ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1607.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1607/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného D. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 8 To 234/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 154/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 88 T 154/2016, byl obviněný D. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutky pod bodem 1) – 3)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [skutky pod bodem 4) – 14)]. Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
1) dne 15. 4. 2013 v B. jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, uzavřel za Allianz pojišťovnu, a. s., pojistnou smlouvu č. 049388301 s údajným pojistníkem M. P., trv. bytem M., B.-I., kdy ve smlouvě uvedená adresa trvalého pobytu M. P. na ulici L., B., neexistuje a tento s obviněným ani s Allianz pojišťovnou, a. s., žádnou pojistnou smlouvu nikdy neuzavřel,
2) dne 12. 3. 2014 v B. jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, uzavřel za Allianz pojišťovnu, a. s., pojistnou smlouvu č. 731395044 s údajným pojistníkem L. S., trv. bytem V., B.-B., kdy tento byl již v době uzavření smlouvy po smrti (zemřel dne 27. 10. 2012) a smlouvu tedy uzavřít nemohl,
3) dne 28. 3. 2014 v B. jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, uzavřel za Allianz pojišťovnu, a. s., pojistnou smlouvu č. 049158896 s údajným pojistníkem N. P., trv. bytem N. D., O.-P., kdy ve smlouvě uvedená adresa trvalého pobytu N. P. na ulici Ú. v B. nebyla nikdy jejím trvalým bydlištěm a tato s obviněným B. ani s Allianz pojišťovnou, a. s., žádnou pojistnou smlouvu nikdy neuzavřela.
4) dne 20. 1. 2014 jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, formou Žádosti o změnu osobních údajů změnil adresu trvalého pobytu D. H., trv. bytem P., B.-L., bez jejího vědomí, kdy následně neoprávněně, bez vědomí a jménem D. H. zažádal o čerpání částečného odkupu v částce 40.000 Kč z Pojistné smlouvy č. 020923991, a to formou Žádosti o změnu investičního pojištění ze dne 20. 2. 2014, kdy v žádosti uvedl fiktivní adresu D. H. a také bankovní účet, na který posléze Allianz pojišťovna, a. s., v domnění, že odkup žádá D. H., požadovaný odkup zaslala, kdy disponentem bankovního účtu je manželka obviněného V. B., trv. bytem M., B.-I., kdy obviněný si peníze ponechal pro vlastní potřebu,
5) dne 21. 1. 2014 jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, formou Žádosti o změnu osobních údajů změnil adresu trvalého pobytu E. H., trv. bytem S., B. – K. P.-P., bez jejího vědomí, kdy následně neoprávněně, bez vědomí a jménem E. H. zažádal o čerpání částečného odkupu v částce 35.000 Kč z Pojistné smlouvy č. 021314230 formou Žádosti o změnu investičního pojištění ze dne 20. 2. 2014, kdy v žádosti uvedl fiktivní adresu E. H. a také bankovní účet, na který následně Allianz pojišťovna, a. s., v domnění, že odkup žádá E. H., požadovaný odkup zaslala, kdy disponentem bankovního účtu je bývalý podřízený D. B. O. P., trv. bytem P., B.-L., který v domnění, že peníze posílá obviněnému Allianz pojišťovna, a. s., z důvodu zablokování účtu obviněného, částku 35.000 Kč následně vybral a předal obviněnému, který si peníze ponechal pro vlastní potřebu,
6) dne 5. 2. 2014 v B. jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, uzavřel za Allianz pojišťovnu, a. s., pojistnou smlouvu č. 73135005 s pojistníkem L. F., trv. bytem V., B.-K., kdy tento v hotovosti uhradil pojistné dle smlouvy za rok 2014 ve výši 6.471 Kč D. B., který L. F. vystavil za Allianz pojišťovnu, a. s., fakturu č. 2013-0001, kdy obviněný peníze Allianz pojišťovně, a. s., již nepředal, což od počátku neměl v úmyslu a ponechal si je pro vlastní potřebu,
7) dne 28. 2. 2014 v B. jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, uzavřel za Allianz pojišťovnu, a. s., pojistnou smlouvu č. 728343755 s pojistníkem Jena servis s.r.o., IČ: 293 75 525, se sídlem Křenová 89/19, 602 00 Brno, zastoupeným pověřenou osobou J. U., trv. bytem H., B.-s. – staré B., kdy tento v hotovosti uhradil pojistné dle smlouvy za rok 2014 ve výši 7.654 Kč D. B., který J. U. vystavil za Allianz pojišťovnu, a. s., fakturu č. 2013-0001, kdy obviněný peníze Allianz pojišťovně, a. s., již nepředal, což od počátku neměl v úmyslu a ponechal si je pro vlastní potřebu,
8) dne 12. 3. 2014 jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, formou Žádosti o změnu osobních údajů změnil adresu trvalého pobytu J. B., trv. bytem V., B.-V.-Ž., bez jejího vědomí, kdy následně neoprávněně, bez vědomí a jménem J. B. zažádal o čerpání částečného odkupu v částce 35.000 Kč z Pojistné smlouvy č. 002244060, a to formou Žádosti o změnu investičního pojištění ze dne 12. 3. 2014, kdy v žádosti uvedl fiktivní adresu J. B. a také bankovní účet, na který následně Allianz pojišťovna, a. s., v domnění, že odkup žádá J. B., požadovaný odkup zaslala, kdy disponentem bankovního účtu je manželka obviněného V. B., trv. bytem M., B.-I., kdy obviněný si peníze ponechal pro vlastní potřebu, ale později částku 35.000 Kč Allianz pojišťovně, a. s., vrátil,
9) dne 17. 3. 2014 v B. jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, uzavřel za Allianz pojišťovnu, a. s., pojistnou smlouvu č. 728278353 s pojistníkem RS doprava a spedice, s. r. o., IČ: 269 69 335, se sídlem Vídeňská 264, 619 00 Brno, zastoupeným jednatelem R. S., trv. bytem K., M., kdy R. S. na základě smlouvy uhradil pojistné za rok 2014 ve výši 21.260 Kč, a to převodem na D. B. uvedený účet, jehož disponentem je jeho manželka V. B., trv. bytem M., B.-I., kdy obviněný peníze Allianz pojišťovně, a. s., již nepředal a ponechal si je pro vlastní potřebu,
10) jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, formou Žádosti o změnu osobních údajů změnil adresu trvalého pobytu P. B., trv. bytem S., B.-Ž., bez jeho vědomí, kdy následně neoprávněně, bez vědomí a jménem P. B. zažádal o čerpání částečného odkupu v částce 80.000 Kč z Pojistné smlouvy č. 034499146 formou Žádosti o změnu investičního pojištění ze dne 7. 4. 2014 , kdy v žádosti uvedl fiktivní adresu P. B. a také bankovní účet, na který následně Allianz pojišťovna, a. s., v domnění, že odkup žádá P. B., požadovaný odkup zaslala, kdy disponentem bankovního účtu je obviněný, kdy tento si peníze ponechal pro vlastní potřebu,
11) dne 10. 4. 2014 jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, formou Žádosti o změnu osobních údajů změnil adresu trvalého pobytu B. Č., trv. bytem K., B.-Ž., bez jeho vědomí, kdy následně neoprávněně, bez vědomí a jménem B. Č. zažádal o čerpání částečného odkupu v částce 70.000 Kč z Pojistné smlouvy č. 033802064 formou Žádosti o změnu investičního pojištění ze dne 10. 4. 2014, kdy v žádosti uvedl fiktivní adresu B. Č. a také bankovní účet, na který následně Allianz pojišťovna, a. s., v domnění, že odkup žádá B. Č., požadovaný odkup zaslala, kdy disponentem bankovního účtu je obviněný, kdy tento si peníze ponechal pro vlastní potřebu,
12) jako vedoucí týmu brněnské kanceláře Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, formou Žádosti o změnu osobních údajů změnil adresu trvalého pobytu P. V., trv. bytem H., B.-Č., bez jeho vědomí, kdy následně neoprávněně, bez vědomí a jménem P. V. zažádal o čerpání částečného odkupu v částce 45.000 Kč z Pojistné smlouvy č. 043696413 formou Žádosti o změnu investičního pojištění ze dne 20. 8. 2014 , kdy v žádosti uvedl fiktivní adresu P. V. a také bankovní účet, na který následně Allianz pojišťovna, a. s., v domnění, že odkup žádá P. V., požadovaný odkup zaslala, kdy disponentem bankovního účtu je obviněný, kdy tento si peníze ponechal pro vlastní potřebu,
13) dne 23. 9. 2015 v B. zprostředkoval uzavření pojistné smlouvy č. 732222514 mezi Allianz pojišťovnou, a. s., IČ: 471 15 971 a pojistníkem ALIWI JAS, s. r. o., IČ: 262 38 934, se sídlem Hviezdoslavova 1092/4, 627 00 Brno, zastoupeným osobou K. E., trv. bytem J. F., B.-L., kdy tento v hotovosti uhradil polovinu pojistného za rok 2015 dle smlouvy ve výši 11.000 Kč D. B., který K. E. vystavil příjmový pokladní doklad, kdy obviněný peníze Allianz pojišťovně, a. s., již nepředal, což od počátku neměl v úmyslu a ponechal si je pro vlastní potřebu,
14) dne 8. 10. 2015 v kanceláři na adrese C. v B. v domnění, že se jedná o pobočku Allianz pojišťovny, a. s., IČ: 471 15 971, předala Š. M., trv. bytem S., B.-s. – Č. P., D. B. v hotovosti část povinného ručení ze smlouvy č. 727408356, vyčíslenou na její žádost obviněným, a to ve výši 1.620 Kč, kdy tento vystavil Š. M. příjmový pokladní doklad č. 115/2015, kdy peníze Allianz pojišťovně, a. s., již nepředal, což od počátku neměl v úmyslu a ponechal si je pro vlastní potřebu.
Za přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 89 T 100/2015, a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 92 T 122/2015, byl Městským soudem v Brně obviněnému uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z výše citovaných rozhodnutí Městského soudu v Brně. Za zbývající přečin podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložil Městský soud v Brně obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Allianz pojišťovna, a. s., Praha, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 88 T 154/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině a uloženém trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 8 To 234/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 8 To 234/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soud druhého stupně se ztotožnil s nesprávným právním posouzením skutku. Obviněný následně namítá, že se skutků, kterými byl uznán vinným, nedopustil. Zdůrazňuje, že žádné smlouvy a žádosti o změnu osobních údajů a žádosti o investiční pojištění nepodepsal. V řízení nebylo prokázáno, kdo je podepsal, kde byly podepisovány a zda se vůbec v době jejich podpisu zdržoval na území České republiky. Soud také nevyslechnul navrhovanou svědkyni M. M.
Současně uvádí, že oba přečiny jsou trestnými činy, u kterých se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, který musí být prokázán, jinak je nutno postupovat podle zásady in dubio pro reo. Podle dovolatele z provedeného dokazování nevyplývá naplnění zvolených skutkových podstat ani z hlediska objektivní, ani z hlediska subjektivní stránky.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 8 To 234/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 88 T 154/2016, zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 8. 11. 2017, sp. zn, 1 NZO 1203/2017, sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečností, že se trestné činnosti nedopustil, že nebylo zjištěno, kdo předmětné listiny podepsal, a že musí být prokázán úmysl spáchat předmětné skutky.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je třeba mít za to, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, podřadit. Obviněný totiž vyjadřuje jen nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a neprovedením všech požadovaných důkazů (nevyslechnutí navrhované svědkyně M. M.). Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, kdy podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se předmětných skutků dopustit. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má vinu obviněného za vyvrácenou (obviněný využil svého práva nevypovídat) a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6–11 rozsudku). Soud druhého stupně (viz str. 5–6 usnesení) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když i zdůvodnil z jakých důvodů nepovažuje, stejně jako soud prvního stupně, za potřebné doplnit dokazování o navrhovaný výslech svědkyně M. M. (viz str. 5 usnesení). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a se kterými se řádně a náležitým způsobem vypořádal. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Bez ohledu na naznačený závěr je vhodné zdůraznit následující. Obviněný je ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován především úředními záznamy o podaných vysvětleních svědků podle §158 odst. 3 tr. ř., které byly v rámci hlavního líčení přečteny za souhlasu státního zástupce a obhájce postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. Z těchto výpovědí je zřejmé, že svědci pojistné smlouvy neuzavírali [skutky pod body 1) – 3)], popř. ani objektivně nemohli uzavřít, když pojistník byli mrtev [bod 2)]. Za pojišťovnu měl předmětné smlouvy podepsat obviněný, který z ní měl také prospěch. Z výpovědí dalších svědků je pak nepochybné, že nežádali o změnu osobních údajů a o změnu investičního pojištění a o čerpání částečného odkupu [skutky body 4), 5), 8), 10), 11), 12)] popř., že uzavřeli smlouvu o pojištění s obviněným a peníze mu předali, když také od něho dostali příjmový doklad, přičemž následně byli upomínáni o úhradě pojistného, ačkoliv pojistné řádně uhradili k rukám obviněného. Z provedených důkazů je také nepochybné, že neoprávněně vyplacené finanční prostředky byly zaslány na účet obviněného, popř. jeho manželky nebo osob, ke kterým měl určitý vztah (viz svědek P.). Výpovědi svědků pak nestojí osamoceně, jsou podporovány a prokazovány listinnými důkazy (např. výpisy z účtů). Za této situace není podstatné, že nebylo prověřováno, kdo předmětné listiny podepsal. Rozhodující je, že bylo prokázáno, že doklady nemohli podepsat a ani nepodepsali svědci, že adresy údajného pobytu svědků jsou nepravdivé a že peníze byly zaslány na účet obviněného, popř. osob mu blízkých, takže on jediný z nich mohl mít prospěch a mohl zařídit, aby peníze byly zaslány na jiné účty než svědků.
Obviněný dále namítá, že soudy nevyslechnuly navrhovanou svědkyni M. M. Lze mít za to, že tato námitka má rovněž procesní charakter, když směřuje do rozsahu dokazování a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů řádně odůvodnily z jakých důvodů, nepovažovaly provedení navrhovaného výslechu za potřebné (viz str. 11 rozsudku, viz str. 5 usnesení), když shledaly provedení tohoto důkazu za nadbytečné. Nejvyšší soud naznačený závěr považuje za správný, když navrhovaná svědkyně se měla vyjádřit k náhradě škody, ovšem poškozená společnost byla v řízení odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokud obviněný uvádí, že předmětné trestné činy jsou úmyslné povahy a odkazuje na zásadu in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že byť by se zdánlivě mohlo jevit, že obviněný naplnil zvolený dovolací důvod, tak vzhledem k faktickému obsahu uplatněné argumentace je třeba mít za to, že námitky obviněného nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž fakticky žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Obviněný uplatnil námitku týkající se subjektivní stránky zcela paušálně, aniž v tomto směru uvedl cokoliv bližšího. Takto obecně uplatněné námitky bez právně fundované argumentace nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). V dané souvislosti lze zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou úmyslu spáchat trestný čin zabývaly, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 11 rozsudku), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěrem ztotožnil. Naznačený závěr lze považovat za správný a zákonný, když o úmyslu spáchat trestný čin obviněným svědčí způsob spáchání, když uzavíral pojistné smlouvy s osobami, které je neuzavřely, v pojistných smlouvách uváděl neexistující adresy těchto pojistníků [skutky pod body 1) – 3)]. V případě skutků pod body 4) – 14) postupoval velice fundovaně, nejprve změnil adresy trvalého pobytu svědků, čímž snížil riziko odhalení trestné činnosti svědky (pojištěnci), následně požádal jejich jménem o odkup z pojistných smluv a neoprávněně získané finanční prostředky si nechal zasílat na svůj účet nebo účet osob mu blízkých, popř. přímo přebíral pojistné a vystavoval příjmové podklady, čímž nepochybně vzbuzoval dojem, že vše je v pořádku a peníze si ponechal pro vlastní potřebu. Svědkům v případě upomínek tvrdil, že se toliko jedná o administrativní chyby. Nelze také pominout ani skutečnost, že to byl právě obviněný, který měl z výše uvedeného jednání prospěch, když se do jeho dispozice neoprávněně dostaly finanční prostředky, které použil pro svoji potřebu.
Ohledně odkazu obviněného na zásadu in dubio lze uvést následující. Zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže tedy zvolený dovolací důvod založit, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněný porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obecně platí, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř..
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová