ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.29.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 29/2018-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, která podali obvinění M. K. , P. Š., V. R., A. N., L. Š. a A. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 6 To 97/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných P. Š., L. Š. a A. R. odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. K., V. R. a A. N. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 80 T 1/2012, byli uznáni vinnými obvinění M. K. a L. Š. pokusem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a obvinění P. Š., V. R., A. N. a A. R. účastí ve formě pomoci na pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Za to byl obviněný M. K. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o zastupování, na dobu sedmi let.
Obviněný P. Š. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 trestního zákoníku, §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o zastupování, na dobu osmi let.
Obviněný V. R. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti daňového poradce a vedení účetnictví fyzickým i právnickým osobám na dobu deseti let.
Obviněný A. N. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný L. Š. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o zastupování, na dobu osmi let.
Obviněný A. R. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších třinácti obviněných.
O odvolání státního zástupce a obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 6 To 97/2015 , jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního zákoníku ohledně obviněného M. K. částečně zrušil napadený rozsudek, a to v celém výroku o trestu, a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku ohledně obviněného P. Š. částečně zrušil napadený rozsudek, a to v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému M. K. uložil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o zastupování, na dobu sedmi let. Obviněnému P. Š. nově uložil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o zastupování, na dobu osmi let. Podle §256 trestního řádu odvolání státního zástupce ohledně dalších dovolatelů a odvolání dovolatelů jako nedůvodná zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.
Obviněný M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Poukázal na to, že společnosti VANAPO CZ, s. r. o., a DANEMOOR, s. r. o., nebyly vytvořeny za účelem jednoho obchodu s cílem získat výnos z přeplatku DPH, ale obchodování v oblasti webhostingu pro ně tvořilo ani ne dvacet procent objemu obchodu. Z jiných činností měly obrat několika milionů korun. Obchodní vztahy byly realizovány v právních mantinelech daných zákony ČR a zákony EU v oblasti obchodu. Převáděné zboží bylo obchodovatelné, dodavatelem odprezentované a vyzkoušené, reálně hmotné, funkční a zkontrolované finančním úřadem, tedy uvolněné na trh. Předmětné zboží fakticky existovalo, bylo převzato, zaevidováno a DPH bylo odvedeno. Karty Ikropolis mu byly představeny panem B., ověřil existenci produktu a jeho využití, a proto neměl žádný důvod pochybovat o korektnosti realizovaného obchodu. Pokud soud poukázal na jeho odsouzení slovenským soudem pro obdobnou trestnou činnost, pak to podle obviněného nijak věcně ani časově nesouvisí s kartami Ikropolis. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem, že mu muselo být zřejmé, že banka SCB je fiktivní společností. Banka se naopak veřejně prezentovala jako zkušená banka s letitou tradicí a zprostředkování úvěru proběhlo standardně. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by měl snahu obchodovat se zahraničím pouze jeden den, když mezi nabytím zboží a jeho prodejem byla časová prodleva několika týdnů. Nebyl ani osobou fakticky ovládající společnost VANAPO CZ, s. r. o. V řízení nebyl jediným důkazem prokázán závěr soudu, že proběhla vzájemná domluva mezi ním, M. a M. B. V řízení nebyla podle obviněného prokázána subjektivní stránka trestného činu, ve výroku rozsudku není vyjádřeno, jaké jeho konkrétní jednání přispělo ke vzniku škodlivého následku a zda s ním byl alespoň srozuměn.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2016, č. j. 6 To 97/2015-18591, podle §265k trestního řádu zrušil, současně zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, č. j. 80 T 1/2012-17777, jakož i veškerá rozhodnutí ve vztahu k obviněnému M. K. na tyto obsahově navazující a podle §265l trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně dovolací soud požádal o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání směřováno.
Obviněný P. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že odvolací soud oproti rozhodnutí nalézacího soudu v rozporu se správně zjištěným skutkovým stavem za prokázané existence okolností požadovaných zákonem neaplikoval §58 odst. 1, 3 trestního zákoníku. On v rámci trestné činnosti vystupoval v pozici tzv. bílého koně, jeho zapojení do celého systému nebylo intenzivní, měl velmi omezenou způsobilost ovlivnit rozhodování správce daně ve směru výplaty nadměrného odpočtu a pohlíží se na něj jako na osobu netrestanou. Povaha a závažnost jeho účasti na trestné činnosti tak dosahovala mimořádně nízké intenzity. Za bezprecedentní pokřivení spravedlnosti považuje obviněný situaci, kdy obviněné V. D. byl odvolacím soudem s použitím §58 odst. 1 trestního zákoníku trest snížen, zatímco jemu byla aplikace uvedeného moderačního ustanovení odepřena a trest zvýšen.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím prvostupňového soudu napadené rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu k jeho osobě zrušil.
Obviněný V. R. odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu obviněný uvedl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Výrok o vině je rozporný a vnitřně protichůdný, když není zřejmé, v čem spočívala subjektivní stránka trestného činu a chybí specifikace objektivní stránky. Podle obviněného nebyl opatřen jediný důkaz, že by se dopustil jakéhokoli jednání vůči správci daně, které by mohlo být vnímáno jako pomoc spoluobviněným, z nichž nikdo nebyl účastníkem správního řízení. Dále má za to, že byl stíhán pro účastenství k přípravě trestného činu, když je mu kladena za vinu pouze rada, která výslovně nesměřovala k přímému jednání pachatele, přičemž tato příprava byla uměle podřazena pod stadium pokusu. Obviněný dále rozebírá důkazní situaci a vytýká soudu, že neprovedl jím navrhované dokazování a spokojil se s výrokem z odposlechu, který byl vytržen z kontextu. Nesouhlasí se skutkovým zjištěním, podle kterého připravoval svědkyni T. na výslech na Finančním úřadě v Praze 1. Skutková věta i použitá právní kvalifikace podle obviněného postrádá zákonný podklad i prostou logiku, neboť popsaným jednáním nijak nemohl pomoci jakékoli osobě k dokonání trestného činu. Soudy se nevypořádaly se skutečností, že účastníkem daňového řízení nebyly fyzické osoby, ale právnické osoby, které mají vlastní trestněprávní subjektivitu. Rady, za které je stíhán, nesměřovaly vůči těmto právnickým osobám ani jejich statutárním zástupcům, ale vůči fyzickým osobám, které na daňové řízení neměly a nemohly mít žádný vliv. Uložený trest považuje obviněný za nepřiměřeně přísný s ohledem na rozsah jeho faktického jednání. Soudy podle dovolatele vybočily z ústavních mezí čl. 39 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu obviněný namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na účast u veřejného zasedání. Vzhledem k akutnímu zdravotnímu stavu byl dne 4. 10. 2016 hospitalizován. Obhájce po zahájení veřejného zasedání předal soudu jeho pracovní neschopenku s tím, že se chce obviněný osobně účastnit jednání a nesouhlasí s jednáním bez osobní účasti. Odvolací soud přesto rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Takový postup odvolacího soudu byl podle obviněného v rozporu s §202 trestního řádu, a proto byla porušena jeho práva vyplývající z trestního řádu a z čl. 36, 38 Listiny. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný navíc namítl, že soudy se nevypořádaly s nezákonnými odposlechy telefonních hovorů, které byly povoleny místně nepříslušným soudem. Samotný návrh na povolení odposlechů byl nezákonný a neodůvodněný, policie čekala, zda prostřednictvím odposlechů získá vůči dovolateli nějaký důkaz. Soudy rovněž odmítly jeho opakované návrhy na doplnění dokazování. Rozhodnutí soudu je podle obviněného založeno výhradně na domněnkách soudu, který si přizpůsobil několik vět a slov z nezákonných odposlechů, které byly vytrženy z kontextu činnosti dovolatele jako daňového poradce. Soudy se nezabývaly otázkou, jaké konkrétní jednání dovolatele vůči správci daně nebo vůči klientům již nelze podřadit pod daňové poradenství a dosahuje takové intenzity protiprávnosti, že za ně byl uložen drastický trest odnětí svobody a zákazu činnosti. Nebylo prokázáno, že by dovolatel sděloval správci daně jakékoli nepravdivé informace nebo předkládal falešné doklady. Celá transakce byla kriminalizována, aniž by byla zjišťována její reálnost a tedy nedovolenost. V této souvislosti dovolatel ze svého hlediska hodnotí důkazní situaci a činí závěr, že nic nebránilo majiteli příslušných karet, aby s nimi obchodoval, a to včetně obchodu zahraničního. V řízení nevznikly pochybnosti o tom, že zboží bylo skutečně do zahraničí vyvezeno, a vznikl oprávněný nárok na odpočet DPH. Soudy nezkoumaly situaci z účetního hlediska, když práva a povinnosti stran jsou vázána na provedení a zúčtování obchodu, nikoli na samotnou platbu za zboží. Samotná skutečnost, že odběratelé již s kartami dále neobchodovali, je pro posouzení nároku na odpočet DPH irelevantní. Obchod byl reálný a není povinností daňového poradce jakkoli zkoumat případné nekalé úmysly osob, které obchod realizovaly. Postupem soudů byla podle obviněného porušena jeho práva zakotvená v čl. 13 a čl. 37 Listiny, když soud bezdůvodně neprovedl důkazy, které mohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 6 To 97/2015, v celém rozsahu vůči němu zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 80 T 1/2012, a další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 trestního řádu tak, že jej podle §226 písm. b) trestního řádu zprostí obžaloby v celém rozsahu, případně přikáže věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Současně ve smyslu §265o odst. 1 trestního řádu navrhl, aby bylo předsedou senátu Nejvyššího soudu rozhodnuto o odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.
Obviněný A. N. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a g) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu uvedl, že v řízení neměl obhájce v době od 28. 11. 2011 do 14. 12. 2011, přičemž v tomto období orgány činné v trestním řízení prováděly rozhodující úkony, a to výslechy spoluobviněných a svědků. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že v jeho jednání nelze spatřovat žádný trestný čin při zohlednění zjištěného skutkového stavu, který soudy nesprávně právně kvalifikovaly. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 4 Tdo 118/2012 a sp. zn. 7 Tdo 902/2011 namítl, že popis skutku, jak je uveden v napadených rozsudcích, nemůže být důvodem pro uznání jeho viny. Popis skutku je podle obviněného nedostatečně konkrétní, takové jednání mu navíc nebylo prokázáno. Obviněný dále namítl, že pomocí není zřízení účtů společnosti, z nichž mohou být následně prostředky získané trestnou činností vyvedeny jinam. Zřízení účtů či podobné úkony mohou být pomocí jen v případě, že by byly potřebné pro plánované vylákání nadměrného odpočtu, o což však v projednávané věci nešlo. Jeho součinnost při zakládání účtů není ve skutkové větě popsána. Dále obviněný konstatoval, že v jeho případě chybí jakákoli forma úmyslu. Podle obviněného bylo prokázáno, že nikdy nebyl personálně ani majetkově propojen se společnostmi, které se prolínají v tomto řízení. Z toho plyne, že neměl možnost ovlivňovat jejich chod, a to včetně daňových přiznání a daňových řízení. Chybí proto podle obviněného jakýkoli důvod k podvodnému úmyslu. Kontakt s obviněným B. spočíval pouze ve snaze, aby B. jeho matce zaplatil dlužné nájemné za pronájem nebytových prostor.
Obviněný navrhl, aby dovolání bylo vyhověno.
Obviněný L. Š. v dovolání odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného se v napadeném rozhodnutí nachází extrémně vadné hodnocení důkazů pro zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, které soud vyvodil. Obviněný namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl. Za podstatné obviněný považuje, že žádný z obviněných ani ze svědků nevypovídal ve smyslu, že by dovolatel jednal ve shodě a koordinaci s ostatními obviněnými. Tuto skutečnost podporují i odposlechy a domovní prohlídka. Obviněný odmítl svoji vědomost o fiktivnosti banky Standard Credit Bank, která mu měla poskytnout na obchod s kartami úvěr. Nárok na nadměrný odpočet DPH uplatnil na základě podání řádného daňového přiznání, když byl přesvědčen, že tento nárok vznikl na základě řádného obchodu a díky prodeji na Slovensko. V této souvislosti v dovolání provedl vlastní obsáhlé hodnocení důkazů, na jehož základě označil zjištění soudů za spekulativní. Obviněný nesouhlasí s tím, že odvolacím soudem nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci, kteří by mohli jeho tvrzení potvrdit. Z důkazů podle obviněného objektivně vyplývá závěr, že o nekalém pozadí těchto aktivit nevěděl. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie zdůraznil, že po něm jako po osobě povinné k dani nelze žádat, aby se ujišťoval, zda jeho obchodní partner jednal v souladu s právem. Závěrem zdůraznil, že je nikdy netrestanou věrohodnou osobou a že proto není důvodu nevěřit jeho výpovědi, kterou podporují i jiné provedené důkazy.
V souladu se zásadou in dubio pro reo proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k trestního řádu zrušil část napadeného rozhodnutí, která se ho týká, a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu.
Obviněný A. R. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tvrdil, že v předmětné trestní věci je zjevný zásadní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací a že soudy obou stupňů skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska důležitých hmotněprávních skutečností. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá též skutečnost, že skutkové závěry vyjádřené ve výroku o vině jsou v extrémním rozporu s obsahem dokazování a že soudy obou stupňů důkazy hodnotily svévolně. S poukazem na obsah dopisů zasílaných D. obviněným B. obviněný namítl, že B. D. úkoloval, co má vypovídat, a proto měla být jako věrohodná hodnocena její výpověď z hlavního líčení, nikoliv z řízení přípravného. Obviněný dále vyslovil nesouhlas s hodnocením výpovědi svědka K., vyjádřil se k jednotlivým důkazům a své úloze při vytvoření internetového portálu na prodej webhostingu. Za nepravdivé označil zjištění o aktivitách dovolatele při fiktivních bankovních operacích na území ČR. Současně argumentoval, že část záznamů nebyla použitelná jako důkaz vzhledem k nesplnění podmínek §88 odst. 6 trestního řádu. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry znalce Ing. Eduarda Svobody. Podle svého názoru pouze dodal obviněnému B. obchodní produkt a po subjektivní stránce neměl vědomost o jeho protiprávním jednání. Oba soudy tak vyhodnotily skutkový stav v extrémním rozporu s tím, co bylo skutečně zjištěno. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu požádal, aby Nejvyšší soud s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces výjimečně zasáhl do skutkového základu dovoláním napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění totiž mají pouze pravděpodobnou obsahovou spojitost s důkazy. Vzhledem k tomu, že nepřímé důkazy netvoří uzavřený řetězec, je nutno užít zásadu in dubio pro reo a skutková zjištění provést ve prospěch dovolatele.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265o odst. 1 trestního řádu navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci .
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného M. K. uvedl, že jeho dovolací námitky byly převážně založeny na odmítnutí prakticky všech skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině. Takovéto výlučně do oblasti skutkových zjištění směřující námitky podle státního zástupce neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ohledně námitky nedostatečného vyjádření subjektivní stránky trestného činu poukázal státní zástupce na znění skutkové věty a na další skutková zjištění rozvedená na str. 171 rozsudku nalézacího soudu. Obojí podle státního zástupce svědčí o existenci přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku na straně obviněného jak ve složce vědění, tak ve složce vůle. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolatel neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by se k němu vztahovala.
K dovolání obviněného P. Š. státní zástupce uvedl, že námitky směřující proti nepoužití §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nelze je vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Proto podle státního zástupce dovolací námitky obviněného obsahově neodpovídají formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
K dovolání obviněného V. R. a k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu státní zástupce uvedl, že obviněný byl o veřejném zasedání pouze vyrozuměn, a odvolací soud tedy nepovažoval jeho osobní účast u veřejného zasedání za nutnou. Ustanovení §202 odst. 4 trestního řádu se na veřejné zasedání podle státního zástupce nevztahuje. Proto k porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nedošlo. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce uvedl, že mu obsahově neodpovídají námitky o nezákonnosti odposlechů telefonních hovorů a jejich povolení nepříslušným soudem, námitky, podle kterých soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, veškeré námitky, ve kterých se obviněný uchyloval k vlastnímu hodnocení důkazů, ani námitka směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Námitku, podle které se v předmětné věci mohlo jednat pouze o přípravu trestného činu, která podle právní úpravy platné v době činu nebyla trestná, považuje státní zástupce za nedůvodnou, jelikož jednání hlavního pachatele již dospělo do stadia pokusu, a tudíž nic nebránilo tomu, aby ve skutkových větách vymezené jednání obviněného bylo posouzeno jako pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. K námitce oprávněnosti uplatněných nároků na odpočet DPH z účetního hlediska státní zástupce zdůraznil, že se jednalo o předstírané obchody fakticky bezcenných předmětů, které nikdy nebyly určeny k reálné ekonomické činnosti. Nedůvodná je podle státního zástupce také námitka, podle které osoby, kterým obviněný radil, nebyly účastníkem správního řízení před správcem daně. Takovouto speciální vlastnost zákon pro pachatele trestného činu podle §240 trestního zákoníku nepožaduje. Pachatelem může být nejen subjekt daně, ale každý, kdo svým jednáním způsobí, že daňová povinnost nebude vyměřena ve správné výši nebo že dojde k vylákání daňové výhody. Bezpředmětné jsou též námitky, podle kterých není zřejmé, v čem spočívala subjektivní stránka trestného činu, a podle kterých chybí specifikace objektivní stránky. Subjektivní stránka trestného činu je v tzv. skutkové větě vyjádřena opakovaně zjištěními, že obviněný jednal v úmyslu umožnit zkrácení daňové povinnosti a neoprávněně vylákat daňové výhody, že připravoval E. T. na výslech před finančním úřadem, i když věděl, že tato výpověď nebude pravdivá, že věděl o tom, že společnosti zapojené do obchodů jsou fakticky ovládány obviněným M. B., přesto však finančnímu úřadu označil za osobu jednající jménem jedné z nich A. K., a že věděl [bod 4) výroku o vině], že obchody mezi zúčastněnými společnostmi nebyly fakticky vypořádány. Jednání dovolatele zakládající objektivní stránku pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k trestnému činu podle §240 trestního zákoníku je v tzv. skutkových větách pod body 3) a 4) výroku o vině popsáno mimořádně podrobně. V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu uplatnil obviněný podle státního zástupce irelevantní námitky skutkové nebo námitky, které již byly zmíněny v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
K námitkám obviněného A. N. uváděným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu státní zástupce uvedl, že podle odůvodnění soudních rozhodnutí byl dovolatel z trestné činnosti usvědčován především záznamy odposlechů telefonních hovorů a výsledky domovních prohlídek, nikoli výpověďmi spoluobviněných učiněnými na počátku trestního stíhání. I kdyby tedy na počátku trestního stíhání zůstal dovolatel na dobu cca 15‒20 dnů bez obhájce v důsledku toho, že si za obhájce zvolil osobu k výkonu této činnosti na území ČR nezpůsobilou, nešlo by podle názoru státního zástupce z materiálního hlediska o takové porušení jeho obhajovacích práv, aby bylo namístě zrušení napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Pokud se týká námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, pak jednání dovolatele bylo v popisu skutku vymezeno konkrétními skutkovými okolnostmi. Námitky, kterými obviněný označil některá zjištění obsažená ve skutkových větách za neprokázaná, neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Jednání obviněného usnadňovalo činnost hlavních pachatelů trestného činu a bylo by v kauzálním vztahu ke vzniku následku, pokud by došlo k dokonání trestného činu. Nepochybně tedy vykazovalo znaky pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Je však skutečností, že v závěru skutkových vět pod body 3) a 4) výroku o vině popsané jednání obviněných N., R. a K. spočívající v založení nového bankovního účtu, na který měl finanční úřad zaslat prostředky z uplatněného nadměrného odpočtu, směřovalo především k tomu, aby z dispozice s těmito finančními prostředky byl vyloučen hlavní pachatel B., když peníze měly být původně zaslány na účet, ke kterému měl přístup. Takovéto jednání lze skutečně stěží považovat za podporu hlavního pachatele pomocníky a námitkám dovolatele je v tomto směru nutno do určité míry přisvědčit. Na právní kvalifikaci skutku však tato skutečnost s ohledem na další ve skutkových větách vymezené jednání obviněného N. nemá vliv. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu jsou bez významu dovolatelem namítané skutečnosti, tedy absence jeho formálního personálního a majetkového propojení se společnostmi do obchodů zapojenými. Formální vztah k subjektu daně – právnické osobě není podmínkou pachatelství ani účastenství na trestném činu podle §240 trestního zákoníku.
K dovolání obviněného L. Š. státní zástupce uvedl, že jeho námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Námitky obviněného A. R. považuje státní zástupce za fakticky nikoli hmotněprávního, ale skutkového charakteru, kterými se domáhá zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Takovéto námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídají. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se nepoužitelnosti části záznamů o odposleších telekomunikačního provozu, když jde o námitku nikoli hmotněprávního, ale ryze procesního charakteru. O skutkovém a procesním charakteru uplatněných námitek ostatně svědčí i v závěru dovolání obsažený požadavek dovolatele na zproštění obžaloby z důvodů §226 písm. c) trestního řádu, když jde o zprošťovací důvod skutkové povahy.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. Š., A. R. a L. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, a dále aby dovolání obviněných M. K., V. R. a A. N. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obvinění M. K., P. Š., V. R., A. N., L. Š. i A. R. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), e), g), l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Obviněný M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, avšak k němu neuvedl žádnou související argumentaci. Ve formulaci konkrétních výhrad odpovídajícím dovolacímu důvodu lze přitom spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože tím zároveň dovolatel vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto nelze k poukazu obviněného na tento dovolací důvod dále přihlížet.
Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentaci obviněného spočívající v tom, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy, proto nelze přisvědčit. Pokud obviněný dále rozporoval jednotlivá zjištění soudů jako neprokázaná a stavěl proti nim vlastní verzi skutkového děje a vlastní pohled na hodnocení důkazů, nesměřovaly tyto jeho námitky ve skutečnosti proti právnímu posouzení skutku, a neodpovídaly tak ani deklarovanému důvodu dovolání. Pod uplatněný dovolací důvod spadají pouze výhrady obviněného, že ve výroku odsuzujícího rozsudku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu. Taková výhrada však není důvodná. Podle skutkové věty obviněný postupoval po vzájemné dohodě s obviněným M. B. a v úmyslu získat daňové výhody fiktivně nakoupil předmětné karty, které obratem prodal dalším společnostem, kdy poslední byla společností slovenskou, nepravdivě předstíral, že úhrady za nákup byly provedeny bezhotovostními platbami, a dále simuloval na vystavených dokladech výši kupní ceny, kdy si byl vědom, že webhostingové karty nebudou použity k ekonomické činnosti a deklarovaná kupní cena nebude nikdy uhrazena, to vše s úmyslem vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je pak rozvedeno, že obviněný jednal fakticky pouze s obviněným B., který nabídl dodávku karet i jejich odběr, a že si byl obviněný vědom neexistence úvěru u banky SCB, neboť úvěry byly poskytnuty v podstatě neformálně bez jednání a doložení jakýchkoliv listin a jejich výše v řádech 100 milionů EUR neodpovídala dosavadní historii společností. Povědomí obviněného o nefunkčnosti karet pak soud dovodil i ze způsobu jejich uskladnění, a to bez jakékoliv ochrany v krabici od bot. Takové závěry zcela odpovídají právnímu posouzení zavinění jako přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
Obviněný P. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pochybení odvolacího soudu spatřoval v tom, že soud v jeho případě neaplikoval §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nepoužití §58 trestního zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice však nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1181/2017). Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný V. R. v dovolání uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu. Především je třeba zdůraznit, že v podstatě s veškerými námitkami obviněného obsaženými v dovolání se vypořádal již odvolací soud, jelikož totožné námitky uplatnil obviněný v rámci řádného opravného prostředku. Závěry odvolacího soudu lze přitom považovat za správné a podrobně odůvodněné, proto na ně lze plně odkázat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Podle obviněného byl dovolací důvod naplněn tím, že v rozporu s §202 trestního řádu konal odvolací soud veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného. K tomu je třeba uvést, že podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného se liší od podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak přísně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně §234 trestního řádu, přičemž účast státního zástupce, a v případech nutné obhajoby i obhájce, řeší speciálně pro řízení o odvolání §263 odst. 2, 3 trestního řádu. Obecné ustanovení §234 odst. 1 trestního řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat zejména podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 trestního řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná). Podmínky konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, upravuje §263 odst. 4 trestního řádu. V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Úprava §202 trestního řádu se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 trestního řádu, neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl o konání veřejného zasedání odvolacím soudem řádně a včas vyrozuměn. Tím, že byl pouze vyrozumíván, dal odvolací soud najevo, že nepovažuje jeho účast za nutnou. Obviněný před konáním veřejného zasedání předložil odvolacímu soudu písemnou omluvu ze zdravotních důvodů s přiloženým dokladem o své pracovní neschopnosti, žádným způsobem z ní však nevyplývá, že on sám na účasti u veřejného zasedání trvá. V tomto ohledu se nevyjádřil ani obhájce obviněného u veřejného zasedání, který odvolacímu soudu sdělil, že žádný pokyn od obviněného ohledně konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti neobdržel a že toliko podle jeho názoru by chtěl být u veřejného zasedání přítomen. Takové sdělení obhájce nelze považovat za reprodukci vůle obviněného být u veřejného zasedání osobně přítomen. Odvolacímu soudu proto nic nebránilo konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, a proto jeho postupem nebylo v žádném směru porušeno právo obviněného na obhajobu, ani nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatnil obviněný R. z převážné části námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Jde především o námitky směřující vůči zjištěnému skutkovému stavu opřené pouze o vlastní hodnocení důkazů obviněným. Rovněž sem spadají námitky obviněného ohledně nezákonnosti odposlechů telefonních hovorů a jejich povolení nepříslušným soudem, se kterými se navíc podrobně vypořádal odvolací soud. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, podle kterých soudy nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí detailně vysvětlil, že návrhy považuje za nadbytečné. V rámci žádného dovolacího důvodu pak nelze namítat ani obviněným pociťovanou přílišnou přísnost uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Pokud obviněný namítá, že ve výroku o vině chybí specifikace objektivní i subjektivní stránky, pak nerespektuje skutkové závěry soudů ohledně podstaty jeho jednání. To spočívalo v tom, že vystupoval jako daňový poradce společností GUEGA SE a SIRENIA SE (skutek 3) a společností DUGONG SE před správci daní a podstatné informace a požadavky správců daní související s těmito společnostmi projednával a předával obviněnému A. N., resp. V. K., kteří nebyli se společnostmi personálně propojeni, správci daně nepravdivě sdělil, že za společnost GUEGA SE jedná obviněná E. T., přestože věděl, že ji fakticky ovládá a řídí obviněný M. B., dále s vědomím, že uvedené společnosti jsou ovládány M. B. a že kupní cena mezi společnostmi nebyla ve skutečnosti vypořádána, poskytl obviněnému B. radu, aby pro účely vytýkacího řízení dodatečně vyhotovil smlouvu o prodeji karet, a vyhotovení smlouvy zajišťoval, a dále před jejím výslechem u správce daně připravoval E. T. na její výpověď s vědomím, že její výpověď bude nepravdivá, přičemž takto jednal s úmyslem zajistit vyplacení neoprávněně uplatněných nároků na nadměrný odpočet. Obviněný měl přístup k daňovým dokladům uvedených společností, z nichž musel zjistit, že obchody s webhostingovými kartami probíhají pouze v uzavřeném kruhu obchodních společností a že tyto společnosti jsou ovládány obviněným B. Vědomost obviněného o dominantním postavení obviněného B. ve společnostech dokládají i záznamy odposlechů telefonních hovorů. Obviněný měl rovněž přístup k bankovním výpisům uvedených společností. Při přípravě nepravdivé výpovědi před správcem daně předal obviněný obviněné E. T. protokol výpovědi svědka A. J. s podtrženými pasážemi, které se má podle jeho pokynů obviněná naučit. Podle záznamů z odposlechů telefonních hovorů pak obviněný probíral s obviněným A. N. jak průběh daňových řízení, tak řešení problémů kolem sídla banky SCB. Námitkám proti specifikaci objektivní i subjektivní stránky proto nelze přisvědčit, když jejich naplnění ze skutkové věty i z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jednoznačně vyplývá.
K námitce obviněného, že byl stíhán pro účastenství k přípravě trestného činu, dovolací soud konstatuje, že ve vztahu k dílčím útokům pod body 3) a 4) výroku o vině podal hlavní pachatel daňová přiznání, v nichž neoprávněně uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH. Podání daňového přiznání s neoprávněně uplatněným nárokem na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je třeba považovat za jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. O přípravu, která u daného zločinu (resp. jeho pokusu) není trestná, by mohlo jít jen tehdy, kdyby pachatel pouze připravoval účetní podklady k další dispozici pro jednání s příslušným správcem daně, aniž by však došlo k jejich skutečnému předložení nebo uplatnění v rámci přiznání k dani z přidané hodnoty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 Tdo 536/2015). Jestliže jednání hlavního pachatele již dospělo do stadia pokusu, pak nic nebránilo tomu, aby ve skutkových větách vymezené jednání obviněného bylo posouzeno jako pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
Zjevně neopodstatněná je i námitka obviněného, že jeho rady nesměřovaly vůči účastníkům daňového řízení – právnickým osobám ani jejich statutárním zástupcům, ale vůči fyzickým osobám, které na daňové řízení neměly a nemohly mít žádný vliv. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu totiž může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo nikoliv v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet (srov. přiměřeně R 25/1968). Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu, na který obviněný V. R. rovněž odkázal, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Obviněný A. N. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a g) trestního řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu předpokládá, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Dovolací důvod je ovšem užší než porušení práva na obhajobu, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002). Obviněný argumentuje tím, že po určitou dobu přípravného řízení neměl obhájce, přičemž v tomto období orgány činné v trestním řízení prováděly rozhodující úkony, a to výslechy spoluobviněných a svědků. Taková námitka obviněného je sice ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu relevantní, jak ovšem Nejvyšší soud zjistil, nejedná se o námitku opodstatněnou. Obviněnému lze přisvědčit potud, že v určitou část přípravného řízení skutečně nebyl obhájcem zastoupen, resp. byl zastoupen slovenskou advokátkou, která nebyla oprávněna na území České republiky poskytovat právní služby. V tomto období skutečně probíhaly výslechy některých spoluobviněných a svědků. Nelze ovšem přehlédnout, že předmětné trestní řízení se týkalo velkého množství jednotlivých skutků a vystupovalo v něm velké množství obviněných, jejichž účast na trestné činnosti se týkala různých skutků. V případě obviněného se účast na trestné činnosti vztahovala pouze ke skutkům 3) a 4). Nalézací soud si byl vědom skutečnosti, že obviněný nebyl po určitou část řízení řádně zastoupen obhájcem. Z tohoto důvodu nevycházel z výpovědi obviněného z přípravného řízení, při níž byl zastoupen pouze uvedenou slovenskou obhájkyní. Ani žádné další úkony, provedené v předmětné době bez řádného zastoupení, neměly pro závěr soudu o vině dovolatele podstatný vliv, když jeho usvědčení se opírá zejména o záznam telefonních hovorů a výsledky domovních prohlídek. Tuto dovolací námitku obviněného lze proto považovat za naplněnou pouze formálně, když navíc obdobné výhrady obviněný nevznášel ani v předchozích fázích trestního řízení. Z materiálního hlediska k zásahu do práva na obhajobu, který by odpovídal důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, proto zjevně nedošlo.
K námitkám obviněného A. N. vztahujícím se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nutno uvést, že jejich převážná část ve skutečnosti pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů a netýká se právního posouzení skutku. Tato část námitek proto pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Pokud jde o popis skutku, pak jako účastenství ve formě pomoci na pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, bylo kvalifikováno jednání obsažené ve skutkové větě, podle kterého obviněný zajišťoval podklady pro ukončení daňových řízení, podílel se na řešení problémů probíhajících daňových řízení s ostatními obviněnými, zajistil vyhotovení anglické verze fiktivní smlouvy o prodeji karet a kontakt na překladatele, zjišťoval informace o průběhu daňových řízení na Slovensku významné pro další postup v tomto řízení pro další obviněné a zajišťoval skladování předmětných karet na Slovensku za účelem případného prokázání jejich existence daňovému orgánu. Takto vymezené jednání je nepochybně dostatečně konkrétní a podložené konkrétními skutkovými okolnostmi. Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce, že v jeho případě chybí jakákoliv forma úmyslu. Vědomostní i volní složka zavinění ve formě přímého úmyslu přitom vyplývá nejen z již uvedeného popisu jednání, ale je akcentována skutečností, že prakticky veškeré webhostingové karty, které byly v rámci simulovaných obchodů vyvezeny na území Slovenské republiky, byly nalezeny při prohlídce nebytových prostor patřících matce tohoto obviněného. Obviněný si tak byl zcela jednoznačně vědom, že žádná z karet nebyla převedena dalším zájemcům a že se jednalo o fiktivní obchody s cílem vylákat vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Rovněž s ohledem na obsah telefonních odposlechů dospěl nalézací soud k odpovídajícímu závěru o naplnění této formy zavinění.
Pokud jde o obviněné L. Š. a A. R. , oba uplatnili pouze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V případě obou obviněných lze vzhledem k výše popsané podstatě tohoto důvodu dovolání shodně konstatovat, že jejich dovolací argumentace byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. I pokud obvinění v dovoláních operují s hmotněprávními instituty, činí tak výhradně na podkladě alternativních skutkových závěrů, které jsou v opozici vůči odpovídajícím závěrům soudů. Jejich námitky proto nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž oni se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Ani v případě těchto obviněných nelze hovořit o rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, natož o rozporu extrémním, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Dovolací námitky obou obviněných se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných P. Š., L. Š. a A. R. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných M. K., V. R. a A. N. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu