ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1094.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1094/2018-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2018 o dovolání, které podala obviněná J. K. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 To 30/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, byla obviněná J. K. B. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byla podle §209 odst. 5 za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty spočívající v propadnutí peněžních prostředků a investičních nástrojů evidovaných na majetkovém účtu investičních nástrojů vedeném u České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, jehož majitelkou je J. K. B. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1, 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 To 30/2017 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 4 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou J. K. B. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsoudil podle §209 odst. 5 za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 1. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla ve vztahu k výroku o vině nesprávné právní posouzení protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti. Ve vztahu k výroku o náhradě škody namítla nesprávné hmotněprávní posouzení. Tvrdí, že v popisu skutku ve výrokové části rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že se obviněná obohatila, že by svým jednáním uvedla někoho v omyl, ani že by se dopustila úmyslného jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu v úmyslu se obohatit ve velkém rozsahu. V dané věci soudy pouze doslovně opsaly skutek přisuzovaný samostatně trestně stíhanému T. M., který byl i podle obou soudů strůjcem celé trestné činnosti. Z popisu skutku není zřejmé, které protiprávní jednání je přisuzováno obviněné. Naopak se domnívá, že je jí přiřazováno právní jednání, které podle provedeného dokazování činil T. M. Z výroku ani z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, kterým jednáním se měla obviněná dopustit trestného činu ve stadiu pokusu. Dále namítá, že spolupachatelství má být vedeno stejným úmyslem směřujícím ke spáchání trestného činu. Tento úmysl však neměla a po celou dobu jednala s vědomím, že pouze pomáhá T. M. v investiční činnosti. Hodnocení soudu stran naplnění subjektivní stránky je v hrubém nepoměru s provedenými důkazy, kdy ihned po ukončení vztahu s obviněnou navázal T. M. nový vztah. Proto je zcela vyloučené, aby obviněná uváděla v omyl poškozené v úmyslu obohatit bývalého partnera, který již tou dobou žil s novou partnerkou. Soudy z provedených důkazů vytvořily subjektivní konstrukce s velmi nízkou pravděpodobností, z níž dovodily úmysl obviněné. V souvislosti s tím odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se náležitostí správného popisu skutku a rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se popisu jednání účastníka na trestném činu. Dále obviněná odmítá, aby jí byl přičítán těžší následek ve formě škody velkého rozsahu. Tvrdí, že z provedeného dokazování plyne, že nevěděla a nemohla vědět, o jaké částky se konkrétně jedná. Tvrzený úmysl pak musí být prokázán i ve vztahu k těžšímu následku. K tomu odkázala na soudní rozhodnutí, podle kterého nelze pachateli přičítat následek způsobený jiným pachatelem při excesu z dohody pachatelů. Dále namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku náhrady škody ve výroku o náhradě škody, kdy je obviněná povinna nahradit škodu poškozeným společně a nerozdílně se samostatně trestně stíhaným T. M. Poukazuje při tom na disproporci s majetkovým prospěchem, který z trestné činnosti obviněného M. měla. Domnívá se, že soud měl věc posoudit podle §2915 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle čehož by obviněná měla nahradit škodu pouze podle své účasti na škodlivém následku. Cituje zjištění soudů, podle kterých hrál rozhodující úlohu při páchání trestné činnosti obviněný M., a obviněná z ní neměla výrazný zisk. Následně dovozuje, že měla být zavázána pouze k náhradě částky 250.000 Kč, kterou z trestné činnosti prokazatelně obdržela a kterou považovala za odměnu za administraci při investiční činnosti. Cituje závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle kterých při rozhodování o náhradě škody nemůže soud uložit povinnost k náhradě škody těm spolupachatelům, kteří jsou stíháni samostatně, ačkoli za škodu odpovídají všichni společně a nerozdílně.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 To 30/2017, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, zrušil a obviněnou zprostil obžaloby, případně aby zrušil či změnil výrok o náhradě škody. Dále navrhla, aby jí byly uhrazeny náklady řízení a aby byl přerušen výkon rozhodnutí do doby rozhodnutí o jejím dovolání Nejvyšším soudem.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněná nevznáší ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu posouzení protiprávního jednání žádnou kvalifikovanou hmotněprávní argumentaci, ale namítá pouze, že jednala v dobré víře a že pomáhala obviněnému T. M. v řádné investiční činnosti. Fakticky tak odmítá skutková zjištění, přičemž nevytýká existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, pouze předesílá své tvrzení a vede polemiku ohledně svého vztahu s obviněným M. Samotný fakt součinnosti s obviněným M. i po ukončení jejich partnerského vztahu nezpochybňuje a nevysvětluje, proč mu i poté pomáhala. Tyto její námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídají. Z výroku o vině je nepochybně zřejmé, které dílčí útoky zůstaly ve stadiu pokusu, když tato skutečnost vyplývá ze zjištění, že v některých případech poškození požadované částky nezaslali. Odůvodnil také, v čem konkrétně ve skutkových zjištěních lze spatřovat znak „uvedení jiného v omyl“, „obohacení se“ a „obohacení jiného“. Dále uvedl, že se obviněná mýlí, pokud se domnívá, že ke vzniku škody velkého rozsahu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku se musí vztahovat úmyslné zavinění, když ve smyslu §17 písm. a) trestního zákoníku ve vztahu k těžšímu následku postačuje zavinění z nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé. Minimálně nedbalostní formu zavinění ve vztahu k výši způsobené škody lze vzhledem k celkovému rozsahu trestné činnosti u obviněné dovodit. Dále sděluje, že k naplnění znaků spolupachatelství není nutné, aby se všichni spolupachatelé na trestné činnosti podíleli stejnou měrou, postačí i částečné přispění, a to i v podřízené roli. Také není nutné, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty ve spolupachatelství páchaného trestného činu. Postačuje, pokud naplní jeho jednání pouze některý ze znaků skutkové podstaty nebo je alespoň článkem řetězu činností, které ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. Jednání obviněné vykazuje znaky spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku na trestném činu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Dále uvedl, že námitkou týkající se výroku o náhradě škody se obviněná fakticky domáhá změny napadených soudních rozhodnutí ve svůj neprospěch, což je nepřípustné. V neprospěch obviněné osoby může totiž dovolání podat pouze nejvyšší státní zástupce. Pokud soud obviněnou zavázal k náhradě škody společně a nerozdílně se samostatně stíhaným T. M., mohou poškození své nároky na náhradu škody uspokojit z majetku obviněné nebo z majetku obviněného M. Vytýkanou vadu nemůže dovolací soud na základě dovolání obviněné napravit, byť z věcného hlediska lze tuto část námitek považovat za důvodnou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1391/2016). Námitky, které se týkaly rozsahu uložené povinnosti k náhradě škody, označil za nedůvodné. Dále uvedl, že užití §2415 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého v případě způsobení škody více osobami může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že škůdce naradí škodu podle své účasti na škodlivém následku, bylo v daném případě vyloučeno. Věta druhá §2415 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje užití tohoto ustanovení v případě, kdy se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem. Následně uzavřel, že dovolací námitky obviněné, které lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jsou nedůvodné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněná J. K. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a nově rozhodnuto. Opravný prostředek (odvolání) obviněné směřoval proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Většina námitek fakticky směřovala proti skutkovým zjištěním. Tyto námitky, které se týkají zejména nesprávného posouzení protiprávního jednání obviněné, zavinění a příčinné souvislosti a také výše náhrady škody a s tím souvisejícího těžšího následku, který je jí přičítán, se opírají především o odlišné posouzení skutkových zjištění. Proto nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nad rámec toho soud dodává, že z popisu skutku je zcela zřejmé, které protiprávní jednání je obviněné přisuzováno a kterým jednáním se dopustila trestného činu ve stadiu pokusu. Také je z provedených důkazů zřejmé, že ve vztahu k obviněné sehrálo důležitou roli to, že účet, na který byly zasílány peníze od poškozených, byl prokazatelně její a o finančním toku peněz, výběrech v hotovosti z tohoto účtu musela vědět. Pokud jde o námitku nesprávného posouzení náhrady škody, neboť obviněné byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným společně a nerozdílně se samostatně trestně stíhaným T. M., touto námitkou se obviněná fakticky domáhá změny napadených soudních rozhodnutí ve svůj neprospěch, což je nepřípustné. V neprospěch obviněné může dovolání podat pouze nejvyšší státní zástupce. Pokud totiž soud obviněnou zavázal k náhradě škody společně a nerozdílně se stíhaným T. M., mohou tak poškození své nároky na náhradu škody uspokojit z majetku obviněné nebo z majetku obviněného M. Není tedy stanoveno, že by povinnou k náhradě škody byla pouze obviněná, námitku obviněné proti tomuto výroku o náhradě škody je proto třeba vnímat jako námitku v její neprospěch. Tuto vytýkanou vadu dovoláním nelze zhojit.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu