ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.53.2016.1
KSOS 40 INS XY
38 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 53/2016-275
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně S. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Stočkovi , se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, PSČ 741 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka VVM plus s. r. o., za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě , o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VVM plus s. r. o. , se sídlem ve Fulneku, Masarykova 428, PSČ 742 45, identifikační číslo osoby 25 86 04 29, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2015, č. j. 38 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2015, č. j. 38 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2014, č. j. 38 ICm XY, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem 30. června 2015, č. j. 38 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), potvrdil (mimo jiné) ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 16. června 2014, č. j. 38 ICm XY, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (S. S.), domáhala vůči žalovanému (Mgr. Lukáši Stočkovi, insolvenčnímu správci dlužníka VVM plus s. r. o.), aby z majetkové podstaty dlužníka byla vyloučena „budova č. p. XY – průmyslový objekt, na pozemku parc. č. XY, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY“ (dále jen „sporná nemovitost“).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 11. května 2001 uzavřeli dlužník (jako prodávající) a R. M. (jako kupující) kupní smlouvu, podle které kupující nabyl spornou nemovitost, včetně pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha, o výměře 451 m² (dále jen „pozemek“), a to za dohodnutou kupní cenu 1.600.000,- Kč. Vklad vlastnického práva kupujícího byl zapsán v katastru nemovitostí dne 15. května 2001, s účinky ke dni 14. května 2001. K datu vzniku smlouvy byl R. M. společníkem dlužníka; základní jmění dlužníka činilo k tomuto datu 200.000,- Kč. Kupní cena nebyla stanovena znalcem ustanoveným soudem.
2) Notářským zápisem ze dne 27. listopadu 2008 uzavřeli manželé I. M. a R. M. smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění manželů, podle které sporná nemovitost náleží do výlučného vlastnictví R. M.. Vklad vlastnického práva jmenovaného byl zapsán do katastru nemovitostí dne 9. prosince 2008, s účinky ke dni 1. prosince 2008.
3) Smlouvou ze dne 21. srpna 2009 R. M. daroval spornou nemovitost T. N. M.; vklad vlastnického práva obdarované byl zapsán do katastru nemovitostí dne 28. srpna 2009, s účinky ke dni 21. srpna 2009.
4) Kupní smlouvou ze dne 12. března 2010 prodala T. N. M. spornou nemovitost žalobkyni; vklad vlastnického práva žalobkyně byl zapsán do katastru nemovitostí dne 6. dubna 2010 a právní účinky vkladu nastaly ke dni 26. března 2010.
5) Znaleckým posudkem ze dne 27. června 2001, č. 182-2001, o ceně průmyslového objektu, určil (pro účely platby daně z převodu nemovitosti) znalec Milan Toman administrativní cenu sporné nemovitosti, včetně pozemku částkou 3.579.610,- Kč.
6) Dne 22. března 2001 vyhotovil (pro účely „ručení majetkem“) týž znalec tržní ocenění nemovitosti č. 66/2001, které se týkalo sporné nemovitosti, včetně pozemku, jakož i pozemků parc. č. 1407/1 a parc. č. 1696; cenu určil částkou 8.777.000,- Kč.
7) Znaleckým posudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. 647/72/12, určil soudem ustanovený znalec (Ostravská znalecká a. s.) tržní cenu sporné nemovitosti a pozemku (ke dni 11. května 2001) částkou 2.500.000,- Kč.
Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) uzavřel, že kupní smlouva ze dne 11. května 2001 „podléhá“ ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.
Při posuzování otázky (ne)platnosti této smlouvy vycházel ze závěru formulovaného v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
Dále odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování znaleckým posudkem ze dne 4. prosince 2012 (vypracovaným znalcem − Ostravská znalecká a. s.), dovodil, že znalec dodržel soudem uložené zadání, tj. stanovil tržní cenu sporné nemovitosti, jeho závěr je určitý a má oporu v podkladových materiálech. Námitky, jimiž žalobkyně (v podaném odvolání) zpochybnila věcnou správnost znaleckého posudku, byly uplatněny již v řízení před insolvenčním soudem a znalec se k těmto námitkám podrobně písemně vyjádřil (viz podání ze dne 26. března 2013 na č. l. 146). Neměl tak za opodstatněnou ani výhradu žalobkyně, podle níž insolvenční soud neprovedl výslech znalce.
Současně odvolací soud podrobně popisuje, proč „nesdílí“ přesvědčení žalobkyně, podle něhož znalec vycházel z neúplných podkladů; dodává, že znalec měl k dispozici vyjádření žalobkyně ke stavu rekonstrukce i vyjádření „zainteresovaných“ osob, tj. osob, jež měly mít informace o rozsahu rekonstrukčních prací v období, k němuž bylo ocenění sporné nemovitosti stanoveno. Proto shledal nadbytečným i výslech svědků J. D., P. M., P. S. a V. K. v rozsahu prací prováděných po 11. květnu 2001, jakož i výslech dalších označených svědků (J. K. a F. M.).
Vzhledem k rozdílům mezi znalcem určenou obvyklou cenou (2.500.000,- Kč) a cenou sjednanou (1.600.000,- Kč) odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 11. května 2001 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. Z absolutně neplatné kupní smlouvy tak nevznikla smluvním stranám žádná práva a povinnosti a R. M. na jejím základě nenabyl vlastnické právo ke sporné nemovitosti; proto „nelze ani dovodit, že žalobkyni svědčí vlastnické právo ke sporné nemovitosti, které vylučuje její zařazení do soupisu majetkové podstaty dlužníka“.
Konečně odvolací soud doplnil, že insolvenční soud po právu odmítl provést důkaz znaleckým posudkem, který na základě zadání žalobkyně vypracoval dne 30. listopadu 2013 znalec Ing. Jan Kurovec. Uvedeným důkazem totiž nemohla být zpochybněná věrohodnost znaleckého posudku zpracovaného Ostravskou znaleckou a. s., ale měl být (nepřípustně) zjištěn skutkový stav věci jinak, než jak byl zjištěn insolvenčním soudem. Přitom žalobkyně označila zmíněný důkaz až po koncentraci řízení podle ustanovení §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když první jednání ve věci se konalo již 24. května 2012 a v závěru tohoto jednání bylo účastníkům dáno poučení podle zmíněného ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř. a majíc za to, že při řešení otázek procesního práva, vztahujících se k posouzení otázek přípustnosti důkazů a k dokazování znaleckým posudkem, se soudy nižších stupňů odchýlily od v dovolání specifikované judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož důkaz svědeckými výpověďmi označených osob navrhla již v době před koncem prvního jednání (před poučením podle ustanovení §118b o. s. ř.), jakož i ve prospěch závěru, podle něhož soudy nižších stupňů nesprávně odmítly provést důkaz posudkem vypracovaným Ing. Janem Kurovcem. Konečně soudům nižších stupňů vytýká, že v rozporu s ustanovením §127 odst. 1 o. s. ř. neprovedly výslech znalce (Ostravské znalecké a. s.), ačkoli dovolatelka uplatnila ke zpracovanému posudku námitky.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se dokazování, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězených.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném k datu konání prvního jednání ve věci − 24. května 2012) ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 2.
Podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
„Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.
K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.
Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.
První jednání lze pokládat ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních §118 odst. 1 a 2 o. s. ř.“
V rozsudku ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněném pod číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že i v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.
V poměrech projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně navrhla k prokázání tvrzení ohledně skutečnosti, že cena sporné nemovitosti, jak byla sjednána v kupní smlouvě ze dne 15. května 2001, je cenou obvyklou a ohledně rozsahu rekonstrukce sporné nemovitosti R. M. (v době po nabytí vlastnického práva) důkazy (výslech svědků J. K., F. M., J. Č., P. M., P. S. a V. K.) již v podání ze dne 14. května 2012 (č. l. 69 až 72). Následně tento důkazní návrh zopakovala u jednání dne 24. května 2012, s tím, že jím hodlá prokazovat „dezolátní stav nemovitosti v době uzavření kupní smlouvy“; přitom výslovně požádala, aby výslech svědka K. „byl proveden“ před vypracováním znaleckého posudku (srov. protokol o jednání na č. l. 85 až 88).
Insolvenční soud, aniž provedl kterýkoli z žalobkyní navržených důkazů, jednání odročil za účelem ustanovení znalce a následně usnesením ze dne 4. června 2012, č. j. 38 ICm 686/2010-92, ustanovil znalcem Ostravskou znaleckou a. s. a zadal mu znalecký úkol.
Jakkoli obecně platí, že soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy (viz ustanovení §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř., jakož i nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010), za výše popsaného stavu, kdy žalobkyně označila důkazy, jimiž hodlala prokázat stav sporné nemovitosti ke dni 15. května 2001, do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo, a kdy insolvenční soud zmíněné důkazní návrhy (nesprávně) pominul, ačkoli směřovaly k prokázání skutečností významných pro (následné) znalecké posouzení – stanovení obvyklé ceny sporné nemovitosti, je zjevné, že závěry soudů nižších stupňů o nadbytečnosti takového dokazování (založený na poukazu o přesvědčivosti znaleckého posudku) nemůžou obstát.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu již z tohoto důvodu nejsou správná, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v další fázi řízení insolvenční soud nepřehlédne, že žalobkyně důvodnost uplatněného požadavku podpořila i argumentem o dobré víře ohledně skutečnosti, že „nabývá“ spornou nemovitost od vlastníka [viz např. závěrečný návrh žalobkyně (č. l. 178 až 185) a odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu (č. l. 208 až 215), ve spojení se závěry obsaženými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, včetně judikatury Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech].
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu