ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5333.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5333/2016-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně České revitalizační, s. r. o. , se sídlem v Brně, Atriová 512/36, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 26921634, zastoupené Mgr. Martinem Frankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 138/27, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) ADAMEN s. r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Dobrovského 745/14, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 25929208, 2) P. N. a 3) Z. V. , všem zastoupeným JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 117/2014, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2016, č. j. 5 Cmo 352/2015-188, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové směnečným platebním rozkazem ze dne 25. srpna 2014, č. j. 38 Cm 117/2014-19, uložil žalovaným, aby žalobkyni společně a nerozdílně zaplatili směnečný peníz ve výši 278.315 Kč s 6% úrokem od 2. června 2014 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 37.439 Kč.
Rozsudkem ze dne 9. července 2015, č. j. 38 Cm 117/2014-158, soud prvního stupně k námitkám žalovaných ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti co do směnečného peníze ve výši 137.850,12 Kč s 6% úrokem od 2. června 2014 do zaplacení (výrok I.); ve zbývajícím rozsahu pak směnečný platební rozkaz zrušil (výrok II.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně – cituje ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a odkazuje na výsledky provedeného dokazování – uzavřel, že námitka nesprávného vyplnění blankosměnky, jíž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, je co do částky 140.464,88 Kč důvodná.
Přitom zdůraznil, že podle dohody o vyplňovacím právu směnečném, kterou žalovaní směneční dlužníci (první žalovaná jako výstavce směnky vlastní a druhý a třetí žalovaní jako směneční rukojmí) dne 21. září 2011 uzavřeli s remitentem (Raiffeisenbank a. s.), měla sporná blankosměnka zajišťovat pouze pohledávky remitenta vůči první žalované vzniklé na základě smlouvy o provozním úvěru ze dne 21. září 2011. Žalobkyně, na niž byla vystavená blankosměnka převedena, tak byla oprávněna vyplnit údaj o směnečné sumě pouze částkou odpovídající výši zajištěné pohledávky, jež v poměrech dané věci činila celkem 137.850,12 Kč. Jestliže žalobkyně „navýšila“ směnečnou sumu o další částku ve výši 140.464,88 Kč, jednala „vědomě na škodu dlužníka (…) a rovněž tak na škodu obou směnečných rukojmí, kteří blankosměnku podepsali“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud především vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a nepoučil žalobkyni o „přesunu“ břemene tvrzení a důkazního břemene zpět na žalobkyni. V situaci, kdy soud prvního stupně „na základě realizovaných důkazních návrhů žalovaných dospěl k závěru, že tito unesli své důkazní břemeno k námitce excesivního vyplnění směnky“, bylo na soudu prvního stupně, aby žalobkyni „vyzval k navržení důkazů, jimiž hodlá nastalou procesní situaci zvrátit“.
Přiléhavými neshledal ani úvahy soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně jednala při nabývání blankosměnky „vědomě na škodu dlužníka“. Potud zdůraznil, že vznášejí-li žalovaní „kauzální námitky v prostředí indosované směnky, musí si soud především položit otázku, zda tyto námitky žalovaným vůbec náleží“. V projednávané věci v tomto směru soud prvního stupně sice uzavřel, že remitent blankosměnku indosoval na společnost Wetco, spol. s r. o. a že současně s převodem blankosměnky byla na nabyvatele postoupena rovněž kauzální (směnkou zajištěná) pohledávka, nezabýval se však již otázkou, zda k postoupení kauzální pohledávky došlo též při následném převodu blankosměnky (společností Wetco, spol. s r. o.) na žalobkyni. Bylo-li by tomu tak (byla-li by tato skutečnost prokázána), měly by uplatněné kauzální námitky žalovaných i nadále původ ve vlastních vztazích účastníků a šlo by tudíž nepochybně o námitky v poměrech dané věci přípustné. V opačném případě (jestliže žalovaní neprokážou, že na žalobkyni byla postoupena rovněž směnkou zajištěná pohledávka) bude nezbytné otázku přípustnosti námitek posoudit podle ustanovení §10 směnečného zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatelka (posuzováno podle obsahu) vymezuje (v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované např. rozsudkem ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněným pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 19/2010“), je otázka, zda směnečnému dlužníku přísluší bez dalšího námitka nesprávného vyplnění blankosměnky vůči osobě, na niž byla blankosměnka indosována.
Řešení této otázky však dovolání přípustným nečiní. Je tomu tak již proto, že (záporná) odpověď jednoznačně plyne z ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona (které určuje, že „nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí“).
Jinak řečeno, jestliže byla (blanko)směnka na nového majitele indosována, přísluší směnečnému dlužníku námitka nesprávného vyplnění blankosměnky (tj. vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu uzavřenou mezi směnečným dlužníkem a remitentem) jen tehdy, prokáže-li, že majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Zabývat se otázkou zlé víry či hrubé nedbalosti majitele při nabývání směnky by nebylo – pro účely posouzení přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky – zapotřebí (jak přiléhavě poznamenal již odvolací soud) pouze v situaci, byla-li by na nového majitele směnky převedena (vedle samotné směnky) také směnkou zajištěná pohledávka; z pohledu ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona by totiž v takovém případě bylo nutné na nabyvatele směnky nahlížet stejně jako na jejího prvního majitele, který se směnečným dlužníkem dohodu o vyplnění blankosměnky uzavřel (námitka nesprávného vyplnění blankosměnky by pak směnečnému dlužníku vskutku náležela bez dalšího).
Výše uvedené závěry sdílí ve své rozhodovací činnosti rovněž Nejvyšší soud (k tomu srov. např. důvody dovolatelkou citovaného R 19/2010, jakož i usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 2144/2009, nebo důvody rozsudku ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že neměl-li soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně nabyla směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinila hrubou nedbalostí, ani nebylo v řízení zjištěno (ať již provedeným dokazováním, či na základě nesporných tvrzení účastníků, které by soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění), že na žalobkyni byla (vedle sporné směnky) postoupena také směnkou zajištěná pohledávka, odvolací soud nijak nepochybil, jestliže nepovažoval závěr soudu prvního stupně o přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, uplatněné první žalovanou, za správný.
Ve vztahu k ostatním (v dovolání označeným) otázkám pak dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Jelikož dovolatelka přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezila, je její dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že závěr odvolacího soudu, podle kterého měl soud prvního stupně pochybit rovněž tím, že neposkytl žalobkyni poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., nebyl dovoláním vůbec zpochybněn a Nejvyšší soud jej proto (jsa vázán obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu) rovněž nemohl přezkoumat (viz ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu