ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1175.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1175/2018-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovoláních, která podali obvinění M. K. , a A. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 To 11/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 21/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 6 T 21/2017, byli uznáni vinnými obviněná G. T. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku jako návodkyně podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, obviněný J. Š. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, obviněný M. K. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, obviněný A. S. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) trestního zákoníku.
Za to byl obviněný M. K. podle §173 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný A. S. byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 T 1/2017-461, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o trestu obviněné G. T. a obviněného J. Š.
O odvolání obviněných M. K., A. S. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 5 To 11/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu ohledně obviněné G. T., M. K. a A. S. i podle §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl. Stejně jako soud prvního stupně, uznal i odvolací soud obviněnou G. T. vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku jako návodkyni podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (skutek pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu), obviněného J. Š. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku (skutek pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu), obviněného M. K. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku (skutek pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu) a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (skutek pod bodem 2 rozsudku odvolacího soudu), obviněného A. S. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku (skutek pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu), zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (skutek pod bodem 2 rozsudku odvolacího soudu) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) trestního zákoníku (skutek pod bodem 3 rozsudku odvolacího soudu). Při ukládání trestu se však odvolací soud odchýlil od rozsudku nalézacího soudu a uložil obviněnému M. K. podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému A. S. za uvedené trestné činy a sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 T 1/2017-461, a sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 T 138/2016-73, uložil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 4 trestního zákoníku byl obviněnému A. S. také uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks samopalu vz. 58V s popruhem, 1 ks jednoranové malorážky bez v.č. s integrovaným úsťovým tlumičem, 5 ks zásobníků k samopalu včetně 53 nábojů, 2 ks prázdných zásobníků k samonabíjecí pistoli, 2 ks krabic s obsahem celkem 135 ks nábojů. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 T 1/2017-461, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 T 138/2016-73, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o trestu obviněné G. T. a obviněného J. Š. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto, že M. K. a A. S. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným. Podle §256 trestního řádu odvolací soud dále zamítl odvolání obviněných A. S. a M. K.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli samostatnými dovoláními obvinění M. K. a A. S.
Obviněný M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Rozporoval především věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného P. B., a to z několika hledisek. Zejména z důvodu rozdílných tvrzení poškozeného (stran finanční částky a věcí, které měl mít v inkriminované době u sebe), také z důvodu, že znalec připustil u poškozeného tendence k přibarvování, dále z důvodu, že poškozený je osobou s trestní minulostí a aktuálně stíhanou osobou pro závažnou trestnou činnost, dále proto, že poškozený bere léky, které mohou ovlivnit jeho vnímání a schopnost soustředění a z důvodu, že znalec nedisponuje příslušným oprávněním pro posouzení míry ovlivnění poškozeného léky, co se týká jeho schopnosti vnímání a soustředění. Podle jeho názoru měl o věrohodnosti poškozeného pochyby i nalézací soud, když přistoupil k vypracování znaleckého posudku. V souvislosti s tím také namítl, že soud by měl být stoprocentně vázán závěry znaleckého posudku, pokud je takový posudek ve věci vypracován, jinak by jeho vypracování pozbývalo smysl. Dále namítá, že soud k rozhodnutí o výši škody neměl kromě tvrzení poškozeného žádné konkrétní a přesvědčivé důkazy. Ve svém rozhodnutí se také nevypořádal s tím, že dlužní úpis u sebe měl poškozený, z čehož plyne, že pokud si u sebe obvinění dlužní úpis nenechali, pak by jejich počínání popsané ve skutkové větě postrádalo smysl. Obviněný M. K. v dovolání oponuje, že soud měl poškozeného podrobit dalšímu zkoumání zaměřenému na možnou míru jeho ovlivnění léky. S ohledem na to, že výpověď poškozeného byla stěžejním důkazem, na základě kterého byl obviněný M. K. uznán vinným a byl mu uložen citelný trest, měla být jeho výpověď zkoumána důkladněji a rozpory v jeho výpovědi měly být objasněny. Domnívá se, že došlo k neúplnému objasnění průběhu skutku a na základě toho mohlo dojít k nesprávnému právnímu posouzení a poškozenému mohla být přiznána neoprávněná náhrada škody. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu obviněný M. K. uvedl část zákonného znění tohoto ustanovení, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Z uvedených důvodů obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 5 To 11/2018-737, a rovněž rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 11. 2017, č. j. 6 T 21/2017-681, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný A. S. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítl, že jeho jednáním nemohla být naplněna skutková podstata zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c), e), f) trestního zákoníku, jelikož žádná z těchto skutkových podstat nebyla prokázána. Předpokladem spáchání trestného činu jako člen organizované skupiny je rozdělení úkolů mezi spolupachateli, to však nebylo v trestním řízení spolehlivě prokázáno. Stejnou námitku uplatnil ve vztahu ke kvalifikaci trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, neboť v dané věci nebylo prokázáno, že by byl v inkriminované době ozbrojen nožem, nebo že by ho užil ve smyslu §175 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Ani skutková podstata zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku nebyla prokázána. Z provedeného dokazování nevyplynulo, zda u sebe měl poškozený hotovost ve výši 170.000 Kč a cennosti. Domnívá se, že chybně kvalifikované skutkové podstaty měly za důsledek nepřiměřenou výši uloženého trestu a s tímto trestem nesouhlasí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu pak spatřuje v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které směřovalo do výroku o náhradě škody. Soud se dostatečně nevypořádal se skutkovými zjištěními ohledně samotné existence 170.000 Kč i cenností. Tato tvrzení poškozeného nebyla prokázána žádným důkazem. Výslech poškozeného B. ani jiný z provedených důkazů neprokazují výši údajné škody. V jeho výpovědích i ve výpovědích dalších svědků je řada rozporů. Dále namítl, že soud prvního stupně ani soud dovolací se dostatečně nevypořádaly s otázkou jeho osobních a majetkových poměrů, a to přesto, že mu byl uložen trest náhrady škody ve výši 180.000 Kč, což je pro něj likvidační. Domnívá se, že trestní soud by měl v adhezním řízení postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud. Trestní soud by při rozhodování o náhradě škody měl vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, a to včetně moderačních ustanovení. Je také vyloučeno, aby docházelo k přehlížení civilní judikatury, podle které je soud povinen i bez návrhu zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro snížení náhrady škody (nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012).
Z uvedených důvodů obviněný A. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 5 To 11/2018-737, popřípadě i vadné řízení mu předcházející.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání M. K. uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. To platí i ve vztahu k výroku o náhradě škody, ohledně kterého lze vytýkat toliko nesprávnou aplikaci předpisů občanského práva hmotného. Námitky obviněného M. K. směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají. Obviněný M. K. neučinil součástí svých námitek námitku týkající se extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což by mohlo odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Navíc si neuvědomil, že škoda není zákonným znakem zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Tento zločin je v základní skutkové podstatě dokonán již momentem, kdy pachatel použije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a to bez ohledu na to, zda se pachatel nějakých věcí skutečně zmocnil, a jaká byla jejich hodnota. K namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu uvedl, že takovou vadou je rozhodnutí soudu druhého stupně zatíženo v případě, kde tento soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z některého z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli při správném postupu byl povinen takovýto přezkum provést, a tímto odepřel odvolateli přístup ke druhé soudní instanci. V dané věci nepřichází uplatnění této části dovolacího důvodu vůbec v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného K. obsahuje pouze námitky, které jsou z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů irelevantní.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S tím souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
K dovolání A. S. se státní zástupce vyjádřil , že většina jeho námitek neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Ve svém dovolání odmítá a považuje za neprokázaná skutková zjištění vymezená ve skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Ve vztahu k součinnosti obviněných, jak je vymezena v popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině, státní zástupce uvedl, že ta odpovídá znakům organizované skupiny, které spočívají v rozdělení úloh a plánovitosti. Ze skutkových zjištění plyne, že obvinění jednali na základě předchozí dohody o rozdělení úloh. Součinnost mezi obviněnými nepochybně přesahovala rámec pouhého spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a odpovídala judikaturou vymezeným znakům organizované skupiny. Zastrašování poškozeného přiložením nože na krk současně naplňovalo znak spáchání činu se zbraní podle §175 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Tento znak byl naplněn i v případě skutku pod bodem 3) výroku o vině, kdy dovolatel hrozil poškozenému nožem a zakazoval mu cokoli sdělovat o jednání obviněných. Ve vztahu ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku obviněný S. pouze na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá skutkové zjištění o výši hotovosti a existenci cenností. Neuvědomuje si však, že škoda není zákonným znakem zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Státní zástupce opět zdůraznil, že tento zločin je dokonán již momentem, kdy pachatel použije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V daném případě tedy momentem, kdy obviněný S. ozbrojený nožem vyzval poškozeného k vydání všeho, co má u sebe. Skutková zjištění tedy odpovídají všem znakům zločinů, kterými byl obviněný S. uznán vinným. Součástí dovolání není námitka týkající se extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, která by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídá ani námitka nepřiměřené přísnosti trestu. Ve vztahu k výroku o náhradě škody nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu vznášet námitky směřující do oblasti skutkových zjištění. Pokud tedy obviněný S. ve svém dovolání ve vztahu k tomuto výroku na základě vlastního hodnocení důkazů zpochybňuje, že poškozený měl v době spáchání trestného činu loupeže u sebe peníze a cennosti v hodnotě 180.000 Kč, tak jde o námitky mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze podřadit námitku, kterou se domáhá snížení náhrady škody pro svou nemajetnost. Náhradu škody však nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Škoda způsobená trestným činem loupeže je nepochybně škodou způsobenou úmyslně a v takovém případě občanský zákoník snížení náhrady škody výslovně vylučuje, a to bez ohledu na osobní a majetkové poměry pachatele. Tuto relevantně uplatněnou námitku je proto nutné považovat za nedůvodnou. Jelikož obviněný S. neuplatnil žádnou důvodnou námitku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, resp. jeho část. Uplatnění další části tohoto dovolacího důvodu dopadající na případy zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nepřicházelo v nynější věci v úvahu. Odvolací soud totiž odvolání obviněného S. zamítl podle §256 trestního řádu po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Námitky obviněného S. z velké části neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, z části pak jde o námitky zjevně nedůvodné.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání A. S. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S tím souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněný M. K. i obviněný A. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), dovolání obou obviněných byla podána prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byli jim uloženy tresty.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který je v dovoláních taktéž odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V případě dovolání obviněného M. K. byla dovolací argumentace zaměřena především proti věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného P. B. a tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily, když jeho námitky také směřovaly proti hodnocení a nedostatkům znaleckého posudku, který se týkal osoby poškozeného. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy odvolacího soudu důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud rozhodně nevybočil při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy, byť tento obviněný K. ve svém dovolání výslovně nenamítal. Nejvyšší soud také uvádí, že soudy při svém rozhodování a posuzování důkazů včetně znaleckých posudků jsou vázáni zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 6 trestního řádu. Podle této zásady není stanovena váha jednotlivých důkazů a nelze proto říci, že znalecký posudek by měl mít například absolutní váhu nebo váhu vyšší než jiné, v řízení provedené, důkazy. Soud znalecký posudek podrobuje posouzení v souvislosti s dalšími skutečnostmi, které vyšly najevo při hodnocení jiných důkazů v řízení. Nelze proto připustit, aby soud byl vždy stoprocentně vázán znaleckým posudkem.
Pokud jde o námitky obviněného A. S., ty směřují především proti tomu, že jeho jednáním nemohla být naplněna skutková podstata zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c), e), f) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že byl členem organizované skupiny, nebyla naplněna ani skutková podstata zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a nebylo spolehlivě zjištěno, že poškozený u sebe měl hotovost ve výši 170.000 Kč a cennosti. V důsledku takto chybně kvalifikovaných skutkových podstat mu byl uložen trest v nepřiměřené výši. Těmito námitkami obviněný nenapadal právní posouzení skutku, ale pouze se snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem bylo předestření odlišných skutkových závěrů. Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak nebyl těmito námitkami naplněn. Nad rámec lze k tomu pouze uvést, že úvahy odvolacího soudu důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, přesvědčivě a logicky hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a odvolací soud nikterak nevybočil při hodnocení důkazů ze zákonného rámce. Nejvyšší soud neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním stran součinnosti je potřeba uvést, že ta plně odpovídá znakům organizované skupiny, které spočívají v rozdělení úloh a plánovitosti. Obviněný S. a další obvinění totiž jednali na základě předchozí dohody o rozdělení úloh. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze podřadit námitku, kterou se obviněný domáhá snížení náhrady škody pro svou nemajetnost. V tomto případě je nutné odkázat na §2953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., který stanovuje, že „ Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. “. Podle poslední věty tohoto ustanovení nelze náhradu škody snížit, pokud byla škoda způsobena úmyslně. Škoda způsobená trestným činem loupeže nepochybně je škodou způsobenou úmyslně a v takovém případě ji nelze snížit bez ohledu na osobní a majetkové poměry pachatele. Proto tedy nelze odvolacímu soudu při úvahách o náhradě škody nic vytknout. Tuto námitku je tedy nutné označit za nedůvodnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu , na který oba obvinění odkazují, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatelů plyne, že podle jejich přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněných nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněných poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž v dané věci dospěl k závěru, že dovolání M. K. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného A. S. nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu