ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.25.2017.1
MSPH 94 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 25/2017-B-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka J. P. , narozeného XY, bytem XY, o neschválení oddlužení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Alexejem Hájkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hviezdoslavova 1600/6, PSČ 149 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 12. ledna 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že zpětvzetí insolvenčního návrhu dlužníka J. P. učiněné podáním dlužníka ze dne 14. září 2015 není účinné (bod I. výroku).
2/ Neschválil oddlužení dlužníka (bod II. výroku).
3/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku).
4/ Uvedl informaci o tom, že insolvenční správkyní dlužníka je Ing. Helena Štětinová, LL. M. (bod IV. výroku).
5/ Zamítl návrh dlužníka, aby insolvenční správkyně byla zproštěna funkce (bod V. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník „v celém jeho rozsahu“ dovolání, požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil.
[4] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[5] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve výkladu dovoláním předestřených otázek souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a ve zbývajícím rozsahu (ve vztahu k některým výrokům usnesení insolvenčního soudu potvrzeným usnesením odvolacího soudu) není řádně vymezena přípustnost dovolání.
[6] Dovolatel – ač v článku II. dovolání ohlašuje, že usnesení odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“ – v dovolání argumentuje pouze proti správnosti těch výroků usnesení insolvenčního soudu, jimiž insolvenční soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí insolvenčního návrhu (bod I. výroku) a o neschválení oddlužení (bod II. výroku).
[7] V rozsahu, v němž odvolací soud usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu (bod III. výroku), ve výroku označujícím insolvenční správkyni (bod IV. výroku) a ve výroku o zamítnutí návrhu, aby insolvenční správkyně byla zproštěna funkce (bod V. výroku), dovolání žádnou argumentaci neobsahuje a dovolatel potud ani nevymezil (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) důvod přípustnosti dovolání . Po tud proto Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže), dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[8] V rozsahu, v němž odvolací soud usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o neúčinnosti zpětvzetí insolvenčního návrhu, dovolatel vytýká oběma soudům, že jej v rozporu s ustanovením §5 o. s. ř. řádně nepoučily o jeho právech a povinnostech v souvislosti „s jeho návrhem na zpětvzetí svého insolvenčního návrhu“, ač generální poučovací klauzule je nepřetržitá a platí ve všech fázích řízení až do exekuce, bez ohledu na zastoupení. Tvrdí taktéž, že mu nebyla dána možnost vznést námitku podjatosti „dle ustanovení §15a a dle §119a“ (zřejmě míněn občanský soudní řád).
[9] Výtka spojovaná s absencí poučení o právech a povinnostech v souvislosti s „návrhem na zpětvzetí svého insolvenčního návrhu“ vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (respektive v aktuálním znění), jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[10] Ostatně, dovolatel se mýlí i v pojetí koncepce poučovací povinnosti soudu. Koncepce poučovací povinnosti soudu doznala v občanském soudním řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 změn potud, že je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci, nestanoví §5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu [srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 8 (ústavní stížnost proti posledně označenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 2611/14, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ]. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), pak ani ve spojení s §5 o. s. ř. nepředjímá potřebu poučit insolvenčního navrhovatele o podmínkách, za kterých může vzít insolvenční návrh zpět (absurdita takového postupu je očividná). Jakmile pak insolvenční navrhovatel učiní procesní úkon směřující ke zpětvzetí insolvenčního návrhu, má insolvenční soud povinnost o takovém zpětvzetí rozhodnout (byť i tak, že není účinné) a poučovací povinnost o podmínkách zpětvzetí rovněž již postrádá smyslu.
[11] K námitce, že se dovolateli nedostalo poučení o možnosti vznést námitku podjatosti, Nejvyšší soud uvádí, že závěr, podle kterého nedostatek poučení podle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přijal již v rozsudku ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2005, pod číslem 121). Tam vysvětlil, že neposkytne-li soud za řízení účastníkům poučení o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, má to pouze za následek, že účastník může během řízení uplatnit námitku podjatosti i po prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde, popřípadě po uplynutí lhůty 15 dnů počítané ode dne, kdy se o důvodu vyloučení dozvěděl nebo kdy tento důvod vznikl. V době, kdy bylo ve věci rozhodnuto, nepřichází vznesení námitky podjatosti (§15a odst. 3 o. s. ř.) v úvahu a ani není (nemůže být) procesně významné, zda byla splněna poučovací povinnost podle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř., ale jen to, zda ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící). Námitku, že rozhodnutí insolvenčního soudu nebo odvolacího soudu vydal vyloučený soudce, přitom dovolání ani neobsahuje. Srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek .
[12] V rozsahu, v němž odvolací soud usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o neschválení oddlužení, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými (k výkladu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) např. v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam mimo jiné uzavřel, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 %, insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu