ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1410.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1410/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 5 To 121/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 144/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný R. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 3 T 144/2017, uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 5 To 121/2018, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
3. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě dopustil obviněný tím, že v prostorách Věznice MS ČR v K., v písemné stížnosti, datované dne 25. 7. 2017, adresované řediteli Věznice MS ČR v K., vrchnímu radovi K. J., který ji obdržel dne 27. 2. 2017, sdělil: „… pan S. bral finanční úplatky od vězňů za jisté protislužby“, v úmyslu lživě obvinit ze spáchání trestného činu P. S., vychovatele Věznice v K., služebně zařazeného na oddělení, na němž byl ubytován i obžalovaný R. K.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. s poukazem na to, že došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný předně namítl, že sice byl spolu se svým obhájcem řádně předvolán k veřejnému zasedání o odvolání nařízenému na den 9. 5. 2018, toho dne však soud obdržel oznámení, že obviněný byl předchozího dne převezen z Vazební věznice Ostrava k hospitalizaci do nemocnice a po skončení hospitalizace bude vrácen zpět do Věznice Valdice. Místo původního termínu byl nařízen nový termín veřejného zasedání na 5. 6. 2018, o tomto termínu však byl vyrozuměn jen obhájce a obviněný nikoli. Jeho účast na veřejném zasedání v tomto termínu byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení a o termínu a realizaci tohoto úkonu byl obviněný vyrozuměn až těsně před jeho zahájením, kdy mu teprve bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání. Obviněný tak neměl zachovánu lhůtu k přípravě na veřejné zasedání, ke zkrácení této lhůty ani nedal souhlas podle §233 odst. 2 tr. ř. Krajský soud nevysvětlil, jaké důvody ho vedly k uvedenému postupu a proč neumožnil obviněnému osobní účast u veřejného zasedání. Obviněný je přesvědčen, že pro odepření možnosti osobně se účastnit veřejného zasedání nebyly splněny podmínky uvedené v §52a tr. ř. a neměl ani možnost radit se s obhájcem. Zvolený postup nebyl náležitě odůvodněn, je tak nepřezkoumatelný a bylo jím podstatně zasaženo do ústavních práv obviněného.
6. Ve vztahu k právnímu posouzení jednání, za něž byl odsouzen, obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho dopis nebyl způsobilý přivodit nikomu trestní stíhání a šlo jen o podání informačního charakteru. Nebyl v něm označen žádný trestný čin, ani zde nebyly uvedeny okolnosti, které by znamenaly naplnění zákonných znaků trestného činu spáchaného jinou osobou. Pokud by mělo jít o křivé obvinění z přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, muselo by mít v posuzované věci souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu. Takové činnosti ale neodpovídá formulace, podle níž pan S. bral finanční úplatky od vězňů za „jisté protislužby”. Zajišťování určitých osobních výhod v životě vězňů ve věznici nelze pod obstarávání věcí obecného zájmu podřadit. Ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. ř. nestačí podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ke spáchání trestného činu křivého obvinění pouhé vytknutí vadného výkonu pravomoci bez spáchání činu v úmyslu podřaditelném pod ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku. Ani orgány, které se stížností obviněného zabývaly, nedovodily, že by mělo jít o trestní oznámení, a nezahájily z jeho podnětu žádné úkony. Sdělení obviněného bylo formulováno tak obecně a neurčitě, že z něj nevyplývalo, jaký konkrétní úplatek měl poškozený přijmout a při zařizování jakých záležitostí. Nebylo tak možné učinit závěr, že poškozeného obvinil z trestného činu přijetí úplatku. Trestní postih za třeba nepodloženou, ale jen povšechnou, nekonkretizovanou námitku vůči postupům dozorců pokládá obviněný za neslučitelný s principem proporcionality trestní represe.
7. Dále obviněný zpochybnil, že by poškozeného obvinil lživě. K naplnění tohoto znaku nestačí nedostatek skutečností nasvědčujících podezření (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1404/2014). Podání obviněného navazovalo na řadu předchozích stížností na podmínky výkonu trestu a chování pracovníků vězeňské služby, nešlo o osamocené trestní oznámení na poškozeného pro spáchání konkrétního trestného činu. O nedostatcích v činnosti pracovníků vězeňské služby svědčí i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 22 A 2/2017, kterým byla zrušena dvě kázeňská rozhodnutí týkající se obviněného.
8. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 5 To 121/2018, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že podle ní nejsou naplněny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) ani g) tr. ř. Nedůvodná je argumentace obviněného, že svým podáním mínil jen stížnost na poměry ve věznici. Obviněnému na podkladě jeho rozsáhlých zkušeností muselo být známo, že se bude každé podání posuzovat podle svého obsahu, a v něm zcela určitým způsobem uvedl, že vychovatel P. S. bral finanční úplatky od vězňů za určité protislužby. Jeho podání tak obsahovalo popis znaků skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. Výpovědi svědků F. a T. pak bez pochybností usvědčily obviněného ze snahy pomstít se poškozenému a zničit ho. To, že proti poškozenému nebylo zahájeno trestní ani jiné řízení, neprokazuje nevinu obviněného, ale odráží fakt, že nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání poškozeného P. S.
10. Státní zástupkyně proto navrhla podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. V replice k vyjádření státní zástupkyně setrval obviněný na svých dovolacích námitkách, které pokládá za naplněné a důvodné. Předvolání k veřejnému zasedání bylo realizováno až při zahájení videokonferenčního přenosu pracovníky vězeňské služby na pokyn předsedy senátu odvolacího soudu. V dopise ze dne 25. 2. 2017 obviněný vyjádřil řadu stížností na další vězně, pracovníky vězeňské služby, vychovatele i ředitele věznice, nebyl proto důvod pokládat jej za trestní oznámení na poškozeného. Prověřovaná stížnost byla ostatně vyhodnocena jako nedůvodná. Formulace použitá obviněným byla neurčitá, povšechná, zmíněné podání nebylo způsobilé přivodit nikomu trestní stíhání a sám obviněný neměl v úmyslu někoho křivě obvinit, ale dopis pokládal jen za stížnost na poměry ve věznici.
12. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1747/2016 dovozuje obviněný, že jeho písemné podání nebylo možné pokládat za oznámení o spáchání konkrétního trestného činu, když užitý pojem „jisté služby“ je naprosto nejasný a neurčitý. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 5 To 121/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 3 T 144/2017, i všechna další rozhodnutí, která zrušením zmíněných rozsudků pozbyla pokladu, a dále aby přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K podání, kterým dovolání zpracované obhájcem doplnil sám obviněný, nutno uvést, že k jeho obsahu nemohl Nejvyšší soud přihlížet, neboť podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, zatímco podání, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno. Není proto možné přihlížet ani k obsahu vlastnoručního podání, kterým by sám obviněný chtěl doplnit dovolání vypracované obhájcem.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 5 To 121/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
17. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 9 Tz 192/2000). A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
18. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
23. Z obsahu spisu vyplývá, že po předložení spisu Krajskému soudu v Ostravě k projednání odvolání obviněného a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné nařídil krajský soud na 9. 5. 2017 veřejné zasedání, k němuž předvolal obviněného umístěného ve Věznici Valdice a současně požádal vězeňskou službu o jeho eskortu. Předvolání k veřejnému zasedání u odvolacího soudu obviněný převzal dne 13. 4. 2017 a od tohoto data věděl, že zmíněný soud projedná jeho odvolání spolu s odvoláním státního zástupce ve veřejném zasedání. Před veřejným zasedáním byl však soud vyrozuměn o tom, že obviněný nebude moci být předveden, neboť byl předchozího dne 8. 5. 2018 odvezen do Vězeňské nemocnice Praha-Pankrác, kde byl hospitalizován. Z obavy, aby nedošlo ke zmaření dalšího veřejného zasedání, požádal předem odvolací soud Věznici Valdice o přípravu videokonference a jejím prostřednictvím zajistil účast obviněného u dalšího veřejného zasedání. Na žádost tohoto soudu byl obviněný o konání veřejného zasedání vyrozuměn až v den jeho konání.
24. S ohledem na informace o osobě obviněného, který si od počátku pobytu ve věznici vynucoval své požadavky nejrůznějším nátlakovým jednáním, jako výhrůžkami, odmítáním stravy i demonstrativním sebepoškozováním (viz zpráva z Věznice K.), se jeví jako opodstatněný postup odvolacího soudu, který po vynuceném odročení původně nařízeného veřejného zasedání (v termínu krátce před ukončením výkonu mnohaletého nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož konec připadal na 28. 7. 2018) z obavy před opakováním obstrukčního jednání obviněného jej předem neuvědomil o termínu nového veřejného zasedání nařízeného po původním zmařeném, a účast obviněného zajistil prostřednictvím videokonference z Věznice Valdice, kde obviněný odpykával uložený trest.
25. Pokud byl obviněný s dostatečným předstihem předvolán k veřejnému zasedání nařízenému původně na 9. 5. 2018, pak nebylo nutné, aby byla pětidenní lhůta k přípravě zachována znovu před termínem odročeného veřejného zasedání nařízeného na 5. 6. 2018. Na to byl ostatně obviněný výslovně upozorněn na počátku tohoto veřejného zasedání. Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v §233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání, se nevztahuje na přípravu dotčených osob k odročenému veřejnému zasedání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 179/2001, publikované pod č. 35/2002 Sb. rozh. tr.). K tomu, aby bylo zajištěno reálné právo na obhajobu záležející i v tom, že bude mít dostatek času, aby se obviněný mohl na veřejné zasedání připravit, totiž zpravidla sloužila již lhůta, kterou měl k přípravě na první termín veřejného zasedání. Pro úplnost lze dodat, že obhájkyně byla o obou termínech veřejného zasedání vždy vyrozuměna s podstatně větším než pětidenním předstihem.
26. Podle §234 odst. 1 tr. ř. může být přítomnost jiných osob (než členů senátu a zapisovatele) zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Na jeho použití se obdobně použije ustanovení §111a tr. ř. o provádění výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Důvody pro využití videokonferenčního zařízení shrnuje ustanovení §52a tr. ř., podle něhož je lze použít ve třech případech: a) je-li to potřebné pro ochranu práv osob, b) vyžadují-li to bezpečnostní důvody, c) vyžadují-li to jiné závažné důvody. V posuzované věci se krajský soud rozhodl použít videokonferenční zařízení z obavy, že by obviněný při vědomí blízkého konce výkonu předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody mohl opětovně zmařit konání veřejného zasedání těsně před jeho termínem např. formou sebepoškození a tím vynucené hospitalizace, což bylo možné podřadit pod důvody uvedené v §52a tr. ř. (bezpečnostní, nebo jiné vážné důvody). Na obavu z opětovného zmaření veřejného zasedání byl přitom obviněný výslovně krajským soudem upozorněn na počátku veřejného zasedání.
27. Otázka souladu provádění videokonferencí s právem na spravedlivý proces byla již dříve řešena. V tomto ohledu se otázkou videokonferencí zabýval i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek č. 45106/04 ze dne 5. října 2006 ve věci Marcello Viola proti Itálii, rozhodnutí č. 29746/05, oddíl A, ze dne 8. ledna 2008 o přípustnosti stížnosti ve věci The Condé Nast Publications LTD a Carter proti Spojenému království, rozsudek č. 15435/03 ze dne 26. června 2008 ve věci Shulepov proti Rusku, rozsudek č. 22/03 ze dne 9. dubna 2009 ve věci Grigoryevskikh proti Rusku). Ve věci Marcello Viola proti Itálii dospěl Soud k závěru, že účast obviněného na jednání soudu prostřednictvím videokonference není sama o sobě v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. ). Přísluší však Soudu ubezpečit se, že použití tohoto prostředku v každém konkrétním případě sleduje nějaký legitimní cíl a že způsob jeho provedení je slučitelný s požadavky na respektování práv obhajoby podle čl. 6 EÚLP . Rozpor s čl. 6 EÚLP byl shledán v případě, kdy obviněný měl potíže se sluchem a neměl k dispozici obhájce (Grigoryevskikh proti Rusku). Legitimními cíli z pohledu Úmluvy je ochrana veřejného zájmu, předcházení zločinnosti, ochrana práv svědků a obětí trestného činu na život, svobodu a bezpečnost, stejně jako respektování požadavku na přiměřenou délku soudního řízení (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 608).
28. Provádění úkonu trestního řízení prostřednictvím videokonference samo o sobě nevylučuje možnost porady obhájce s obviněným a z protokolu o veřejném zasedání není patrné, že by obviněný nebo jeho obhájkyně namítali, že jim taková porada nebyla soudem umožněna.
29. V nyní posuzované věci byla použita forma videokonference pro zajištění účasti obviněného u veřejného zasedání před odvolacím soudem v situaci, kdy reálně hrozila obava, že by obviněný mohl zmařit provedení veřejného zasedání v případě eskorty nařízené před termínem veřejného zasedání. Pro použití této formy tedy byly dány dostatečné důvody, se zvoleným postupem byl obviněný na počátku veřejného zasedání seznámen, sám měl možnost se před soudem osobně vyjádřit. U veřejného zasedání ani nebyly k věci prováděny žádné další důkazy. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b písm. d) tr. ř. tak nebylo možné dovodit.
30. Další námitky obviněného zpochybňující naplnění znaků trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku nejsou ve věci novými. Uvedl je již v předcházejících fázích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s jeho obhajobou dostatečně vypořádaly (viz str. 4, 5 rozsudku krajského soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
31. K námitce obviněného, že jeho dopis nebyl způsobilý přivodit trestní stíhání a mělo jít pouze o podání informačního charakteru, nutno připomenout formulaci, jakou obviněný použil a jakou adresoval v písemnosti řediteli Věznice v K., nadřízenému vychovatele věznice P. S. Šlo o formulaci dostatečně určitou k tomu, aby ji bylo možné vyhodnotit jako tvrzení o spáchání údajné trestné činnosti konkrétní osobou. Odvolací soud oprávněně poukázal na to, že poškozený v pozici vychovatele Věznice K. vykonával činnost spočívající v obstarávání věcí obecného zájmu. Obstarávání věcí obecného zájmu je přitom činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb – srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1988, sp. zn. Tpjf 28/87, publikované pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Postavení poškozeného vůči vězňům vykonávajícím nepodmíněný trest odnětí svobody si přitom byl plně vědom i obviněný, jeho stížnosti se ostatně opakovaně vztahovaly i k rozhodnutím o uložení kázeňských trestů.
32. Odvolací soud se podrobně zabýval i námitkou vztahující se ke lživosti tvrzení obviněného. K posouzení této skutečnosti provedl obsáhlé dokazování již soud prvního stupně, který na podkladě konkretizace sdělení ze strany obviněného vyslechl nejen poškozeného P. S., ale i svědky T. F., J. T., D. T., J. F., M. Ř. a opatřil i důkazy další vztahující se k postupu při zasílání peněz jednotlivým odsouzeným. Pokud obviněný nařkl poškozeného, že jisté služby zajišťuje vězňům za úplatky, pak by z pohledu možného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, který jako v úvahu přicházející zmínil v dovolání sám obviněný, byl naplněn i znak úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch v souvislosti s neoprávněným zvýhodněním některých vězňů za finanční úplatu.
33. V nyní projednávané věci byla hodnocena situace skutkově odlišná od věci posuzované Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016, kdy v písemném podání použil pisatel neurčité pojmy manipulace a ovlivňování. Obviněný ve svém podání adresovaném řediteli věznice konkrétně označil určitou osobu – poškozeného, vychovatele věznice uvedeného jménem, o němž uvedl, že „bral finanční úplatky od vězňů za jisté protislužby“. Na toto tvrzení obviněný ve svém podání navázal sdělením, že sice dosud o uvedené záležitosti pomlčel, nezmínil ji zatím ani ve svém podání zaslaném na ministerstvo spravedlnosti, ale nyní to již bude řešit, protože i jeho známí jsou rozhodnuti na věznici podat trestní oznámení.
34. Obviněný si tak byl podle obsahu podání plně vědom možných dopadů podobného sdělení včetně hrozby trestního stíhání označených osob, čemuž nasvědčuje zmínka o trestním oznámení. O osobě poškozeného (podobně jako o dalších zaměstnancích věznice) se přitom obviněný zmiňoval výlučně v souvislosti s plněním jejich pracovních povinností jako pracovníků věznice, když vůči výkonu jejich pracovních povinností a plnění pracovních a služebních úkolů vznášel řadu výhrad. Jeho nařčení z přijímání úplatků směřované vůči poškozenému tak jednoznačně souviselo s výkonem pracovních povinností poškozeného jako vychovatele věznice.
35. Obviněný tak sice v podaném dovolání vznesl námitky, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod, ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Týká se to jak námitek, které podle obviněného měly naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i námitek podřazených pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
36. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož v posuzované věci jako právě takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík