaty pohledávky úpadce (a shodně pak též ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce), má správce konkursní podstaty úpadce právo dát se v řízení zastupovat advokátem; právo na náhradu účelně vynaložených nákladů takového zastoupení nelze správci konkursní podstaty úpadce odepřít jen proto, že má sám příslušné odborné znalosti potřebné k vedení sporu nebo že je sám advokátem.
[29] Napadené rozhodnutí je tedy potud ve zjevném rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
[30] K otázce ad 2/ a 3/ (dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu o příslušenství pohledávky, ke vzniku prodlení žalovaného a k rozporu s dobrými mravy).
Pro účely zodpovězení položených otázek pokládá Nejvyšší soud za nezbytné připomenout (jako určující) následující skutková zjištění, shrnutá v rozsudku z 29. října 2015:
1/ Obvodní soud pro Prahu 5 ( dále jen „ exekuční soud“) rozhodl usnesením ze dne 20. června 2007, č. j. Nc 3584/2004-132, o vydání „majetkové“ podstaty v částce 16.303.852,50 Kč žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce, tedy o tom, že se takto vydá celá částka dosažená exekučním prodejem nemovitostí povinného (úpadce), včetně částky připadající na náhradu nákladů exekuce a částky odpovídající dani z přidané hodnoty (jistiny v tomto sporu).
2/ Usnesením ze dne 2. října 2008, č. j. 39 Co 92/2008-238, zrušil Městský soud v Praze usnesení exekučního soudu z 20. června 2007 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3/ Usnesením ze dne 1. června 2009, č. j. Nc 3584/2004-279, rozvrhl exekuční soud rozdělovanou exekuční podstatu povinného (úpadce) ve výši 16.913.503 Kč tak, že z ní uspokojil pohledávku České republiky – Finančního úřadu Praha 5 na dani z přidané hodnoty z převodu nemovitostí v dražbě v částce 3.076.768 Kč a pohledávku soudního exekutora (dovolatele) na náhradu nákladů exekuce v částce 2.207.087 Kč; zbytek rozdělované podstaty ve výši 11.629.648 Kč vydal žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce.
4/ K odvolání oprávněného i povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2010, č. j. 14 Co 135/2010-334 (které nabylo právní moci 16. července 2010), změnil (mimo jiné) usnesení exekučního soudu tak, že z rozdělované podstaty ve výši 13.965.276 Kč (snížené předtím o odpočet daně z přidané hodnoty) se uspokojuje pohledávka soudního exekutora (dovolatele) na náhradu nákladů exekuce v částce 2.207.087 Kč a zbytek rozdělované podstaty ve výši 11.758.189 Kč se vydává žalobkyni (jako správkyni konkursní podstaty úpadce). Odvolací soud dospěl ohledně částky 3.076.768 Kč k závěru, že nepatří do rozdělované podstaty a soudní exekutor (dovolatel) ji odvede na osobní daňový účet povinného, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí.
5/ K dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Cdo 4368/2010-357, zrušil usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 135/2010-334 v měnícím výroku o věci samé, jakož i usnesení exekučního soudu a věc vrátil exekučnímu soudu k dalšímu řízení. Ohledně částky 3.076.768 Kč poukázal Nejvyšší soud na závěry obsažené v R 69/2008, s tím, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty. Soud proto odvede daň z přidané hodnoty na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně ihned poté, jakmile vydražitel zaplatil nejvyšší podání. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že na uvedeném obecném závěru, že daň z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty, a že tudíž o ní, a to ani jako o daňové pohledávce finančního úřadu a tím méně jako o „nákladech státu“ (jak nesprávně uvádí obvodní soud), nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ ZKV „prováděním exekuce“), nemůže nic změnit ani okolnost, že v konkrétním případě soudní exekutor porušil povinnost zajistit a odvést daň z přidané hodnoty místně příslušnému správci daně.
[31] Z rozsudku Nejvyššího soudu z 29. října 2015 budiž dále připomenuty následující judikatura a závěry:
1/ V nejvyšším podání, za něž soud udělil vydražiteli příklep prodávané movité věci nebo nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty, je obsažena daň z přidané hodnoty. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty; soud ji odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně, jakmile bylo nejvyšší podání zaplaceno, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí [R 69/2008, článek III., str. 422 (628)].
2/ Byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty; toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení [usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněné pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2005“)].
3/ „Odvolacímu soudu lze obecně vzato přisvědčit v tom, že nesplnil-li dovolatel (coby soudní exekutor v úpadcově exekuční věci) povinnost vydat spornou částku do konkursní podstaty úpadce, ač k tomu byl žalobkyní (správkyní konkursní podstaty úpadce) vyzván, ocitl se v prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo požadovat (ve shodě s ustanovením §517 odst. 2 obč. zák.) zákonný úrok z prodlení.“ (str. 13, pátý odstavec shora).
4/ „Řečené platí tím více, že prodlení pokrývá i dobu, po kterou zde byla (byť nepravomocná) usnesení exekučního soudu, z nichž se podávalo (nejprve z usnesení z 20. června 2007 a posléze z usnesení z 1. června 2009), že částka odpovídající dani z přidané hodnoty má být vydána do konkursní podstaty úpadce prostřednictvím „quasirozvrhového“ usnesení exekučního soudu (v režimu R 86/2005), a kdy postup, jímž by soudní exekutor (dovolatel) tuto částku bez dalšího vydal správkyni konkursní podstaty úpadce (žalobkyni), mohl být vnímán jako rozporný s postupem (nebo rozhodnutím) exekučního soudu.“ [ str. 13, sedmý odstavec shora, coby doplnění výtky, že rozhodnutí obou soudů postrádají skutkový podklad (např. údaj o tom, kdy a jak byl dovolatel žalobkyní vyzván k vydání žalované částky), na jehož základě by bylo možno v rovině právní uzavřít, že dovolatel je v prodlení s úhradou (vydáním) sporné částky do konkursní podstaty úpadce právě od 1. ledna 2007 ].
[32] Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud uzavírá, že pro dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010 nelze uvažovat o prodlení žalovaného se splněním povinnosti vydat jistinu do konkursní podstaty proto, že rozhodnutí exekučního soudu předjímala jiný způsob nakládání s jistinou. P rvní „rozvrhové“ usnesení exekučního soudu z 20. června 2007 zahrnulo jistinu do částky, jež měla být vydána do konkursní podstaty úpadce (až) na jeho základě. Druhé „rozvrhové“ usnesení exekučního soudu z 1. června 2009 předurčovalo jistinu (přesněji částku 3.076.768 Kč) k vyplacení České republice – Finančnímu úřadu Praha 5 jako daň z přidané hodnoty. Měnící usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2010 sice s částkou 3.076.768 Kč nenaložilo (výrokem) jako s částkou patřící do rozdělované podstaty, podle jeho odůvodnění ji však soudní exekutor (žalovaný) měl odvést na osobní daňový účet povinného, aniž by o tom bylo vydáno zvláštní rozhodnutí. V té době tedy nebyla překážkou splnění povinnosti vydat jistinu do konkursní podstaty nečinnost žalovaného, nýbrž rozhodnutí a postupy exekučních soudů obou stupňů. Napadené rozhodnutí, jakkoli pro tuto dobu založené na nepřiléhavé argumentaci rozporu s dobrými mravy a (jak dále rozebráno) na nesprávné argumentaci o tom, že žalovaný se poprvé mohl ocitnout v prodlení až po 27. červenci 2010, je tedy v této části ve výsledku správné.
[33] P ro dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007 nebyl postup soudního exekutora ovlivněn opatřeními exekučního soudu, přičemž již tehdy ustálená judikatura (R 86/2005) předjímala, že po prohlášení konkursu na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, exekuční soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne:
- o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby, a
- o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty.
[34] Z vyjádření žalovaného v předchozích fázích řízení je zjevné, že si byl vědom toho, že po prohlášení konkursu na majetek povinného nemůže pokračovat v provádění exekuce (srov. §14 odst. 1 písm. e/ ZKV), že se nicméně domníval, že není povinen vydat jistinu do konkursní podstaty povinného, nýbrž odvést ji (po právní moci rozvrhového usnesení) na osobní daňový účet povinného (zaplatit ji státu coby daň z přidané hodnoty); v každém případě si ji nemínil ponechat. Jako správce cizího majetku, jímž (objektivně, i podle svého subjektivního přesvědčení) v rozhodné době byl, mohl (v nejistotě o tom, komu má jistinu vydat) předejít negativním důsledkům prodlení se splněním předmětné povinnosti složením jistiny do příslušné soluční úschovy. Jakkoli se otázka, jak má být v exekučních poměrech naloženo s částkou zahrnutou v nejvyšším podání coby částka odpovídající dani z přidané hodnoty, ustálila v rozhodovací praxi soudů až prostřednictvím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (R 69/2008) přijatého (až) 11. června 2008, dilema, před které byl žalovaný coby soudní exekutor postaven v době před 20. červnem 2007, se nelišilo od nutnosti volby jakéhokoli jiného dlužníka majícího pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem (komu má uhradit dluh). Taková situace žádné zvláštní ohledy v rovině dobrých mravů nezasluhuje. K tomu lze dodat, že judikatorně ustálené závěry k výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy shrnul Nejvyšší soud v R 15/2015 (jehož sjednocující potenciál coby rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia je určující i pro tuto věc) a v rozsudku ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, se Nejvyšší soud k těmto závěrům přihlásil i pro účely výkladu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Poměřováno tam ustavenými kriterii, nebyl důvod odepřít dovolatelce právo na úrok z prodlení v předmětném období ani proto, že by „vykonávala“ právo v rozporu s dobrými mravy, ani proto, že by „přiznání“ tohoto práva bylo v rozporu s dobrými mravy (rozlišení užité žalovaným ve vyjádření).
[35] Úsudek, podle kterého prodlení žalovaného založily (v intencích §563 obč. zák.) již výzvy (dopisy) z 25. října 2006 a 2. listopadu 2006, je v rovině právní triviální; v právu neexistuje důvod, pro který by tyto výzvy měly být méně „kvalifikované“ než výzva z 25. července 2010) jen proto, že jimi dovolatelka žádala žalovaného o vydání celého výtěžku zpeněžení exekučních dražeb (včetně jistiny). K 1. lednu 2007 tedy žalovaný již nepochybně byl v prodlení se splněním povinnosti vydat jistinu do konkursní podstaty úpadce.
[36] Co do příslušenství požadovaného za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007 tak právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí ani co do úvahy o počátku prodlení, ani co do úvahy o rozporu s dobrými mravy a dovolání je proto i potud důvodné.
[37] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.):
1/ Zamítl dovolání (§243d písm. a/ o. s. ř.) proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení), kterou odvolací soud rozhodl o zákonném úroku z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010.
2/ Změnil rozsudek odvolacího soudu ve zbývající části, jelikož potud odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§243d písm. b/ o. s. ř.), a to v tom duchu, že rozsudek obvodního soudu se v napadeném vyhovujícím výroku ohledně příslušenství částky 3.076.078 Kč v rozsahu, v němž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007, potvrzuje.
[38] Nehledě k tomu, že druhý výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení neobstojí ani samostatně (srov. odstavce [26] až [29] výše), z pohledu konečného výsledku řízení o věci samé (co do jistiny s příslušenstvím) před odvolacím soudem je rozhodnutí odvolacího soud zčásti měnícím (v rozsahu týkajícím se zákonného úroku z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010), což znamená, že se jím bez dalšího rozhoduje vedle výroku o nákladech odvolacího řízení i o nákladech řízení před obvodním soudem (§224 odst. 1 a 2 o. s. ř.); srov. druhý výrok, odst. 2/ tohoto rozsudku.
[39] Rozhodnutí o nákladech řízení před obvodním soudem se opírá o ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
[40] Pro poměr úspěchu účastníků řízení ve sporu je přitom určující nejen osud jistiny, nýbrž i osud příslušenství. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neoddělitelně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné pod číslem 102/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li žalobou požadováno vedle jistiny také příslušenství pohledávky, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§152 odst. 2 o. s. ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z jistiny pohledávky. Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky. Srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, uveřejněný pod číslem 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[41] Pro řízení před obvodním soudem na tomto základě platí, že z hlediska konečného výsledku sporu:
a/ žalobkyně uspěla:
1/ v rozsahu částky 3.076.078 Kč (jistina pohledávky), a
2/ v rozsahu částky 136.105,92 Kč (zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007).
b/ žalovaný uspěl v rozsahu částky 1.329.600,87 Kč [ zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 16. května 2012 (kdy o věci rozhodl obvodní soud) ] .
[42] Z částky celkem 4.541.784,79 Kč ( 3.076.078 Kč + 136.105,92 Kč + 1.329.600,87 Kč) tak tvoří před obvodním soudem úspěch žalobkyně celkem částka 3.212.183,92 Kč ( 3.076.078 Kč + 136.105,92 Kč), což je 70,73 %, a úspěch žalovaného částka 1.329.600,87 Kč, což je 29,27 %. Celkový úspěch žalobkyně v řízení před obvodním soudem tak činí 41,46 %. V tomto rozsahu proto byla žalobkyni přiznána i náhrada účelně vynaložených nákladů řízení před obvodním soudem.
[43] Podle obsahu spisu pak tvoří účelně vynaložené náklady žalobkyně před obvodním soudem odměna advokáta za celkem 5 úkonů právní služby, přiznaná podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), vždy ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu), konkrétně odměna advokáta za:
1/ přípravu a převzetí zastoupení (plná moc z 12. října 2010, č. l. 6), §11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu,
2/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 25. ledna 2012, č. l. 50-52), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
3/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání z 21. března 2012, č. l. 70-72), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
4/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání ze 7. května 2012, č. l. 80-80a), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
5/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 11. května 2012, č. l. 81-83), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu.
[44] Vzhledem k době uskutečnění úkonů právní služby (v rozmezí od 12. října 2010 do 11. května 2012) se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění a jeho příslušenství (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Všechny výše označené úkony právní služby se tedy počítají z jistiny a příslušenství tvořeného zákonným úrokem z prodlení ke dni započetí úkonu právní služby, což činí:
1/ pro přípravu a převzetí zastoupení ke 12. říjnu 2010 částku 4.161.901,87 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 24.980 Kč.
2/ pro písemné podání soudu k 25. lednu 2012 částku 4.468.832,99 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 26.180 Kč.
3/ pro účast na jednání před soudem k 21. březnu 2012 částku 4.505.308,89 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 26.340 Kč.
4/ pro účast na jednání před soudem k 7. květnu 2012 částku 4.535.922,59 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 26.460 Kč.
5/ pro písemné podání soudu k 11. květnu 2012 částku 4.538.528,01 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 26.460 Kč.
[45] Jde tak o částku 130.420 Kč. S připočtením režijního paušálu za 5 úkonů právní služby po 300 Kč (1.500 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu) jde celkem o částku 131.920 Kč. Spolu s částkou 27.703,20 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 159.623,20 Kč, z níž 41,46 % činí 66.179,77 Kč.
[46] Pro řízení před odvolacím soudem je nutno mít na paměti, že předmětem prvního odvolacího řízení již nebyla částka 430.174,68 Kč [ zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 28. července 2010 do 16. května 2012 (kdy o věci rozhodl obvodní soud ] . Proti bodu II. výroku rozsudku obvodního soudu totiž nebylo podáno odvolání. Z hlediska konečného výsledku sporu tak na stejném základě platí, že pro první odvolací řízení:
a/ žalobkyně uspěla (s ohledem na předmět prvního odvolacího řízení)
1/ v rozsahu částky 3.076.078 Kč (jistina pohledávky), a
2/ v rozsahu částky 136.105,92 Kč (zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007).
b/ žalovaný uspěl v rozsahu částky 899.426,19 Kč ( zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010).
[47] Z částky celkem 4.111.610,11 Kč ( 3.076.078 Kč + 136.105,92 Kč + 899.426,19 Kč) tak tvoří před odvolacím soudem pro první odvolací řízení úspěch žalobkyně celkem částka 3.212.183,92 Kč ( 3.076.078 Kč + 136.105,92 Kč), což je 78,12 %, a úspěch žalovaného částka 899.426,19 Kč, což je 21,88 %. Celkový úspěch žalobkyně v řízení před odvolacím soudem tak činí 56,24 %. V tomto rozsahu proto byla žalobkyni přiznána i náhrada účelně vynaložených nákladů prvního odvolacího řízení.
[48] Podle obsahu spisu pak tvoří účelně vynaložené náklady žalobkyně před odvolacím soudem v prvním odvolacím řízení odměna advokáta za celkem 2 úkony právní služby, přiznaná opět podle advokátního tarifu ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu), konkrétně odměna advokáta za:
1/ vyjádření k odvolání žalovaného (podání z 11. února 2013, č. l. 109-111), §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu,
2/ účast na jednání před odvolacím soudem (protokol o jednání z 19. února 2013, č. l. 120-121), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu.
Další podání žalobkyně z 19. února 2013 (č. l. 123-124) Nejvyšší soud (poměřováno jeho obsahem) za účelně vynaložený náklad odvolacího řízení nepokládal (jeho obsah mohl a měl být přednesen ústně u odvolacího jednání, jež se konalo téhož dne a jehož se advokát žalobkyně zúčastnil).
[49] Vzhledem k době uskutečnění úkonů právní služby (v rozmezí od 11. do 19. února 2013) se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění, přičemž při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, které nebylo požadováno jako samostatný nárok (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Oba úkony právní služby se tedy počítají z jistiny 3.076.078 Kč, což činí (dle §7 advokátního tarifu) částku 20.620 Kč za každý z nich (celkem 41.240 Kč).
[50] S připočtením režijního paušálu za 2 úkony právní služby po 300 Kč (600 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu) jde celkem o částku 41.840 Kč. Spolu s částkou 8.786,40 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 50.626,40 Kč, z níž 56,24 % činí 28.472,28 Kč.
[51] V identickém rozsahu (jako pro první odvolací řízení) z hlediska konečného výsledku sporu uspěla žalobkyně [ poměrem 78,12 % ku 21,88 % (celková úspěšnost 56,24 %) ] v prvním dovolacím řízení.
[52] Podle obsahu spisu pak tvoří účelně vynaložené náklady žalobkyně před dovolacím soudem v prvním dovolacím řízení odměna advokáta za 1 úkon právní služby, přiznaná opět podle advokátního tarifu ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu), konkrétně odměna advokáta za vyjádření k dovolání žalovaného (podání z 30. května 2013, č. l. 172-174), §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
[53] Vzhledem k době uskutečnění úkonu právní služby (30. května 2013) se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění, přičemž při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, které nebylo požadováno jako samostatný nárok (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Úkon právní služby se tedy počítá z jistiny 3.076.078 Kč, což činí (dle §7 advokátního tarifu) částku 20.620 Kč. S připočtením režijního paušálu za 1 úkon právní služby (300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu) jde celkem o částku 20.920 Kč. Spolu s částkou 4.393,20 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 25.313,20 Kč, z níž 56,24 % činí 14.236,14 Kč.
[54] Pro další (druhé) řízení před odvolacím soudem je nutno mít též na paměti, že předmětem druhého odvolacího řízení již nebyla vedle částky 430.174,68 Kč [ zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 28. července 2010 do 16. května 2012 (kdy o věci rozhodl obvodní soud ] ani jistina pohledávky (částka 3.076.078 Kč), ohledně které zůstal (vzhledem k zamítavému výroku rozsudku Nejvyššího soudu z 29. října 2015) v právní moci první rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. února 2013. Z hlediska konečného výsledku sporu tak na stejném základě platí, že pro druhé odvolací řízení:
a/ žalobkyně uspěla (s ohledem na předmět druhého odvolacího řízení) v rozsahu částky 136.105,92 Kč (zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007).
b/ žalovaný uspěl v rozsahu částky 899.426,19 Kč ( zákonný úrok z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010).
[55] Z částky celkem 1.035.532,11 Kč ( 136.105,92 Kč + 899.426,19 Kč) tak tvoří před odvolacím soudem pro druhé odvolací řízení úspěch žalobkyně částka 136.105,92 Kč, což je 13,14 %, a úspěch žalovaného částka 899.426,19 Kč, což je 86,86 %. Celkový úspěch žalovaného ve druhém odvolacím řízení tak činí 73,72 %. V tomto rozsahu proto byla žalovanému přiznána i náhrada účelně vynaložených nákladů druhého odvolacího řízení.
[56] Podle obsahu spisu pak tvoří účelně vynaložené náklady žalovaného před odvolacím soudem ve druhém odvolacím řízení odměna advokátky za 2 úkony právní služby, přiznaná opět podle advokátního tarifu ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu), konkrétně odměna advokátky za:
1/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 28. dubna 2016, č. l. 234-235), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
2/ účast na jednání před odvolacím soudem 3. května 2016, §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu.
[57] Vzhledem k době uskutečnění úkonů právní služby (28. dubna a 3. května 2016) se považuje za tarifní hodnotu výše příslušenství, které (již) bylo požadováno jako samostatný nárok (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Úkony právní služby se tedy počítají z částky 1.035.532,11 Kč , což činí (dle §7 advokátního tarifu) částku 12.460 Kč za každý z nich (celkem 24.920 Kč).
[58] S připočtením režijního paušálu za 2 úkony právní služby po 300 Kč (600 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu), jde celkem o částku 25.520 Kč. Spolu s částkou 5.359,20 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 30.879,20 Kč, z níž 73,72 % činí 22.764,14 Kč.
[59] Lze tedy shrnout, že s přihlédnutím k jednotlivým fázím řízení, jak jsou popsány výše, žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (včetně prvního dovolacího řízení a obou odvolacích řízení) celkem částka 108.888,19 Kč, kdežto žalovanému celkem částka 22.764,14 Kč. Rozdíl těchto částek činí 86.124,05 Kč, což je výsledná částka přiznaná žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
[60] Výrok o nákladech (tohoto) dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř., když dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti mu bylo vyhověno změnou napadeného rozhodnutí. Z hlediska konečného výsledku sporu uspěl žalovaný (s přihlédnutím k tomu, že předmět tohoto dovolacího řízení již tvořily pouze nároky, jež byly (v identickém rozsahu) předmětem druhého odvolacího řízení, poměrem 86,86 % ku 13,14 % (celková úspěšnost 73,72 %).
[61] Podle obsahu spisu pak tvoří účelně vynaložené náklady žalovaného v tomto dovolacím řízení odměna advokátky za 1 úkon právní služby, přiznaná opět podle advokátního tarifu ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu), konkrétně odměna advokátky za vyjádření k dovolání žalobkyně (podání z 5. května 2017), §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
[62] Vzhledem k době uskutečnění úkonu právní služby (5. května 2017) se považuje za tarifní hodnotu výše příslušenství, které (již) bylo požadováno jako samostatný nárok (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Úkon právní služby se tedy počítá z částky 1.035.532,11 Kč , což činí (dle §7 advokátního tarifu) částku 12.460 Kč. S připočtením režijního paušálu za 1 úkon právní služby (300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu) jde celkem o částku 12.760 Kč. Spolu s částkou 2.679,60 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 15.439,60 Kč, z níž 73,72 % činí 11.382,07 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 10. října 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu