ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1075.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1075/2018-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 1 To 17/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 77 T 7/2011, byl obviněný K. Š. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání v rozsudku specifikovaných věcí. Podle §228 odst. 1 trestního řádu, §229 odst. 1, 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného, zúčastněných osob a označených poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 1 To 17/2017 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e) a f) trestního řádu z podnětu obviněného a poškozených zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém podkladu uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku dále rozhodl o zabrání v rozsudku specifikovaných věcí. Podle §228 odst. 1 trestního řádu, §229 odst. 1, 2 trestního řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §256 trestního řádu současně zamítl odvolání zúčastněné společnosti ASTRA REINVEST LTD, poškozeného a současně zúčastněné osoby R. N. a vyjmenovaných poškozených.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), j) trestního řádu. Podle obviněného došlo v dosavadním průběhu řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces a existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními v napadeném rozsudku a provedenými důkazy. K porušení práva na spravedlivý proces namítl, že veřejné zasedání o odvolání u Vrchního soudu v Olomouci proběhlo nestandardním a nezákonným způsobem, když neměl možnost vyjádřit se ke všem postupně prováděným důkazům, při výpovědi používat připravené poznámky a přednést závěrečnou řeč bez přerušení. Dále namítl nezákonný způsob pořizování zvukových záznamů o průběhu hlavního líčení, kdy důležité pasáže klíčových svědků jsou zaznamenány nekvalitně a nejde jim rozumět. Soudy podle obviněného rovněž konkrétně nezdůvodnily, proč nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Za nedostatečný považuje obviněný i rozsah dokazování, v důsledku čehož nebyl zjištěn skutkový stav v rozsahu §2 odst. 5 trestního řádu. Obviněný dále poukázal na průtahy v řízení a na nepředkládání opravných prostředků nadřízenému soudu ve smysluplných lhůtách. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jelikož nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ze strany odvolacího soudu spatřuje obviněný v tom, že by měla existovat jeho povědomost o hodnotě investičních diamantů ve výši 50% vkladů tichých společníků. K tomu obviněný zdůraznil, že vždy vycházel z toho, že obecná cena na trhu by měla být odpovídající hodnotě vkladu. Obviněný dále nesouhlasí s posouzení otázky náhrady škody. Odvolacímu soudu totiž předložil řadu kvitancí dokládajících jednoznačně a neoddiskutovatelně, že se s tichými společníky vyrovnal a tito prohlásili, že jejich nároky jsou narovnány a ničeho dalšího nežádají. Přesto označené poškozené soud zahrnul do výroku o náhradě škody. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu obviněný napadl výrok o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Odůvodnění soudu považuje za nedostatečné a zcela vadné. Zdůraznil, že výdaje společnosti Astra Invest Ltd. byly vyšší než příjmy. Nelze tak vůbec tvrdit, že zabrané věci musely být byť i jen zčásti pořízeny z prostředků tichých společníků. Absolutně nebylo vyvráceno, že věci mohly být a také byly financovány z jiných zdrojů.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 To 17/2017-14872, v dovoláním napadených výrocích zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265o odst. 1 trestního řádu o přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o dovolání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že vyjma námitky obviněného, že neměl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, používat připravené poznámky a přednést závěrečnou řeč bez přerušení, obviněný jen opakuje výhrady uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se oba soudy logicky, přesvědčivě a bezezbytku vypořádaly. Obsahem dovolání jsou podle státního zástupce z valné části jen výhrady procesní a skutkové povahy, polemika s rozsahem dokazování před soudy a s hodnocením provedených důkazů, nesouhlas se skutkovými zjištěními, a rovněž poukaz na údajné nedostatky při vedení jednání před soudy a v protokolaci či způsobu pořizování zvukových záznamů. Především prostřednictvím takto formulovaných výhrad se obviněný dožaduje zásahu Nejvyššího soudu do procesu dokazování a do skutkových zjištění. Naznačené námitky však prostřednictvím žádného dovolacího důvodu vytýkat nelze. Ačkoli dovolatel tvrdí opak, soudy se v posuzované trestní věci nedopustily žádného pochybení, které by zakládalo porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu podvodu jsou v dané věci podstatná ta zjištění, že dovolatel – prezentující se v rozporu se skutečností jako osoba zkušená, obchodně, jazykově i jinak zdatná, nadto šlechtic spravující značný majetek rodu – předkládal poškozeným nepravdivé informace, z nichž se mělo podávat, že má úspěšný „byznys“, že jeho podnikatelský záměr a plány jsou reálné, a že sjednává či má rozjednánu řadu obchodních transakcí a tudíž návratnost investice, nadto investice nadstandardně zhodnocené, je jistá. Realita však byla zcela odlišná a ve své podstatě prostá. Obviněný byl již z minulosti zatížen značnými finančními závazky. Pokud jde o údajné investování peněžních prostředků přijímaných od poškozených, ačkoli tvrdí opak, žádný reálný a fakticky podložený plán, jak slibované nadstandardní zhodnocení investovaných finančních prostředků zajistit, neměl. Stejně tak neměl zajištěny ani skutečné zdroje pro poskytnutí nabízených půjček, za jejichž sjednáním inkasoval předem poplatek. To je evidentní tím spíš, pokud společnost Astra Invest Ltd. ani žádnou skutečnou činnost nevyvíjela. Pokud dovolatel tvrdí, a tím se hájí vlastně od počátku trestního řízení, že jeho obchodní transakce byly zhaceny výlučně okolnostmi na něm nezávislými (poukazuje v tomto směru např. na údajnou nezákonnou činnost ČNB, vinu státních institucí či jiných subjektů), jde o nesmysl neodpovídající skutkovým zjištěním. Skutečné zisky z jeho podnikání (z prodeje produktů Herbalifu, či aktivit Centra pro odškodnění a Privátního poradenského centra) byly jen minimální. Dlužno v této souvislosti připomenout, že s finančními prostředky investovanými jednotlivými poškozenými obviněný posléze nakládal jako se svým vlastnictvím a nikoli jako s majetkem společností. Hradil z nich sobě i jiným osobám významnou část běžných i jiných než běžných životních nákladů a výdajů, vyplácel mj. nestandardní finanční odměny, poskytoval nákladné šperky, oblečení či luxusní hodinky, platil nesmyslná vydání, například výlet bývalých spolužáků do Londýna, či je vynakládal na další iracionální výdaje. Jak výstižně poznamenal Vrchní soud v Olomouci na str. 125 svého rozsudku, skutečné představy obviněného o činnostech, ze kterých se teprve někdy v budoucnu, při shodě šťastných náhod, stane zcela mimořádný podnikatelský záměr, jež přinese zisky, je možno připodobnit k hazardní hře či sázce do loterie. Pokud jde o faktickou hodnotu diamantů jako zástav poskytovaných poškozeným, pak srozumění dovolatele s tím, že tyto zcela neodpovídají výši investice, je zřejmá i z toho, že obviněný úkoloval svědka A. k nákupu diamantů jen za polovinu vkladu investora s tím, že tyto byly současně opatřeny certifikátem deklarujícím, že jejich hodnota odpovídá vkladu. Důvod, proč tak obviněný činil, je evidentní. Šlo mu o to, aby byli poškození přesvědčeni, že zástava investičním kamenem kryje celou investici, a jejich vklad je tedy odpovídajícím způsobem zajištěn. Zpochybňuje-li pak obviněný s odkazem na posudek znalce Inka (soudem vyhodnocený jako neobjektivní a v rozporu s realitou) skutečnou hodnotu diamantů určenou znaleckým posudkem znalce Ing. Jaroslava Jiránka, dovozujíc v podstatě, že hodnota diamantu jako zástavy fakticky pokrývala vždy cca celou hodnotu vkladu investora, a proto nemůže jít o podvod, jde o výhradu zcela popírající opačná zjištění soudu. Pod uplatněný dovolací důvod ji proto podřadit nelze. Závěr soudů o úmyslném zavinění zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku dovolatelem považuje státní zástupce za správný. Ohledně výhrady obviněného proti výroku o náhradě škod odkázal státní zástupce na str. 133–134 rozsudku odvolacího soudu, které jsou problematice kvitancí předložených obviněným a změně výroku o náhradě škody podrobně věnovány. Výhradu obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu podle státního zástupce pod zmíněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť její podstatou je výlučně rozporování těch zjištění soudů, že zabrané věci byly pořízeny trestnou činností, resp. (byť i jen zčásti), za prostředky získané trestnou činností, přičemž dovolatel v této souvislosti naopak tvrdí, že věci byly opatřeny z řádné podnikatelské činnosti společnosti Astra Invest Ltd. Takovou výhradu založenou toliko na zpochybnění skutkových zjištění soudů nicméně prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uplatnit nelze.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
V replice na vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství zcela zásadně a principiálně nesouhlasí. Poukázal na to, že státní zástupce podle svého vyjádření neměl ve skutečnosti k dispozici ani celý spis a nemohl si ho nastudovat. Bez nastudování celého spisu by státní zástupce neměl vůbec činit nějaké závěry. Pokud státní zástupce nepovažoval ani za potřebné seznámit se s celým spisem, jen to ukazuje, jakým způsobem trestní řízení probíhalo a probíhá a že jeho obhajobě není věnována náležitá pozornost. Obviněný zdůraznil, že činnost firmy Company Management Limited zastavil na konci roku 2009 právě po článku, který vyšel v novinách E. 23. 12. 2009. Obviněný se domnívá, že postup vůči němu je motivován tím, aby odkryl své finanční zdroje, čísla účtu a majetek, který spravuje. Pokud existují některá rozhodnutí finančního úřadu či soudu, která jej zavázala k placení, tato rozhodnutí neuznal, nepovažuje je za správná. Jedná se o závazky z minulosti, které se týkají ještě taneční školy či nevyrobených obrazovek, a pokud by se s dluhy ztotožnil, dávno by byly uhrazeny. Obviněný dále zdůraznil, že neměl a nemá důvěru v rozhodování státního zástupce JUDr. Tognera, předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Krajdla a rovněž také předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Losy. Pokud státní zástupce uvádí, že dokazování bylo provedeno řádně a v potřebném rozsahu a že nedošlo k porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, obviněný namítl, že soudy nezajistily a neprovedly celou řadu důkazů. Nebyla vyřešena základní otázka, jaké jsou vlastně příjmy a výdaje Astry Invest Ltd., aby mohlo být potvrzeno, že náklady byly vyšší než příjmy. V jeho případě se proto nemohlo jednat o spáchání trestného činu podvodu. Obviněný proto trvá na podaném dovolání včetně žádosti o přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Obviněný K. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti a proč nebylo vyhověno dalším důkazním návrhům obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Odvolací soud přistoupil ke zrušení rozsudku nalézacího soudu toliko pro drobné formální vady výroku o vině, zejm. ve vztahu k bodu II. výroku o vině, v němž čtyři z poškozených byli uvedeni dvakrát, dále z důvodu uložení nepřiměřeně přísného trestu a nutnosti nově vymezit adhezní výroky a výrok o ochranném opatření.
Především je třeba konstatovat, že prakticky veškeré námitky obsažené v dovolání jsou opakováním dosavadní obhajoby obviněného a výhrad uplatněných již v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s jednotlivými námitkami zevrubně a přiléhavě vypořádal. Na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je možno z tohoto důvodu plně odkázat. Dovolací argumentace obviněného, s výjimkou namítaných procesních vad, byla navíc založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování a zejména se obviněný snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Lze přitom konstatovat, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Výhrady, jimiž obviněný rozporoval naplnění subjektivní stránky, nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale opírají se o vlastní verzi obviněného. Ve věci provedené důkazy, podrobně popsané i v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, naopak dovolují učinit závěr, že obviněný od samého počátku věděl, že žádnou reálnou podnikatelskou činnost neprovozuje a s penězi nakládá způsobem, jenž návratnost finančních prostředků neumožňuje. Důvodem nesplnění závazků nebylo jeho autonomní rozhodnutí peníze nevyplatit, ale skutečnost, že je zcela bezhlavě a nerozumně rozházel a činil tak zcela programově a soustavně. Nejednalo se tudíž o situaci, kdy až v důsledku skutečností na něm nezávislých či dodatečně vzniklých nemohl své závazky splnit. V případě zástav v podobě cenných předmětů bylo základním záměrem obviněného jejich opatření ve výši poloviny vkladu investorů. Obviněný věděl, že hodnota zástav neodpovídá v jednotlivých případech výši vylákaných částek a byl srozuměn s tím, že takto nemůže být nárok poškozených v celém rozsahu saturován. Závěr soudů, že základní klamavé jednání obviněného naplňuje zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a že ve vztahu k jednotlivým případům poškozených při použití zástav ke konkrétní výši způsobené škody jednal nejméně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, je proto plně odůvodněný.
V případě nesouhlasu obviněného s posouzením otázky náhrady škody v případě poškozených, kteří vyrovnání vzájemných závazků potvrzovali prostřednictvím tzv. kvitancí, je třeba zdůraznit, že odvolací soud s ohledem na nejasné a obecné formulace předložených potvrzení oslovil jednotlivé poškozené, přičemž takřka vždy obdržel formulačně shodná prohlášení, pocházející zjevně z jednoho centra, z nichž navíc nevyplynulo, že by konkrétním poškozeným byla vyplacena jakákoliv konkrétní finanční částka či za převod akcií poskytnuta jiná kompenzace. Na tomto základě proto odvolací soud dovodil, že těmito doklady nebylo prokázáno, že by skutečně došlo k zaplacení nějakých finančních částek jednotlivým osobám či nahrazení způsobené škody. Argumentace obviněného, že se s poškozenými jednoznačně a neoddiskutovatelně vyrovnal, nekoresponduje se závěry soudu v této otázce a nelze jí proto přisvědčit.
Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pak vůbec neodpovídají výhrady obviněného poukazující na porušení práva na spravedlivý proces v návaznosti na namítaná procesní pochybení soudů, ať už se mělo jednat o nemožnost vyjádřit se k prováděným důkazům a pronést závěrečnou řeč bez přerušení, či nezákonný způsob pořizování zvukových záznamů o průběhu hlavního líčení. S výhradami navíc nelze souhlasit ani věcně. Z předloženého procesního spisu naopak vyplývá, že obviněnému nebyla upírána jeho obhajovací práva, k prováděným důkazům se pravidelně a obsáhle vyjadřoval. Rovněž ve veřejném zasedání o odvolání byl po doplnění dokazování o listinné důkazy obviněný dotázán ve smyslu §214 trestního řádu, zda se chce k jednotlivým provedeným důkazům vyjádřit, a svého práva využil. Pokud byl obviněný ve svých vyjádřeních u hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání omezován, jednalo se o případy, kdy výklady obviněného neměly takový vztah k projednávané věci, aby bylo zajištěno efektivní a spolehlivé objasnění předmětu hlavního líčení a rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dále ověřil, že jediné zvukové záznamy o průběhu hlavního líčení, které nejsou dostatečně jasné, se vztahují k těm jednacím dnům, při nichž nebyly prováděny výslechy svědků, ale jen čteny listinné důkazy.
Podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu je dovolacím důvodem nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranného opatření. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný napadl výrok o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku může soud uložit zabrání věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za trestný čin anebo která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, pokud hodnota věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná, a pokud taková věc náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla. Také v tomto případě obviněný zaměřil svoji argumentaci proti skutkovým zjištěním soudů, že zabrané věci byly pořízeny trestnou činností, resp. za prostředky získané trestnou činností. Jeho polemika proto nesměřovala vůči naplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranného opatření, ale snažil se jejím prostřednictvím dosáhnout odlišného hodnocení rozhodných skutkových okolností. Podle odvolacího soudu přitom nepochybně došlo k opatření všech zabraných věcí trestnou činností obviněného. Společnost ASTRA INVEST sice v rámci své činnosti provozovala i další drobné nevýznamné podnikatelské aktivity, nedosahovala ovšem takového zisku, aby z něj mohly být značné cenné drahé kameny a další věci opatřeny. Ani tato námitka proto nemohla být shledána opodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu