ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1585.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1585/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného J. L. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 218/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 125/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 3 T 125/2016, byl obviněný J. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 4. 6. 2016 v době kolem 01:50 hodin ve F., okr. F.-M., v podnapilém stavu zjevně vylučujícím bezpečnou jízdu, řídil po místní komunikaci od restaurace U Š. až k domu motocykl zn. Jinlun Adams JT50QT-5, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR a odborným měřením, provedeným digitálním analyzátorem alkoholu Dräger Alcotest 7510 Standart, číslo zkoušky 577/1, v 01:52 hodin bylo zjištěno 1,60 ‰ alkoholu v jeho dechu.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud ve Frýdku-Místku obviněnému podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 450 Kč, tj. celkem 27.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku a 8 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 3 T 125/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 218/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 218/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítá, že provedené důkazy a skutkové závěry soudů jsou v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých bylo opakovaně dovozováno, že pokud jsou závěry soudu v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů, tak lze bezesporu uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc pokud uvedený nesoulad je extrémní povahy, tak může dojít k nápravě jedině a pouze prostřednictvím mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání.
Následně obviněný uvádí, že rozhodnutí je nezákonné, když soudy dospěly k špatným skutkovým zjištěním a špatně se vypořádaly s jeho obhajobou. Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně ho obžaloby původně zprostil, kdy toto rozhodnutí považuje za správné a zákonné. Krajský soud v Ostravě, jako soud druhého stupně, toto rozhodnutí zrušil a následně soud prvního stupně zcela flagrantně a místy až nepochybně změnil své názory ohledně skutkových zjištění. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 6 To 80/2017, je zatíženo vadou spočívající v tom, že soud překročil zákonnou dikci soudního přezkumu, když komentář říká, že odvolací soud nemůže vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. V takovém případě nemůže odvolací soud zrušit rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. toliko z toho důvodu, že by sám na základě vlastního přesvědčení hodnotil jinak provedené důkazy, aniž by je sám provedl či zopakoval.
Dovolatel zdůrazňuje, že ke změně skutkových zjištění došlo po zrušení prvního zprošťujícího rozsudku, kdy soud druhého stupně následně zcela nekriticky převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by provedl jiný důkaz. Takový postup je zcela v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně neprovedl ani navrhovaný vyšetřovací pokus, na základě, kterého by bylo možno posoudit, zda jeho verze události je nereálná či nikoliv. Úvaha soudu, že na fotografiích, které předložil, má on a jeho manželka odlišné postavení nohou, než na policejním videu, představuje zcela nepodstatný detail, který nemůže mít povahu usvědčujícího důkazů. Provedené odborné vyjádření neprokazuje nic podstatného, naopak podporuje zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Úvahy o výšce postav sedících na motocyklu jsou pouhé spekulace, nikdo nevzal v úvahu, že spolujezdec mohl být přikrčený, což by vysvětlovalo rozdílnost postav na motocyklu.
Postupem soudů také byla porušena zásada, že výpověď má být brána jako celek. Nelze tedy část výpovědi považovat za usvědčující a tuto použit k odsouzení a část opominout či ignorovat. Soudy k výpovědi zakročujících policistů přistupovaly nekriticky, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16. Rovněž závěr soudů, že policisté nejsou na věci zainteresováni je zarážející, když policisté zjistili vlastníka předmětného motocyklu a jejich výpovědi se významně liší v tom, zda čekali na místě či odjeli do jiné vesnice a později se na místo vrátili. Obviněný i zdůrazňuje, že nebyl povinen na výzvu policistů zastavit, neboť nebyl zastavován. Není pravdou, že se ho policisté snažili zastavit výstražným majákem, tento podle pořízeného videozáznamu použili až poté, co došlo k projetí motocyklu. Policista Dohnal neuvedl významnou skutečnost týkající se jejich předchozích konfliktů, když druhý policista hovořil o tom, že jej D. upozornil na to, že zná obviněného v souvislosti s pronásledováním motocyklu. Rozpory jsou i ve výpovědích policistů ohledně přilby.
Ohledně pořízeného videozáznamu o zákroku obviněný namítá, že tento nemá žádnou důkazní hodnotu, když na něm není možno nic rozeznat, zejména z něho nevyplývá, že by řidič motocyklu po spatření hlídky zvýšil rychlost. Podle něho tedy ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 218/2017, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 3 T 125/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 1 NZO 1186/2017, zrekapitulovala, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným a jaký uvádí dovolací důvod a jeho argumentaci ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že obviněný uplatňuje totožnou argumentaci, jakou zvolil v předchozích řízeních. Podle státní zástupkyně je ovšem obviněný usvědčován pořízeným videozáznamem, který je sice horší kvality, ovšem zcela jednoznačně z něho vyplývá, že řidičem motocyklu ze dvou osob, které připadaly v úvahu, byl právě obviněný. Zdůrazňuje, že dovolání nepředstavuje třetí řádný opravný prostředek, když dovolání je zaměřeno na prověření tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami obviněného se řádně zabýval již soud druhého stupně, a protože přezkumné řízení proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost uplatněných námitek.
Bez ohledu na naznačený závěr státní zástupkyně následně konstatuje, že uplatněná argumentace se vztahuje výlučně k otázkám skutkovým, když obviněný namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů. Skutkové závěry ovšem byly podepřeny výsledky provedeného dokazování, přičemž soudy i správně skutek právně kvalifikovaly. Námitky obviněného tedy nesměřují do právního posouzení skutku, nýbrž do skutkového základu výroku o vině, když obviněný jen předestírá svoji verzi události a na základě tohoto odlišného hodnocení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady nesměřují do právního posouzení, nýbrž do skutkových závěrů a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s jiným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Výjimečně je přípustný zásah do skutkových zjištění, pokud ve věci je zjištěn tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
V dané věci obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., v existenci extrémního rozporu a ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný totiž fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, přičemž na podkladě vlastního hodnocení důkazů dospívá k závěru, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zproštěným skutkovým stavem. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů a rozsahu dokazování. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné zdůraznit následující. Obviněný namítá, že soud druhého stupně v případě rozhodnutí ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 6 To 80/2017, překročil meze soudního přezkumu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., když zrušil na základě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch předmětný rozsudek, aniž by sám provedl nějaký důkaz či ho zopakoval. Je třeba uvést, že tato argumentace má procesní charakter, neboť se vztahuje k rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů z pohledu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto nemůže naplnit zvolený dovolací důvod, když obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení. Lze ovšem připustit, že uplatněná argumentace by mohla zakládat zvolený dovolací důvod, pokud by bylo shledáno, že postupem soudu druhého stupně došlo k porušení zásad spravedlivého procesu a došlo tak k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejedná. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 6 To 80/2017, je zřejmé, že soud druhého stupně zrušil zprošťující rozsudek z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy proto, že napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [(písm. b)], a že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [(písm. c)]. Soud druhého stupně konkrétně dospěl k závěru, že hodnocení výpovědí policistů soudem prvního stupně není logické a přesvědčivé, když poukázal na skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, a které soud první stupně pominul, zejména pak z kamerového záznamu (viz str. 2–3 rozhodnutí soudu druhého stupně).
V dané věci jde tedy o výklad ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z pohledu mezí přezkumné činnosti soudu druhého stupně. Obecně je třeba uvést, že z hlediska přezkumné činnosti soudu druhého stupně je kladen důraz na odůvodnění rozhodnutí rozsudku (viz §125 odst. 1 tr. ř.), z něhož musí být patrno, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy opřel své skutkové zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si tyto odporovaly (srov. Šámal P, a kol., Trestní řád II., §157 až 314ds. Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3063). Ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno chápat tak, že soud druhého stupně nemůže shledat a vytknout vady rozsudku soudu prvního stupně tehdy, jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil provedené důkazy podle vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Soud druhého stupně za takové situace nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám neprovedl nebo nezopakoval, s jiným v úvahu připadajícím výsledkem (srov. R 36/1968, R 57/1984, R 53/1992-I. a R 20/1997). Jinak řečeno, soud druhého stupně může zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. sice i za situace, že shledá, že soud provedl všechny potřebné důkazy k náležitému objasnění věci, ovšem musí dospět k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nedodržel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy při hodnocení všech provedených důkazů nevzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, nebo některé důkazy pominul či nehodnotil se zásadami formální logiky. Za takového stavu může soud druhého stupně po vrácení věci soudu prvního stupně poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí však udělit soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Z rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 6 To 80/2017, byť jím použité formulace nejsou zcela odpovídající (viz formulace, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že vina obviněného nebyla prokázána) vyplývá, že soudu prvního stupně vytknul jisté nedostatky při hodnocení důkazů, zejména výpovědi zakročujících policistů z pohledu záznamu kamerového systému o provedeném zákroku, kdy ovšem neudělil soudu prvního stupně závazný pokyn jak provedené důkazy hodnotit, naopak mu dal na úvahu provedení dalších důkazů (provedení vyšetřovacího pokusu).
Soud prvního stupně následně po vrácení věci doplnil dokazování o listinné důkazy a vyhlásil odsuzující rozsudek, kdy své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil (viz str. 5–6 rozsudku). Závěr o vině postavil nejen na výpovědích zakročujících policistů, ale zejména obsahu záznamu kamerového systému o provedeném zákroku, kdy tyto důkazy hodnotil i z pohledu výpovědi samotného obviněného a svědkyně Lochmanové včetně listinných důkazů (např. fotografií předmětného motocyklu), kdy nepomíjí ani rozpory ve výpovědích zakročujících policistů.
Pokud se týká námitky obviněného, že soud měl provést navrhovaný vyšetřovací pokus, tak soud prvního stupně odůvodnil, z jakých důvodů neshledal provedení tohoto důkazu za potřebné (viz str. 5 rozsudku). V dané souvislosti je třeba konstatovat, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů v dané věci zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Z tohoto pohledu se jeví požadavek na doplnění dokazování o provedení vyšetřovacího pokusu za nadbytečný. V dané věci je totiž obviněný usvědčován nejen výpověďmi zakročujících policistů, ale i dalšími provedenými důkazy. Věrohodnost jejich výpovědí podporuje důkaz objektivní povahy a to záznam kamerového systému, který byl proveden jako důkaz před soudem prvního stupně, ale i soudem druhého stupně. Jinak uvedeno, oba soudy si učinily bezprostřední poznatek o tomto důkazu. Přestože lze skutečně připustit, že záznam kamerového systému není takové kvality, aby umožňoval přímou identifikaci osoby, která řídila předmětný motocykl, tak lze souhlasit s tím, že tento důkaz spolu s dalšími provedenými důkazy umožňuje formulovat závěr o vině obviněného předmětným skutkem. Nelze totiž přehlédnout, že z tohoto záznamu je patrno jaké byly osoby, které se nacházely na motocyklu postavy z hlediska výšky, jaké byly jejich vzájemné tělesné proporce a jak na motocyklu v době řízení seděly. Proto lze výpovědi policistů porovnat právě s obsahem záznamem kamerového systému, když z výpovědí všech zúčastněných je nepochybné, že motocykl mohl řídit pouze obviněný či jeho manželka. Za takové situace se jeví provedení vyšetřovacího pokusu skutečně nadbytečné, když soud prvního stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že motocykl řídil právě obviněný. Soud druhého stupně se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny požadované důkazy a tyto i náležitě hodnotil. Uvedený soud i sám, jak již bylo naznačeno, doplnil dokazování a provedl jako důkaz záznam kamerového systému ze služebního vozidla Policie ČR, přičemž se následně řádně vypořádal s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání (viz str. 4–6 rozhodnutí), a které jsou v podstatě totožné s námitkami, jenž uplatnil v rámci podaného dovolání. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
K námitce obviněného, že soudy pochybily, pokud zcela nekriticky vycházely z výpovědí zakročujících policistů, když odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, je třeba uvést, že odkaz na tento nález je nepřípadný. V citovaném nálezu je řešena situace, tzv. tvrzení proti tvrzení, tedy situace, kdy proti sobě stojí výpověď obviněného a svědků a ve věci neexistuje žádný další důkaz. O takovou situaci se v předmětné věci nejedná, když věrohodnost výpovědí zakročujících policistů prokazuje právě záznam kamerového systému ze služebního vozidla, když ani samotný obviněný nezpochybňuje, že se na místě nacházel se svojí ženou, přičemž jeho verze a verze jeho ženy se od verze zakročujících policistů liší v tom, kdo předmětný motocykl řídil. Pokud obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědích policistů, tak je třeba zdůraznit, že v podstatných skutečnostech jsou výpovědi zakročujících policistů shodné, když není důvod mít za to, že by policisté byli na věci nějak zainteresováni z toho pohledu, že by snad mezi nimi a obviněným byly nějaké nepřátelské vztahy. Policisté ani netvrdí, že se jednalo o nějakou namátkovou kontrolu, když z jejich výpovědí je patrno, že měli podezření, že by osoby, které parkovaly před restauraci, by následně mohly řídit pod vlivem alkoholu (nejen řidič motocyklu, ale i majitel auta), kdy z jejich výpovědí nevyplývá, že by celou dobu tj. od 22:00 hod. do doby kontroly čekali, zda řidič motocyklu pojede pod vlivem alkoholu či nikoliv (svědek B. vypověděl, že odjeli a později se vrátili zpět a svědek D. o tom nehovořil). Na rozdíl od obviněného lze mít i za to, že mezi výpověďmi zakročujících policistů nejsou podstatné rozpory týkající se toho, zda měl svědek D. s obviněným dříve nějaký konflikt, když svědek B. hovořil pouze o tom, že již dříve měla nějaká osoba svědkovi D. na motocyklu odjet, tedy netvrdil, že se jednalo určitě o obviněného, přičemž svědek D. toliko řekl, že si na takovou situaci nevzpomíná, ale že se to občas stává. Navíc ani samotný obviněný netvrdí, že by někdy v minulosti měl se zakročujícími policisty nějaký konflikt. V tvrzeném rozporu ohledně přilby nelze dovozovat nevěrohodnost výpovědí svědků, když svědek D. řekl, že řidič přilbu neměl, což je i v souladu s výpovědí obviněného, a svědek B. toliko uvedl, že si myslí, že ji měl, což nelze považovat za kategorické tvrzení. V tomto směru také nelze pominout odstup času a skutečnost, že svědci kontrolují řidiče velmi často, takže podrobnosti jednotlivých zákroků jim nepochybně splývají. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že odsuzující výrok není postaven toliko na výpovědích zakročujících policistů, ale i na dalších provedených důkazech, které soudy nižších stupňů hodnotili nikoliv izolovaně, ale v jejích vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Pokud obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces, když dovozuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V dané souvislosti je ovšem třeba uvést, že je shledáno, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř., nelze hovořit o extrémním rozporu. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová