ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1341.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1341/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 99/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 175/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. 81 T 175/2015, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání pod body I., II. jednak přečinu krádeže §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku, jednak přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem III. jednak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, jednak přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a pod bodem IV. přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku. Za jednání pod bodem I. a II. byl obviněný podle §205 odst. 2 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za jednání pod body III. a IV. a za zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea první trestního zákoníku a přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 2 T 13/2016, který nabyl právní moci téhož dne, a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 2 T 146/2014, který nabyl právní moci dne 18. 2. 2015, byl obviněný podle §233 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 2 T 13/2016, a z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 2 T 146/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. S., L. M. a K. A. Podle §228 odst. 1 trestního řádu, §229 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 99/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve věci obviněného v napadeném rozsudku výrok o souhrnném trestu za jednání pod body ad III. – IV. a výrok o náhradě škody učiněný podle §228 odst. 1 trestního řádu vůči poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu obviněného nově odsoudil za jednání pod body III. a IV., za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a sbíhající se zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea první trestního zákoníku, přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 11. 2016, č. j. 2 T 13/2016-1563, jenž téhož dne nabyl právní moci, a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), trestního zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2015, č. j. 2 T 146/2014-262, jenž nabyl právní moci dne 18. 2. 2015, podle §233 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Současně podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výroky o trestech v částech týkajících se obviněného M. Š., a to z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 11. 2016, č. j. 2 T 13/2016-1563, jenž nabyl právní moci téhož dne, a z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2015, č. j. 2 T 146/2014-262, jenž nabyl právní moci dne 18. 2. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud rozhodl rovněž o odvolání další obviněné ve vztahu k výrokům o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, neboť podle jeho názoru nebyly v řízení objektivně hodnoceny veškeré důkazy a nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle obviněného především nelze objektivizovat časové rozmezí, kdy se měl dopustit trestné činnosti pod bodem II., neboť nelze přisvědčit ani jedné z verzí prezentovaných spoluobviněnými. Proto mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Takové zjištění má přitom stěžejní význam pro úvahy o trestu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, č. j. 3 To 99/2018-873, současně zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 1. 2018, č. j. 81 T 175/2015-805, a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že stejnou argumentaci obviněný použil již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s jeho výhradami podrobně a přiléhavě vypořádal. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze proto v podrobnostech plně odkázat. Usvědčení obviněného se opíralo o řetězec přímých i nepřímých důkazů provedených před soudem prvního stupně. Ohledně doby spáchání trestné činnosti pod bodem II. nepřetrvávají pochybnosti. Dne 12. 3. 2015 byly těsně po krádeži zadrženy spoluobviněné L. M., K. A., a to v době, kdy se snažily odvézt věci pocházející z trestné činnosti. Obviněná L. M. navíc podrobně popsala roli obviněného v rámci trestné činnosti, kdy to byl právě on, kdo ji podrobně instruoval, aby odcizené věci nachystané poblíž místa činu odtáhla se spoluobviněnou A. za pomoci koně k silnici, kde na ně s motorovým vozidlem čekal. Byly patrné stopy ve sněhu a je i proto zcela proti logice úvaha, že by se obviněný na místě činu pohyboval před významně delší dobou. Když na jeho pokyn chtěly odvézt další odcizené věci, byly zadrženy policií. Jelikož skutkové závěry soudů plně odpovídají provedeným důkazům, nebylo možné přisvědčit námitkám obviněného ani ve věcné rovině.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu