ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.857.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 857/2016-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce MIPL, spol. s r. o. , se sídlem v Uherském Brodě, Šumická 2325, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 47911034, zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 456/9, PSČ 602 00, proti žalovanému FAL Services s. r. o. , se sídlem v Horní Suché, Na Františku 1370/5, PSČ 735 35, identifikační číslo osoby 28566084, zastoupenému Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, PSČ 702 00, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 59/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. října 2015, č. j. 60 Co 387/2015-75, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. října 2015, č. j. 60 Co 387/2015-75, a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. srpna 2015, č. j. 11 C 59/2015-67, se zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. března 2015 se žalobce (MIPL, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (FAL Services s. r. o.) určení, že 1/ vlastnické právo k (blíže označeným) nemovitostem (dále jen „sporné nemovitosti“) náleží žalobci a 2/ veřejná dražba „konaná“ Dražební společností MORAVA s. r. o. dne 19. prosince 2014 (v níž měl žalovaný nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem) je zdánlivým právním jednáním.
Usnesením ze dne 12. srpna 2015, č. j. 11 C 59/2015-67, Okresní soud v Uherském Hradišti – odkazuje na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) – řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Přitom zdůraznil, že žalobce – oproti svému mínění – nebyl v projednávané věci osobně osvobozen od soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, neboť po prohlášení konkursu na jeho majetek „osobou oprávněnou jednat za dlužníka v insolvencím řízení je toliko insolvenční správce“, který je také jako jediný oprávněn podat žalobu nebo jiný návrh k vymožení nároku dlužníka.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků (první výrok); dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích na projednávanou věc nedopadá a žalobce proto není od placení soudních poplatků osvobozen ze zákona. Podle ustanovení §229 odst. 1 a 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je totiž v době od prohlášení konkursu osobou s dispozičním oprávněním ve vztahu k majetkové podstatě pouze insolvenční správce dlužníka; žalobce (jako dlužník) takovou osobou není a osobní osvobození od soudního poplatku mu proto nesvědčí.
Podle odvolacího soudu pak v poměrech dané věci nebylo možné vyhovět ani žádosti žalobce (uplatněné až v průběhu odvolacího řízení) o přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podanou žalobou je právo uplatňováno zřejmě bezúspěšně. Žalobce se totiž jednak snaží „fakticky rozporovat účinky právních úkonů insolvenčního správce týkajících se majetkové podstaty (prodej nemovitostí ve veřejné dražbě), a to aniž by mu v tomto směru svědčila aktivní věcná legitimace“, jednak je s ohledem na závěry ustálené soudní praxe zjevné, že otázka (ne)platnosti veřejné dražby nemůže být (ani jako otázka předběžná) posuzována v jiném řízení než v řízení podle §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon o veřejných dražbách“). Potud odvolací soud odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 4139/2010.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud „vyhodnotil věcnou správnost procesního postupu soudu prvního stupně, jež odůvodňuje aplikaci §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tedy zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti žalobcem jako poplatníkem“, usnesení soudu prvního stupně (včetně nákladového výroku) potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatele odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se řádně vypořádal s právní argumentací žalobce a odvolací soud se „relevantně nezabýval“ ani žádostí žalobce o osvobození od soudních poplatků podané z důvodu jeho nepříznivé majetkové situace.
Obstát podle dovolatele nemůže již závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce není v projednávané věci osvobozen od placení soudních poplatků podle ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka je sice osobou s dispozičním oprávněním zásadně insolvenční správce, judikatura však mnohokrát dovodila, že tomu tak není bezvýhradně. Jestliže insolvenční správce odmítne vymáhat nároky do podstaty či tak nečiní (popř. nároky vyloučí), přechází dispoziční oprávnění na dlužníka. Potud dovolatel odkazuje na závěry formulované např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 (jde o rozsudek ze dne 20. ledna 2011) a sp. zn. 29 Cdo 2316/2009 (jde o rozsudek ze dne 29. června 2011, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 149/2011“), jež má za analogicky uplatnitelné i v poměrech dané věci.
Za správné pak dovolatel nepovažuje ani úvahy odvolacího soudu, jimiž odůvodnil zamítnutí žádosti žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř. Podle dovolatele odvolací soud při posuzování, zda žalobcem podaná žaloba představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jednak nesprávně dovodil, že žalobci ve sporu nesvědčí aktivní věcná legitimace, jednak zcela pominul, že dovolatel odůvodnil svůj žalobní požadavek (mimo jiné) celou řadou skutečností, v nichž lze spatřovat nicotnost (nikoli neplatnost) veřejné dražby, na jejímž základě měl žalovaný nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Zatímco neplatnost veřejné dražby může být (jak správně poznamenal odvolací soud) posuzována toliko postupem stanoveným v zákoně o veřejných dražbách, nicotnost veřejné dražby je naopak povinen posoudit kterýkoliv soud jako otázku předběžnou. V této souvislosti dovolatel poukazuje též na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, a rozsudku ze dne 23. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010.
Dovolatel konečně odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti a o žádosti žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř. rozhodl (namísto soudu prvního stupně) přímo odvolací soud. Dovolatel sice požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků až v podaném odvolání proti usnesení, kterým soud prvního stupně řízení v dané věci zastavil, v souladu „s dosavadní judikaturou i právní praxí“ však příslušelo o tomto návrhu rozhodnout soudu prvního stupně.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (o žádný z případů uvedených v §238a o. s. ř. nejde), které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řešení otázky, zda dovolatel je v projednávané věci osobně osvobozen od placení soudních poplatků podle ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, přípustnost dovolání nezakládá již proto, že (negativní) odpověď na uvedenou otázku jednoznačně plyne (jak správně uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud) z ustanovení §229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona. Není-li dlužník od prohlášení konkursu na jeho majetek (ve vztahu k majetkové podstatě) osobou s dispozičním oprávněním, je pojmově vyloučeno přiznat takové osobě též postavení subjektu osvobozeného od soudních poplatků podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 a R 149/2011 je vzhledem k poměrům projednávané věci zjevně nepřípadným.
Dovolání naopak Nevyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázek týkajících se postupu odvolacího soudu při rozhodování o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, když potud napadené rozhodnutí odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném v době zahájení řízení, pro věc rozhodném), nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (odstavec 1). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3).
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 2231/2013, vysvětlil, že podmínky, za nichž soud může zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nemohly být splněny v situaci, kdy rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení o zastavení řízení, byly účastníku doručeny současně.
Přitom zdůraznil (přihlašuje se potud výslovně k závěrům formulovaným Ústavním soudem např. v nálezu ze dne 22. května 2006, sp. zn. IV. ÚS 776/05, uveřejněném pod číslem 103/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že do nabytí právní moci rozhodnutí o návrhu účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. není otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem vyřešena. Není-li osvobození od soudního poplatku přiznáno, musí být účastníku za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a tím pro pokračování v řízení o věci samé. Současným doručením usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a usnesení o zastavení řízení, která tak obě nabudou ve stejný den právní moci, nemá účastník možnost vyměřený soudní poplatek zaplatit v průběhu odvolacího řízení, tj. do okamžiku, kdy odvolací soud rozhodne o odvolání účastníka proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Takovým postupem odvolací soud nemůže dostát účelům úpravy vyplývající ze vzájemné vazby ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že rozhodl-li odvolací soud současně o zamítnutí návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků (první výrok) a o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (druhý výrok), nemůže již z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí obstát.
Dovolateli lze ostatně přisvědčit i v tom, že odvolacímu soudu vůbec nepříslušelo o návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků (byť o přiznání osvobození účastník požádal až v odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně) rozhodnout. K tomu srov. v literatuře shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 954, v rozhodovací praxi pak obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 1170/2007.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel (dlužník v insolvenčním řízení) se v posuzované věci žalobou podanou u okresního soudu domáhá určení, že 1/ vlastnické právo ke sporným nemovitostem náleží dovolateli a 2/ veřejná dražba, v níž měl žalovaný nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, je zdánlivým právním jednáním. Oba žalobou uplatněné nároky přitom směřují k tomu, aby do soupisu majetkové podstaty dlužníka (dovolatele) byly (opětovně) zahrnuty i sporné nemovitosti, který by následně byly v insolvenčním řízení dlužníka zpeněženy a výtěžek zpeněžení použit k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů.
Vzhledem k tomu, že spor o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je podle §159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona incidenčním sporem (rozhodovaným ve shodě s §160 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčním soudem), jsou k jeho projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§7a písm. b) insolvenčního zákona].
Rozhodl-li v dané věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Brně (insolvenčnímu soudu) jako soudu věcně příslušnému (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu