ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1209.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1209/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání podaném R. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 4 To 174/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 59/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 2 T 59/2016, byl R. T. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině spoluobviněného J. Š. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody, kterou byl povinen zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným poškozené Zdravotnické záchranné službě Ústeckého kraje, příspěvková organizace, IČ: 00829013, se sídlem Sociální péče 799/7A, Ústí nad Labem, částku 8.031 Kč na náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného R. T. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 4 To 174/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného R. T. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou, a to s ohledem na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 58/2017 Sb., která změnila úpravu pro zařazování obžalovaných do výkonu trestu.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání. Obviněný v doplnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítá, že skutkový stav nelze podřadit pod zákonné znaky zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Měl být zproštěn obžaloby v celém rozsahu, neboť nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Namítá, že odvolací soud se nezabýval odvolacími námitkami, ale pouze převzal názor prvostupňového soudu. Jeho odsouzení je založeno primárně na výpovědích spoluobviněného Š., který však svou výpověď několikrát změnil, je uživatelem návykových látek a osobou nevěrohodnou. Naopak on od počátku jeho trestního stíhání vypovídal shodně a pomáhal pouze zajistit auto do ciziny pro převoz nábytku, přičemž jeho výpověď je podpořena dalšími svědky (T., V., Ž.). Jeho výpověď mohla být podpořena i výslechem dalších svědků (S., A.), avšak návrh k provedení dalších výslechů byl odvolacím soudem zamítnut. I kdyby soud dospěl k závěru, že se jednalo o převoz lidí nikoliv nábytku, tak v žádném případě nelze vinit obviněného za dopravní nehodu spáchanou spoluobviněným Š. a že vydal uprchlíky převážené spoluobviněným Š. nebezpečí smrti. Tento závěr je podporován odvolacím soudem, který ve vztahu k němu zrušil výrok o náhradě škody poškozené Zdravotní záchranné službě Ústeckého kraje. Závěry odvolacího soudu jsou ve zjevném rozporu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil společně s rozsudkem soudu prvního stupně podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněného a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se nejvyšší státní zástupce do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda podané dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti. Podle §265f odst. 1 tr. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. ř.) dovolání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. V odstavci druhém tohoto ustanovení je pak zakotveno, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Přesným a jednoznačným stanovením shora uvedených náležitostí dovolání tak zákon formalizuje tento mimořádný opravný prostředek, což zároveň nepřímo vyjadřuje i tím, že obviněný je může podat výlučně prostřednictvím obhájce, u něhož předpokládá znalost právních norem. Důvodně lze tedy očekávat, že obhájce jako osoba práva znalá bude při podávání tohoto mimořádného opravného prostředku respektovat zákonné požadavky na jeho obsah. Právě s ohledem na výrazný zásah do zájmu na stabilitě pravomocných rozhodnutí při úspěšně podaném dovolání zákon vyžaduje splnění jednoho ze základních předpokladů podání dovolání, a to náležitostí jeho obsahu.
Podle §265h odst. 1 tr. ř., nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů , kterou jim zároveň stanoví a současně je upozorní, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolací soud totiž podané dovolání odmítne, nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání. Lhůta dvou týdnu k odstranění vad podaného dovolání je lhůtou propadlou (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 186/2003, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 553/2008).
Jak vyplývá z předmětného spisového materiálu sp. zn. 2 T 59/2016 Okresního soudu v Lounech, obviněný sám podal své „dovolání“ dne 10. 7. 2018 tak, že žádal o bezplatného advokáta a žádal o dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně. V dovolání obviněného ze dne 10. 7. 2018 nebyla ani jedna z výše uvedených obsahových náležitostí splněna. Soud prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř. vyzval obhájkyni obviněného, aby ve lhůtě 14 dnů soudu sdělila, zda ve věci podává dovolání. Výzva soudu neobsahovala poučení o následcích nedoplnění dovolání ve smyslu jeho obsahových náležitostí, nebude-li dovolání ve stanovené lhůtě dvou týdnů řádně zdůvodněno, že v případě neodstranění vad podaného dovolání ve stanovené lhůtě bude podané dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Výzva byla obhájkyni doručena dne 17. 7. 2018. Dále Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obhájkyně obviněného dne 25. 7. 2018 předsedkyni senátu sdělila, že byla obviněnému ustanovena opatřením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 174/2017 ze dne 27. 11. 2017. Trestní řízení proti obviněnému skončilo pravomocně, čímž zanikly důvodu nutné obhajoby, přičemž obviněný jí ani nedal pokyn k podání dovolání. Naposledy s ním hovořila dne 19. 1. 2018 během veřejného zasedání o odvolání. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně sdělila dne 1. 8. 2018 obhájkyni obviněného, že vzhledem k ustanovení §41 odst. 5 tr. ř. je oprávněna za obviněného podat ještě dovolání a zúčastnit se řízení o něm , i přesto, že došlo ke skončení trestního stíhání. Byla požádána, aby se spojila s obviněným a vyjádřila se k jeho dovolání, které podal, případně je náležitě doplnila, aby splňovalo náležitosti podle §265f tr. ř. Ani v této výzvě nebyl obviněný, resp. jeho obhájkyně, poučena ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. o tom, že v případě nedoplnění dovolání ve stanovené lhůtě bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Doplnění dovolání obviněného bylo obviněným prostřednictvím jeho obhájkyně podáno dne 10. 8. 2018.
Ze shora uvedeného je nepochybné, že podání obviněného nesplňovalo náležitosti dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., přičemž ani po zákonné výzvě ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. nebyly popsané vady takto podaného dovolání odstraněny. Doplnění dovolání obviněného prostřednictvím obhájce bylo podáno až dne 10. 8. 2018, tj. po uplynutí dvoutýdenní lhůty stanovené ve výzvě předsedou senátu. Avšak Nejvyšší soud musí vzít v úvahu, že obviněný, resp. jeho obhájkyně, nebyli upozorněni, že pokud neodstraní vady dovolání ve lhůtě dvou týdnů, bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a proto Nejvyšší soud neshledal podmínky pro odmítnutí dovolání z tohoto důvodu.
Na tomto místě je pak nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 14–15 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3–5 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nadto Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud zcela řádně a správně učinil závěr, jímž nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že vina obviněného byla primárně založena na výpovědi spoluobviněného Š., proto bylo potřeba hodnotit ji s mimořádnou pečlivostí. Výpověď spoluobviněného lze v podstatných bodech posoudit jako konstantní, byť z počátku se snažil zlehčit svou roli tvrzením o převozu nábytku nikoliv osob. Opakovaně spoluobviněný Š. uvedl, že obviněný mu dával pokyny k cestě, zajistil mu půjčení vozidla i SIM kartu průběžně mu během cesty volal (skoro každou hodinu) z důvodu informování se o průběhu cesty. Věrohodnost výpovědi spoluobviněného Š. je podporována i zasahujícími policisty a V. P., který potvrdil vůdčí aktivitu obviněného při půjčení vozidla. Dále nelze obviněnému uvěřit, že zprostředkoval vozidlo a na ničem jiném se nepodílel, neboť tato část jeho výpovědi je v rozporu s výpovědí svědka P. V. Trestnou činnost obviněného nevylučuje ani fakt, že obviněný podle jeho sdělení neovládá anglický jazyk slovem ani písmem, když jeho aktivní role byla zjištěna zejména na území České republiky zajištěním vozidla, řidiče a dáváním instrukcí spoluobviněnému Š., neboť to naopak dokládá zapojení do činnosti organizované skupiny a to i dalších osob. Jak uvedl již soud nalézací, obhajoba obviněného založená na odvozu nábytku z Maďarska je ryze účelová a ničím nepodložená, když soud prvoinstanční vyhodnotil výpovědi svědků T., Ž. a V. jako účelové se snahou vyvinit obviněného, neboť z chování svědků vyplynulo, že byli předem domluveni a jejich výpovědi tak byly shodné a nedalo se jim uvěřit.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu