ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1377.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1377/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. G. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 41/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 52 T 3/2017, byl obviněný J. G. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. j) trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl podle §140 odst. 3 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byla obviněnému dále uložena zabezpečovací detence. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 41/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsoudil podle §140 odst. 3 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 6. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. Obviněný zpochybnil skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně. Namítl, že ani jednoho skutku, za který byl odsouzen, se nedopustil. Soudy bez pochybností převzaly tvrzení poškozené J. D., která však utrpěla pouze lehké zranění v podobě fraktury kotníku, žádné trvalé následky ani jiná zranění se u ní neprojevily. V posuzovaném případě nebyl jednoznačně prokázán úmysl obviněného usmrtit poškozenou. Obviněný svého jednání zanechal zcela dobrovolně a z místa činu neutekl, jak je uvedeno v obou rozsudcích. To poškozená z místa činu odešla s dalšími osobami. Dále obviněný namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a ve spojení s uloženou detencí pro něj může představovat doživotní trest. Soudy nezohlednily, že čin spáchal při zmenšené příčetnosti, přestože tato skutečnost podle §40 odst. 1 trestního zákoníku měla být promítnuta do ukládaného trestu. V souvislosti s tím odkázal také na §40 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého má-li soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele bylo možné za současného uložení ochranného léčení dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a zároveň uloží ochranné léčení. Obviněný brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a nesprávné aplikaci §40 trestního zákoníku. Uvedl také, že dne 25. 7. 2018 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 NC 1041/2017-37, kterým byl obviněný omezen ve svéprávnosti tak, že nemůže samostatně právně jednat v žádných záležitostech, vyjma práva samostatně jednat v běžných každodenních záležitostech, a to na dobu 5 let. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu obviněný uvedl, že ve výroku odvolacího soudu chybí výrok týkající se uložení zabezpečovací detence, byť proti tomuto výroku podával odvolání a důvodnost uložení ochranného opatření byla předmětem jednání odvolacího soudu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 To 41/2018, zrušil a vrátil jej tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Zdůraznila, že jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené J. D., podpořené výpovědí svědků A. D., M. D., P. I. M., P. H., C. N., T. K., O. S., R. K., M. P., K. Š., I. G. a H. F. O charakteru jednání obviněného rovněž vypovídá znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, ze kterého je jasné, jaká zranění utrpěla poškozená při napadení obviněným. K námitce omezení svéprávnosti státní zástupkyně konstatovala, že tímto se podrobně zabýval odvolací soud, s jehož závěry se bez výhrad ztotožnila. Ohledně zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného byl vypracován taktéž znalecký posudek. K rozsudku o omezení svéprávnosti uvedla, že o tom bylo rozhodnuto dne 30. 5. 2018, tudíž se jím odvolací soud nemohl zabývat. K námitce, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o uložení zabezpečovací detence, sdělila, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl výrok o uložení zabezpečovací detence učiněný v prvoinstančním rozhodnutí zrušen, takže nebylo třeba tento výrok činit znovu. V důsledku toho se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno nebo možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání nebyly naplněny.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněný J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Značná část námitek fakticky směřovala proti skutkovým zjištěním. Obviněný tvrdil, že se ani jednoho skutku nedopustil. Namítá, že soudy převzaly tvrzení poškozené bez jakýchkoliv pochybností a přitom se vše událo úplně jinak. Nastínil situaci mezi ním a poškozenou, kdy se k sobě před údajným činem tzv. měli, uvedl, že poškozená utrpěla pouze lehká zranění a že on svého jednání zcela dobrovolně zanechal a z místa činu neutekl, to poškozená dobrovolně odešla s dalšími osobami. Vznesl také námitku, že u něj nebyly správně posouzeny ovládací a rozpoznávací schopnosti. S tímto pak spojil námitku, že mu nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozenou. Dovolací argumentace se domáhá výlučně odlišného posouzení skutkových zjištění podle představ obviněného, a proto nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nad rámec toho Nejvyšší soud toliko dodává, že jednání obviněného bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno zejména výpovědí poškozené a výpověďmi svědků, také ale několika znaleckými posudky, které byly vypracovány jak ve vztahu k obviněnému, tak ve vztahu k poškozené. Odvolací soud pak neopomenul ani otázku posouzení ovládacích a rozpoznávacích schopností, o čemž svědčí, že v důsledku této okolnosti přistoupil ke zmírnění uloženého trestu odnětí svobody z osmnácti na šestnáct let. O charakteru jednání obviněného a jeho úmyslu tak není žádných pochyb.
Námitky vůči nepřiměřené přísnosti uloženého trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud se při jeho ukládání obecné soudy neodchýlily od zákonné sazby. Nejvyšší soud nemůže druh a výši trestu posoudit odlišně, neboť to je v pravomoci obecných soudů. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Nad rámec toho Nejvyšší soud pouze doplňuje, že soudy při ukládání trestů přihlédly k psychickému a zdravotnímu stavu obviněného a neporušily §40 odst. 1 trestního zákoníku. Při uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pak nemohlo být použito ustanovení §40 odst. 2 trestního zákoníku. I bez uložení zabezpečovací detence je pouze na uvážení soudu, bez obligatorního určení, užití posledně citovaného ustanovení.
Co se pak týká námitky, že dne 25. 7. 2018 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 NC 1041/2017-37, kterým byl obviněný omezen ve svéprávnosti, tímto rozsudkem se odvolací soud nemohl zabývat, jelikož nabyl právní moci až 25. 7. 2018, kdežto rozhodnutí odvolacího soudu je ze dne 20. 6. 2018. Patří se toliko podotknout, že na posouzení příčetnosti obviněného z hlediska trestní odpovědnosti nemůže mít zmíněný rozsudek v jiném typu řízení, vedeného za jiným účelem, vliv.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný.
Nejvyšší soud neshledal obviněným tvrzené naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. stran absentujícího výroku o uložení zabezpečovací detence v rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud svým rozhodnutím napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze částečně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodnutím odvolacího soudu nebyl výrok o uložení zabezpečovací detence učiněný v rozhodnutí nalézacího soudu zrušen, a tudíž nebylo třeba tento výrok činit znovu.
Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu