ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2144.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2144/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. P. proti žalovanému L. H. , zastoupenému JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem v Třinci, 1. máje 398, PSČ 739 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 23/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 12 Cmo 300/2008-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. října 2007, č. j. 50 Cm 23/2005-186, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. února 2004, č. j. 54 Sm 246/2003-10, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 5,000.000,- Kč s 6% úrokem od 21. října 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.666,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je – v intencích ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV.ÚS 560/08).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatele, jimiž polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, byla vyplněna v souladu s uděleným vyplňovacím právem, když žalovaný (minimálně ve dvou případech) porušil povinnosti sjednané ve smlouvě uzavřené dne 23. prosince 1995 mezi společností Charouz Holding, a. s., žalovaným a společností AUTOS-R. spol. s r. o. (převedl obchodní podíl v naposledy označené společnosti na třetí osobu a nezřídil ve prospěch původního majitele směnky podpisové právo k účtům výstavce směnky), v důsledku čehož mu vznikla povinnost zaplatit původnímu majiteli směnky sjednanou smluvní pokutu.
Je tomu tak již proto, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci, vycházeje přitom z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného, skutkového stavu (viz argumentace dovolatele, podle které k porušení povinností, jejichž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, nedošlo, resp. soudy, provedly-li by důkazy navržené dovolatelem, by zjistily, „skutečné a pravé záměry“ původního majitele směnky). Ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Navíc odvolací soud – jde-li o námitku nesprávného vyplnění blankosměnky – založil své rozhodnutí (mimo jiné) na tom, že žalovaný se ve včas podaných námitkách bránil povinnosti předmětnou směnku zaplatit tvrzením, že neporušil žádnou z povinností sjednaných ve smlouvě ze dne 23. prosince 1995, jejichž splnění bylo zajištěno sjednanou smluvní pokutou; jestliže pak později namítal, že původní majitel směnky (v dopisech ze dne 1. října 1999 a 13. října 2005) vymezil konkrétní povinnosti, v důsledku jejichž porušení mělo dojít k vyplnění směnky, přičemž k porušení právě těchto povinností ze strany žalovaného nedošlo, jde o novou, a tudíž opožděnou námitku, jíž se soudy nemohly v řízení o námitkách zabývat. Tento závěr přitom nebyl v dovolání zpochybněn.
Výhradou, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti soudce rozhodujícího věc v řízení před soudem prvního stupně, dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelem zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Posouzení, zda žalobce nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (čl. I. §10 směnečného zákona) může mít význam pouze pro závěr o přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky (rozuměj vyplnění v rozporu s uděleným vyplňovacím právem), samostatnou námitku, jež by byla způsobilá přivodit zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, však uvedená tvrzení nepředstavují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výtky dovolatele směřující proti závěrům odvolacího soudu o tom, že výkon práv ze směnky není v rozporu s dobrými mravy jen proto, že původní majitel směnky případně nesplnil své povinnosti ze smlouvy ze dne 23. prosince 1995 a že po prohlášení konkursu na majetek společnosti AUTOS-R, spol. s r. o. ustanovený správce konkursní podstaty od této smlouvy odstoupil, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají. Posouzení druhé z uvedených námitek odvolacím soudem je navíc založeno na závěru, že v poměrech projednávané věci by ani případné odstoupení od smlouvy nemohlo mít – se zřetelem k ustanovení §302 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a k tvrzenému datu odstoupení – jakýkoliv vliv na existenci nároku na zaplacení smluvní pokuty. Tento závěr přitom nebyl dovoláním zpochybněn a dovolacímu přezkumu proto podléhat nemůže.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, podle kterých je smlouva ze dne 23. prosince 1995 neplatným právním úkonem a věřitel z ní proto při vyplňování směnky nemohl vycházet a ohledně směnek vystavených přímo žalovaným (což je i případ směnky, jejíž úhrady se žalobce domáhá v dané věci) „nebylo přijato žádné ujednání“, které by opravňovalo majitele chybějící údaje na směnce doplnit. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet.
Přitom závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2936/2008 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), popř. důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu