ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.148.2017.1
KSPL 54 INS XY
155 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 148/2017-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Greenride s. r. o. , se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29 09 14 11, zastoupeného JUDr. Erikosem Papoutsidesem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, proti žalovanému Mgr. Viktoru Švantnerovi , se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, PSČ 326 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka V. S., o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 155 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2017, č. j. 155 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 54 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. května 2017, č. j. 155 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 54 INS XY), mimo jiné potvrdil rozsudek ze dne 5. října 2016, č. j. 155 ICm XY, jímž Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil z majetkové podstaty dlužníka „nemovitý majetek“ specifikovaný ve výroku rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Darovacími smlouvami ze dne 29. června 2010 a 30. června 2010 převedl dlužník na svého otce (V. S. – dále jen „otec dlužníka“) sporné nemovitosti.
2) Dne 29. září 2010 uzavřeli otec dlužníka (jako prodávající) a sdružení SK Bílá skála (jako kupující – dál jen „sdružení“) kupní smlouvu, kterou prodávající na kupujícího převedl vlastnické právo ke sporným nemovitostem.
3) Kupní smlouvou ze dne 13. ledna 2014 prodalo sdružení sporné nemovitosti manželům M. a L. K., a to za kupní cenu ve výši 4.900.000,- Kč, která odpovídala obvyklé ceně (viz závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Karlem Langem dne 2. prosince 2013, č. 1849a/130/2013).
4) Kupní smlouvou ze dne 19. září 2014 manželé K. (jako prodávající) převedli vlastnické právo ke sporným nemovitostem na žalobce (s tehdejší obchodní firmou Angusfarm s. r. o.); žalobce je dle katastru nemovitostí vlastníkem sporných nemovitostí.
5) Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu (věřitelským) insolvenčním návrhem dne 16. srpna 2013. Usnesením ze dne 20. března 2015, č. j. KSPL 54 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Petra Ševčíka. Následně usnesením vyhlášeným na schůzi věřitelů dne 17. června 2015 insolvenční soud potvrdil volbu věřitelů a do funkce insolvenčního správce dlužníka ustanovil Mgr. Viktora Švantnera; usnesením ze dne 8. října 2015, č. j. KSPL 54 INS XY, rozhodl insolvenční soud o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.
6) Sporné nemovitosti žalovaný sepsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka, s tím, že považuje darovací smlouvy ze dne 29. června 2010 a ze dne 30. června 2010 za absolutně neplatné.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož „manželé K. nabyli vlastnické právo ke sporným nemovitostem platně a v dobré víře, a to za úplatu odpovídající ocenění znalcem, a že stejně tak následně nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem též žalobce“.
Přitom se zcela ztotožnil i s důvody, pro které insolvenční soud nezkoumal otázku (ne)platnosti darovacích smluv, a naopak měl za rozhodující, že manželé K. nabyli vlastnické právo ke sporným nemovitostem „platně a v dobré víře“ a že od jmenovaných nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem i žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k posouzení právních otázek, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které dosud (podle jeho názoru) v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly zodpovězeny, a to, zda:
a) Lze rozhodnout o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka bez předchozího posouzení, zda úmyslem (záměrem) smluvních stran při uzavření smluv nebylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází?
b) Lze rozhodnout o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka bez předchozího vyřešení otázky platnosti právního úkonu dlužníka, kterým byl sporný majetek vyveden z majetkové podstaty dlužníka?
c) Lze rozhodnout o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka bez předchozího zkoumání dobré víry žalobce jako osoby, která o sobě tvrdí, že jí svědčí vlastnictví sporné věci?
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že jediným jednatelem žalobce byla po celou dobu jeho existence J. S. (manželka dlužníka), která (mimo jiné) byla „přímým kontrahentem darovací smlouvy ze dne 29. června 2010“, kterou dle dovolatele „došlo k vyvedení části sporného majetku z majetkové podstaty dlužníka“.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nezkoumal otázku platnosti právního úkonu dlužníka, kterým byl sporný majetek vyveden z majetkové podstaty dlužníka“, a v tomto směru poukazuje na „protichůdná právní posouzení různých senátů odvolacího insolvenčního soudu“. Konečně je přesvědčen, že odvolací soud vyhověl žalobě o vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, aniž zkoumal dobrou víru žalobce jako osoby, která o sobě tvrdí, že jí svědčí vlastnictví sporné věci. V této souvislosti předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda „je nutné vždy samostatně zkoumat dobrou víru žalobce“, nebo zda postačí, že „dobrou víru držel poslední předchozí vlastník sporného majetku bez ohledu na dobrou či zlou víru samotné osoby domáhající se vyloučení sporného majetku z majetkové podstaty dlužníka“.
Přitom s poukazem na závěry formulované v „rozhodnutí VS Olomouc, č. j. 12 Cmo XY“, zdůrazňuje, že nebyl-li „statutár dlužníka (resp. osoba dlužníka ovládající) v dobré víře, že nabývá v zastoupení žalobce platně sporné nemovitosti, nemohl být ani žalobce jako právnická osoba v dobré víře, že nabývá sporné nemovité věci v dobré víře. Žalobce navíc svoji dobrou víru v průběhu celého řízení neprokázal, ač měl“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V průběhu dovolacího řízení žalobce změnil obchodní firmu na Organicfarm Soběsuky s. r. o. a následně na Greenride s. r. o.; Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto usnesení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, podle nichž dle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. K tomu srov. dále např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, p. zn. 29 Cdo 1508/2015, ze dne 14. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 1118/2016 (včetně judikatury Ústavního soudu tam citované), ze dne 30. srpna2017, sp. zn. 29 Cdo 941/2016, ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 32/2016, ze dne 30. května 2018, sen. zn. 29 ICdo 53/2016, a ze dne 14. srpna 2017.
Přitom v poměrech dané věci je zjevné, že dovoláním žalovaného nebylo zpochybněno právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož manželé K. nabyli vlastnictví ke sporným nemovitostem za podmínek určených shora citovanou judikaturou; za tohoto stavu je vztah žalobce k dlužníku, respektive ke sdružení z hlediska vzniku vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem právně nevýznamný, jelikož žalobce sporné nemovitosti nabyl od jejich vlastníků.
Rovněž dovolatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu je v poměrech dané věci (vzhledem ke skutkovým odlišnostem) bez právního významu; poukaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 12 Cmo XY, je neopodstatněný již proto, že označené rozhodnutí bylo vydáno v době před „nálezovou“ judikaturou Ústavního soudu, na jejímž základě Nejvyšší soud změnil svou dosavadní rozhodovací praxi právě výše zmíněným rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. listopadu 2017) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu).
Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení [z ustanovení §2 písm. d) a §160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení], u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu