ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1227.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1227/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný F. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 To 123/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 52 T 8/2017 byl obviněný F. P. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, přečinu útisku podle §177 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1, 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 To 123/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 4. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svých obhájců dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V podání sepsaném JUDr. Jiřím Teryngelem obviněný namítl, že nalézací soud zatížil své rozhodnutí vadou nedostatku skutkových zjištění ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Duševní stav poškozené posoudil soud jako předběžnou otázku podle §9 trestního řádu na základě znaleckých posudků z civilního řízení. Znalecké posudky byly zaměřeny na to, zda poškozená je schopna sama obstarávat své záležitosti, příp. v jakém rozsahu. To však podle obviněného pro posouzení viny nestačí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 377/2011 namítl, že duševně chorou osobu, která není schopna samostatného úsudku a není schopna rozpoznat zásadní skutečnosti ve svém okolí, nelze uvést v omyl. Podle obviněného nebylo v řízení zjištěno, zda poškozená byla způsobilá být podvedenou a zda takovou případnou nezpůsobilost byl obviněný schopen rozpoznat. Jedná se o otázky odborné, které měly být posouzeny znalecky. Pokud odvolací soud tyto námitky s poukazem na výpovědi svědků odmítl, postupoval nesprávně, jelikož okolnost, že je laikovi zjevná duševní choroba, ještě neznamená, že touto duševní chorobou jsou dotčeny intelekt a vůle postiženého způsobem, který znemožňuje jeho způsobilost k právním jednáním. Odvolací soud nepostupoval podle obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odůvodnění jeho rozhodnutí je navíc vnitřně rozporné.
V podání obhájce JUDr. Pavla Holuba obviněný namítl, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení poškozené ohledně časových a věcných okolností spáchání skutku, naopak byl prokázán podpis plné moci na poště nejprve poškozenou, a teprve následně obviněným. Skutková zjištění soudů jsou proto v rozporu se skutečností. Obviněný dále namítl, že poškozená trpěla závažnou poruchou - paranoidní psychózou s bludy. K omezení svéprávnosti poškozené došlo až v roce 2014, proto k podpisu plné moci ze dne 31. 5. 2011 došlo při plné vůli poškozené a takový právní úkon nemůže být považován za neplatný. Tím, že poškozená nebyla v trestním řízení znalecky zkoumána, došlo podle obviněného k jednostrannému přístupu soudu a porušení zásady spravedlivého procesu. Absenci znaleckého posudku k duševnímu stavu poškozené nelze podle obviněného nahradit znaleckými posudky pro civilní řízení. Obviněný zdůraznil, že nevěděl ani nemohl vědět o zdravotních problémech poškozené a nemohl je rozpoznat. Dále poukázal na průběh civilního řízení ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti, kdy vzal zpět odvolání, jakmile byl se zdravotním stavem poškozené seznámen. Ke skutkům pod body 2. až 6. obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by věděl o zdravotním stavu poškozené, přičemž bez znaleckého zkoumání jejího stavu nelze jeho chování posuzovat jako úmysl opatřit si majetkový prospěch. V případě skutků 7. a 8. podle obviněného nebylo prokázáno, že v době uzavírání půjčky nebyl připraven dluh vrátit. Obviněný považuje za irelevantní, že proti němu byla vedena nepatrná exekuce, když nebylo zkoumáno, jakým majetkem disponuje.
V podání vypracovaném JUDr. Tomášem Sokolem obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1. zopakoval, že poškozená byla ve svéprávnosti omezena až rozhodnutím Městského soudu v Brně v roce 2014, a proto plnou moc podepsala při plné vůli. Zdravotní stav poškozené neznal ani jej nemohl z jejího chování dedukovat, když samy soudy rozhodly o omezení svéprávnosti poškozené až o mnoho let později. Poukázal přitom na skutečnost, že i v trestním řízení byla výpověď poškozené brána v potaz, dokonce jako výpověď vyvracející obhajobu obviněného. Pokud by poškozená trpěla duševním onemocněním v takové míře, že i laikovi musí být zřejmé, že je nutné omezit její svéprávnost, nebyla by podle obviněného schopna náležité výpovědi před soudem. Nevědomost obviněného o závažnosti duševního stavu poškozené dokládá i jeho postup v civilním řízení o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Obviněný dále namítl, že nemohlo dojít k naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu „uvedení jiného v omyl“, jestliže soudy tvrdí, že poškozená pro duševní onemocnění nebyla způsobilá právně jednat, a nebyla tedy nadána vlastní vůlí. Obviněný vůči ní nemohl jednat podvodně, neboť u oběti podvodného jednání je nezbytné, aby byla schopna registrovat okolnosti, které jsou jí předkládány. Obviněný se rovněž domnívá, že v řízení bylo straněno poškozené, když na něj byl vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, zatímco u poškozené se soudy spokojily se znaleckým posudkem zpracovaným v rámci zcela jiného řízení. Poškozená měla být podle názoru obviněného znalecky vyšetřena z důvodu podle §118 trestního řádu. Znalecké posudky ve vztahu k poškozené jsou navíc neaktuální. Ve vztahu ke skutkům pod body 2. až 6. obviněný namítl, že nebyla jeho vědomost o zdravotním stavu poškozené prokázána. Ve vztahu ke skutkům pod body 7. a 8. pak nebylo spolehlivě prokázáno, že v době uzavírání zápůjčky měl v úmyslu zapůjčené peněžní prostředky nevrátit.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017, č. j. 52 T 8/2017-1682, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2018, č. j. 2 To 123/2017-1756 v celém rozsahu zrušil a podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a dále aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265h trestního řádu navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265e trestního řádu odložil výkon rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že výtky obviněného mířící do oblasti skutkových zjištění, resp. zpochybňující úplnost a správnost provedeného dokazování nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť jimi není primárně vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Kromě toho se nejedná o výtky důvodné ani v obecné rovině. Soudy správně akceptovaly verzi skutkového děje, která vyplývá především z usvědčujících výpovědí poškozených, přičemž naopak označily za nevěrohodnou verzi prezentovanou obviněným. K námitce, že svéprávnost poškozené byla soudně konstatována až rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 82 P 160/2012, státní zástupce konstatoval, že nemá z hlediska trestní odpovědnosti obviněného žádný význam. Soudně omezená svéprávnost poškozené není totiž znakem žádného z deliktů, které jsou obviněnému kladeny za vinu. Pokud jde přitom o podpis plné moci dne 31. 5. 2011, jejímž prostřednictvím se obviněný dopustil podvodu na poškozené, je navazující soudní omezení svéprávnosti nepodstatné též proto, že důvod neplatnosti právního jednání poškozené a potažmo trestnosti obviněného je spatřován v podvodném jednání obviněného (lhaní o obsahu a účelu plné moci se znalostí psychického stavu poškozené), nikoliv v tom, že by v danou dobu byla omezena svéprávnost poškozené. Tvrdí-li obviněný, že bez znalosti rozhodnutí o omezení svéprávnosti neměl indicie o chatrném duševním zdraví poškozené, pak státní zástupce uvedl, že této trestné činnosti se lze dopustit i na člověku duševně zcela zdravém. Odkázal přitom na pasáže přezkoumávaných rozhodnutí, dle kterých byla psychická nevyrovnanost či slabost poškozené zřejmá v podstatě všem svědkům, přičemž byla natolik markantní, že ji nemohl přehlédnout ani obviněný, který o ní sám dokonce hovořil před svědkyní S. Výtku, dle které nelze spáchat trestný čin podvodu na duševně chorém člověku, neboť ho nelze uvést v omyl, považuje státní zástupce za zjevný nonsens, přičemž nic takového nevyplývá ani z obviněným zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 377/2011. Podle státního zástupce nelze přitakat ani námitce, že soudy stranily poškozené, když nebyla znalecky zkoumána její osobnost, zatímco obviněný vyšetřován znalecky byl, což je dle obviněného zásahem do jeho práva na spravedlivý proces. Oba soudy řádně vysvětlily, že neexistují relevantní důvody pro přibrání znalců, za účelem zkoumání poškozené, jejich postup tedy není projevem libovůle, přičemž sama okolnost, že poškozená nebyla zkoumána, zatímco obviněný ano, zjevně nepředstavuje žádný zásah do základních práv obviněného. Státní zástupce nesouhlasí ani s výtkou, že nelze v dané trestní věci k důkazu použít znalecké posudky týkající se duševního stavu poškozené, jež byly vypracovány v rámci civilních řízení. Má za to, že jejich uplatnění nic nebrání, přičemž odkaz obviněného na rozhodnutí č. 65/1980 Sb. rozh. tr. je nepřiléhavý, neboť toto rozhodnutí se týká zjišťování příčetnosti obviněného jako základní podmínky trestní odpovědnosti. Tedy jde o naprosto odlišný problém, a to nejen z hlediska subjektu, který má být znalecky zkoumán, ale zejména z hlediska dopadu výsledku zkoumání do jeho právní sféry. Co se týče výtek ohledně jednání pod body 7. – 8. odsuzujícího rozsudku, kdy obviněný tvrdí, že šlo o běžnou půjčku, přičemž jeho podvodný úmysl nelze dovodit jen z toho, že nemohl vrátit peníze v dohodnutém termínu, pak obviněný podle státního zástupce zřejmě přehlédl, že soudy jeho trestní odpovědnost nespojily jen s tím, že by nesplatil dluh. Z přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy vycházely především z toho, že obviněný z poškozeného W. vylákal, resp. pokusil se vylákat peníze pod záminkou rekonstrukce domu, ačkoliv žádná rekonstrukce nebyla připravována a nikdy k ní nedošlo, přičemž vypůjčené peníze vrátil až pod tlakem trestního stíhání.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný F. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že ve vztahu k bodům 1. až 6. byl obviněný usvědčován nejen konzistentní výpovědí samotné poškozené. Věrohodnost její výpovědi byla podporována i výpověďmi dalších svědků, zejména J., M. a Z. S., Z. D., I. L. či L. K. Z jejich svědeckých výpovědí lze usuzovat jak na zdravotní stav poškozené v předmětné době, tak na její vztah s obviněným i její postoj k nemovitostem, které nikdy prodávat či darovat nechtěla. Naopak obhajoba obviněného byla soudy vyvrácena jako vnitřně rozporná a nelogická. Odkázat lze na podrobné odůvodnění příslušných pasáží v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Například ohledně obhajoby obviněného, že na něj chtěla poškozená bezúplatně převézt nemovitý majetek, který pro ni byl údajně pouze přítěží. Rovněž zjištění, že obviněný, ač proti němu byla v rozhodné době vedena celá řada exekučních řízení a sám si musel peníze půjčovat od poškozené, nechal tuto dlouhodobě bezplatně bydlet v bytě na ulici XY, svědčí o jeho zřetelné snaze získat nad poškozenou určitou moc a skrze bydlení jí nutit k jednání popsanému ve skutkové větě. Zcela jednoznačně pak vyvrací obhajobu obviněného o dobrovolném poskytování finančních prostředků zjištění učiněná v souvislosti se snahou o výběr částky 400.000 Kč z účtu poškozené, kdy jeho bezprostřední a přímý dohled na jednání poškozené popsala pracovnice České spořitelny a kdy z úředního záznamu policie vyplývá, že v době zadržení na pobočce České pojišťovny měl obviněný u sebe jak vkladní knížku poškozené, tak i vkladní knížku jejího syna.
Pokud jde o zdravotní stav poškozené, byl v trestním řízení dokladován svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, pořízenými v průběhu let 2005 až 2015 v civilních řízeních týkajících se poškozené. Ze znaleckých posudků vyplývá, že poškozená v době spáchání činu obviněným trpěla vážnou duševní poruchou, a to paranoidní psychózou s bludy. Její stav se projevoval mimo jiné neustálým sbíráním a hromaděním odpadků. V důsledku této choroby není poškozená plně schopna vyřizovat si své záležitosti a odpovědně hospodařit se svým majetkem. Je velmi snadno ovlivnitelná a manipulovatelná. Použití znaleckých posudků pořízených v civilním řízení pro účely trestního řízení v posuzované věci nic nebránilo. Nejednalo se totiž o znalecké zkoumání duševního stavu obviněného, nýbrž o zjišťování zdravotního stavu poškozené. Shodně popsali zdravotní stav poškozené i svědci, kteří potvrdili, že její nemoc nebylo možné přehlédnout. Za této situace lze jako plně odůvodněný přijmout závěr soudů, že obviněnému musel být psychický stav poškozené znám, když s ní byl v pravidelném styku, poskytoval jí ubytování a znal stav její nemovitosti, která byla doslova zaskládána odpadky. Vědomost obviněného o duševní nemoci poškozené navíc potvrdila i svědkyně S.
Přisvědčit nelze ani výhradě obviněného, který s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 8 Tdo 377/2011 argumentoval tím, že duševně nemocná poškozená nebyla způsobilým předmětem útoku trestného činu podvodu, resp. je k této otázce nezbytné doplnit dokazování jejím znaleckým zkoumáním. V citované trestní věci se jednalo o poškozeného, který v důsledku závažného zdravotního stavu, povšechné arteriosklerózy cév, trpěl poruchami vědomí, myšlení, paměti i konání, poruchami volních a rozhodovacích schopností, poruchami nálady, poruchami hybnosti a jemné regulace pohybů, doprovázené mimovolním třesem, stavy zmatenosti a stavy apatie, a recidivujícími komatózními stavy. Špatně si vybavoval vzpomínky, neuvědomoval si některé situace a okolnosti, nevyznal se ve složitějších situacích a stával se nesoběstačným, kdy navíc špatně viděl v důsledku šedého zákalu. Poškozený zcela ztratil schopnost činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti. Naproti tomu v nyní posuzované trestní věci učinil nalézací soud na základě znaleckých posudků, svědeckých výpovědí i na základě vlastního vnímání poškozené v průběhu hlavního líčení jednoznačný závěr, že poškozená byla v situaci dostatečně orientována a nesouhlasila s darováním nemovitostí. K vylákání podpisu plné moci, opravňující obviněného k jednání a zastupování poškozené při veškerých úkonech souvisejících s darováním jejího rodinného domu a pozemků, přistoupil obviněný pod záminkou vyřízení předčasného ukončení smlouvy s mobilním operátorem, kdy poškozenou navíc bezprostředně předtím rozrušil předložením internetového článku týkajícího se jejího duševně nemocného syna, po němž jako po ztraceném pátrá pražská policie. Z provedeného dokazování nevyplývá, a obviněný to ani netvrdí, že by poškozená zcela ztratila schopnost vnímat a představovat si rozhodné skutečnosti. V této souvislosti lze poukázat i na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 82 P 160/2012, jímž byla její svéprávnost toliko v určitých směrech omezena.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu