ECLI:CZ:US:2015:4.US.2611.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2611/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Jaromíra Jirsy a soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Milana Strnada, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 29 Cdo 2963/2012-1125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (v pořadí druhým) usnesením ze dne 9. 11. 2010 č. j. 48 K 94/2002-761 schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty úpadce (stěžovatele) včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, a to ve znění v něm uvedeném.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2011 č. j. 2 Ko 15/2011-813 citované usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud poukázal na souhrnný charakter konečné zprávy, jejíž význam spočívá v tom, že postupem podle §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), je definitivně přezkoumán postup správce při provádění soupisu podstaty, zpeněžování podstaty a při vynakládání prostředků z konkursní podstaty. Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že některými z odvolacích námitek se již zabýval (v usnesení ze dne 31. 8. 2009 č. j. 1 Ko 101/2009-642), opodstatněnými je neshledal a od tehdejších závěrů nemá důvod odchýlit se ani nyní. Následně poukázal na to, že proti usnesení konkursního soudu o ustavení kteréhokoliv z dosud v řízení činných správců konkursní podstaty mohl stěžovatel brojit v rámci konkursního řízení, což však neučinil. Odvolací soud s odkazem na soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002, R 81/2005), která dovozuje, že se žalobou na určení vlastnického práva podanou vůči tomu, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty, uspět nelze, uvedl, že projednání konečné zprávy nebrání ani dosud neukončené spory o žalobách, jimiž se stěžovatel (resp. LM-STAV CZ, s. r. o.) domáhali určení vlastnictví v konkursu zpeněžených nemovitostí. Námitka místní nepříslušnosti konkursního soudu měla být stěžovatelem uplatněna nejpozději při prvním procesním úkonu, který mu jako účastníkovi řízení náležel. Obdobně v případě námitky týkající se doručení "relevantních" usnesení o průběhu konkursu odvolací soud konstatoval, že ani zde nejde o námitku, kterou by stěžovatel brojil proti postupu správce při provádění soupisu nebo zpeněžování podstaty či při vynakládání prostředků z podstaty. Krajskému soudu, který postupoval podle §29 odst. 3 ZKV a rozhodl o schválení konečné zprávy, proto nelze vytknout žádné pochybení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele zamítl. Vůči jednotlivým dovolacím důvodům a konkretizovaným výhradám stěžovatele učinil podrobně odůvodněné závěry, ze kterých vyplynula především nedůvodnost předmětného dovolání, když rozhodnutí obou soudů nejsou nepřezkoumatelná (a to včetně namítané podjatosti soudkyně konkursního soudu a nepozvání stěžovatele na jednání odvolacího soudu). Dovolací soud dále poukázal na přiléhavost úsudku odvolacího soudu o námitce místní nepříslušnosti; uvedl, že §21 ZKV (ani jiné ustanovení ZKV) neukládá konkursnímu soudu povinnost poučit úpadce ve smyslu §21 odst. 2 ZKV, obdobně poukázal na to, že ZKV (a konečně ani o. s. ř.) neukládá povinnost oběma soudům poučit stěžovatele "o judikatuře".
K otázkám právního posouzení věci dovolací soud poznamenal, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobou podanou mimo konkursní řízení se nelze úspěšně domáhat určení, zda trvají nebo v určité době trvaly předpoklady pro vedení konkursu, určení neplatnosti přezkumného jednání podle §21 ZKV nebo určení, že v konkursu nebyly na přezkumném jednání zjištěny žádné pohledávky, je souladný s ustálenou judikaturou. Po velmi podrobném posouzení dovolacích otázek (navíc argumentačně podpořeném odkazy na obsáhlou judikaturu), které se týkaly vlivu závad v doručení předvolání k přezkumným jednáním (resp. doručení usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce, resp. doručení usnesení o ustavení správců konkursní podstaty úpadce) na proces schvalování konečné zprávy, dovolací soud konstatoval nedůvodnost dovolání i v této části.
Nejvyšší soud při posuzování otázky významu probíhajícího sporu o určení vlastnictví (srov. výše připomenuté neukončené spory o žalobách) vyslovil souhlas se stěžovatelovou výhradou vůči přiléhavosti odkazu odvolacího soudu na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 (R 81/2005), avšak současně zdůraznil, že adekvátní argumentací se vyznačuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 268/2003 (R 19/2006). Dovolací soud proto uzavřel, že důvod přikročit na tomto základě ke zrušení dovoláním napadeného usnesení nevidí, neboť "újma způsobená dovolateli jeho vydáním by již ve vztahu k této námitce nemohla být odklizením napadeného rozhodnutí účinně zhojena". Obdobně dovolací soud připomněl argumentaci odvolacího soudu vztahující se k názoru, že projednání konečné zprávy nebrání ani dosud neukončené spory o žalobách a nespatřoval v tom ani důvod zrušení napadeného rozhodnutí.
III.
Stěžovatel v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti (která je v podstatném blízká argumentaci v předcházejících jim podaných opravných prostředcích) podrobně popsal skutkovou a dosavadní procesní stránku souzené věci a opakovaně zdůraznil důvody, jež jej vedly k nesouhlasu s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Obdobně jako v dovolání poukazuje na otázky spojené s nepřezkoumatelností usnesení vrchního soudu, námitkám nepříslušnosti soudů, podjatosti soudkyně, tvrzených závad v doručování, které se dotýkají přítomnosti účastníků řízení na jednání, ustanovení správců konkurzní podstaty, právní argumentace a výkladu práva a konečně na posouzení toho, zda dovolací soud, který v důsledku souhlasu s názorem odvolacího soudu k tomu, že projednání konečné zprávy nebrání ani dosud neukončené spory o žalobách a nespatřil v tom ani důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
IV.
Dosavadní průběh řízení stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 226/98, II. ÚS 444/01, III. ÚS 455/02, I. ÚS 600/05, I. ÚS 671/06, I. ÚS 1728/07, IV. ÚS 3600/13, III. ÚS 181/14, III. ÚS 621/15). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud dále uvádí, že postup Nejvyššího soudu, který stěžovatel především napadá a jenž spočívá v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci právní úpravy. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je také zřejmé, že stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důvodů, pro které Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích. Odvolací soud sice poměrně stručně, avšak naprosto zřetelně vysvětlil podstatné otázky týkající důvodu jeho rozhodnutí. Ústavní soud nemá důvod ani cokoliv měnit na závěru dovolacího soudu, který se týká nepřiléhavého odkazu odvolacího soudu na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 (R 81/2005), když dovolací soud konstatoval, že takovou argumentací se vyznačuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 268/2003 (R 19/2006) a přesvědčivě uvedl důvod, pro který není nutné přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného usnesení. Ústavní soud v této souvislosti ostatně připomíná, že oba uvedené judikáty spolu konzistentně souvisí, neboť samotný Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Odo 268/2003 (R 19/2006) in fine připomíná vlastní závěry uvedené v již zmiňovaném rozsudku soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 (R 81/2005). Ústavní soud proto ani z tohoto důvodu nemůže přisvědčit stěžovatelově tvrzení o deficitu řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí civilních soudů.
Dovolací soud obsáhle a argumentačně důkladně odůvodnil otázky, které byly v předmětné věci stěžovatelem více nebo méně přehledně, opakovaně a někdy i spekulativně uváděny. Ústavní soud argumentaci dovolacího soudu považuje za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů civilních soudů ani od zásad ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud se navíc v rámci své judikatury některými otázkami, jež řešily civilní soudy a dovolací soud zvlášť, již zabýval, jak ostatně připomněl Nejvyšší soud (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 179/01, I. ÚS 726/05 ). Ústavní soud proto v jejich postupu nespatřuje nic, co by bylo v rozporu s ústavními předpisy.
Ústavní soud dospěl po celkovém posouzení k závěru, že dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy a požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání předmětných rozhodnutí nelze než kvalifikovat jako odpovídající části páté Listiny. Podstatou práva na spravedlivý (řádný) proces je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, podle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu