ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1547.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1547/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 61 To 52/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 190/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 4 T 190/2015, byl obviněný K. K. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 61 To 52/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 2. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy dospěly na základě provedeného dokazování ke skutkovým závěrům, jež zakládají extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů. Odkázal na výpovědi jednotlivých svědků, kteří uvedli, že z jeho dechu nebyl cítit alkohol a neměli podezření na ovlivnění alkoholem. Podle vyjádření znalce z oboru toxikologie nelze provést přepočet orientační míry alkoholu v dechu vůči míře alkoholu v krvi. Přepočet krajních variant rozpětí alkoholu v krvi odpovídal hodnotě od 0,77 až 2,04 promile. Nelze proto uzavřít, že měl více jak 0,8 promile alkoholu v krvi. Podle obviněného navíc předmětný přístroj Dräger nefungoval správně, jelikož postupně naměřené hodnoty 1,48 promile, 1,45 promile a 1,52 promile alkoholu v dechu neodpovídají vzestupné ani sestupné tendenci alkoholu v krvi. Výsledky dechové zkoušky byly také nesprávně interpretovány, když nebylo postupováno v intencích metodiky Ministerstva dopravy. Soudy měly podle obviněného postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, namítl, že trestněprávní postih jeho jednání je vyloučen, jelikož jeho míra ovlivnění alkoholem mohla být nižší než 0,8 promile alkoholu v krvi. Obviněný dále namítl, že postupem odvolacího soudu, který předchozí pro obviněného příznivější rozhodnutí nalézacího soudu zrušil s tím, že nemá pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1 trestního řádu a zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a podle §265l trestního řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Stání zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom, jak správně uvedl odvolací soud, sám obviněný připustil konzumaci alkoholu před jízdou, i když tvrdil, že v době jízdy by měl být alkohol již tzv. odbourán. I podle znaleckého posudku znalce z oboru toxikologie byl obviněný pod vlivem alkoholu. Na základě znaleckého posudku správně soudy dospěly k závěru, že obviněný se již nacházel ve stavu, který vylučuje bezpečné ovládání motorového vozidla, neboť obviněný měl hladinu alkoholu v krvi minimálně 0,77 promile, tedy hladinu výrazně se blížící judikované orientační hranici pro rozdělení přestupku a trestného činu. Znalecký posudek je podle státní zástupkyně třeba hodnotit v souvislosti s dalšími důkazy svědčícími o schopnosti obviněného bezpečně ovládat motorové vozidlo zejména z chování obviněného na místě činu. Obviněný za dobrých pozorovacích podmínek přehlédl přímo před ním zastavující auto pouštějící chodce na přechodu, obviněný do něho narazil, následně se snažil za každou cenu z místa odjet, když mu zepředu řidička bránila v odjezdu, začal couvat a narazil do dalšího auta vzadu, následně se zase snažil jet vpřed, čemuž mu řidička prvního vozu definitivně zabránila. Po příjezdu Policie ČR byl obviněný podroben předpisově provedeným třem dechovým zkouškám, které všechny prakticky se stejným výsledkem výrazně převýšily již zmíněnou judikovanou hranici jednoho promile. Účastníci na místě nehody hodnotili obviněného jako zmateného, z dechu cítil alkohol pouze lékař, který byl s obviněným v místnosti a byl v jeho bezprostřední blízkosti. Po standardním vyšetření tento lékař rovněž konstatoval u obviněného, že jeví poruchy psychosenzomotorických funkcí. Obviněný stejně jako na místě odmítl odběr tělních tekutin, aby znemožnil exaktnější závěr o svém ovlivnění alkoholem. Obviněný se v dovolací argumentaci zabývá prakticky pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení. Takto pojaté výhrady proto nesměřují proti právnímu posouzení věci a nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
Obviněný K. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že nalézací i odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěly ke správnému závěru, že obviněný naplnil jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobil uvedeným činem dopravní nehodu. Rozhodující soudy vycházely zejména z výsledků dechových zkoušek provedených přístrojem Dräger, z výpovědi obviněného, jenž se sám doznal k požití alkoholu před jízdou, z úředního záznamu o kontrole řidiče a z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem.
U obviněného byly zjištěny hodnoty významně přesahující hranici 1,00 g/kg alkoholu, při kterých ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen vozidlo bezpečně ovládat. Stalo se tak opakovaně provedenou dechovou zkouškou kalibrovaným přístrojem, standardním postupem, když později obviněný odmítl bezdůvodně odběr tělních tekutin. Dlužno podotknout, že opakovaná dechová zkouška nebyla jediným důkazem, svědčícím o takové alkoholemii obviněného, která objektivně vylučovala bezpečně ovládat motorové vozidlo. Dalším důkazem byl totiž samotný způsob jeho jízdy, manévrování s vozidlem po nehodě, když narazil do vozidla, které zastavilo za ním, v neposlední řadě pak zjištění lékaře na podkladě lékařského vyšetření k ovlivnění alkoholem. Podle dosavadní judikatury, jestliže u obviněného coby řidiče motorového vozidla bylo zjištěno, že v době jízdy hladina alkoholu v krvi oscilovala kolem 1,00 g/kg, či se jí přiblížila za určitých podmínek, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. V tomto případě se zřetelem ke všem zmíněným důkazům není důvod pochybovat, že hladina alkoholu natolik výrazně ovlivnila řidičské schopnosti obviněného, že řízení vozidla představovalo vážné ohrožení bezpečnosti dalších účastníků silničního provozu. Proto na těchto správných závěrech rozhodujících soudů nemohla ničeho změnit ani znaleckým propočtem stanovená minimální hodnota alkoholemie, ostatně blížící se hodnotě 1,00 g/kg alkoholu. Obviněný si byl rovněž vědom, že alkohol požil, jak zřetelně vyplývá z jeho výpovědi, a pokud za takových okolností řídil motorové vozidlo, musel tak zjevně chtít učinit. Poněvadž úmyslně vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobil dopravní nehodu, a to evidentně ve stavu vylučujícím jeho způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu