ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.387.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 387/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2018 o dovolání, které podala obviněná P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 10 To 406/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 78/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 3 T 78/2017, byla obviněná P. Č. uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (skutek 1), přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 2) a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku (skutek 3). Za to byla podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 10 To 406/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 11. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že skutkový stav zjištěný v dosavadním řízení nenaplňuje ani u jednoho ze tří skutků zákonné znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. V případě skutku pod bodem 1 podle obviněné je argumentace nalézacího soudu obsažená ve výroku rozsudku rozdílná od skutečně zjištěného skutkového stavu. Soud pominul, že měla zapůjčené peníze vracet až poté, co začne provozovat kadeřnictví. Bylo prokázáno, že si za tím účelem předplatila kurs v P., který z velké části absolvovala. Poškozený rovněž potvrdil, že v době půjčky věděl, že byla bez výdělku a odkázána na sociální dávky a výživné od otce jejího dítěte. To, že posléze z objektivních příčin dluh nesplácela, není rozhodné. Jelikož neměla úmysl peníze nevrátit, nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Ve vztahu ke skutkům 2 a 3 obviněná namítla, že subjektivní stránka trestného činu nemohla být naplněna z toho důvodu, že do funkce provozní ve S. baru S. T. nastoupila bez jakýchkoliv zkušeností, za poskytnuté zálohy nakoupila vybavení baru a zásoby, aby šlo bar vůbec provozovat a současně společnost S. T. neměla zavedeny takové postupy, aby mohla mít jako provozní přehled o výhrách a mohla zabezpečit jejich vyplacení. Schodek na svěřených hodnotách proto vznikl pouze v důsledku její naivity.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 To 406/2017-524, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 9. 2017, č. j. 3 T 78/2017-500, zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu a přikázal podle §265l trestního řádu tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, případně aby rozhodl Nejvyšší soud sám rozsudkem.
Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolací námitky obviněné většinou neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) použila obviněná námitky skutkového charakteru, které jsou navíc i z věcného hlediska poněkud mimoběžné. Podle skutkové věty obviněná neslibovala vrácení peněz někdy v budoucnu, ale slibovala jejich splacení v krátké době, neboť získá prostředky od otce svého dítěte jednorázovou platbou a platbou výživného a dále úhradu od majitelky bytu za zhodnocení úprav bytu. Po nevrácení peněz se vymlouvala na nové problémy. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku obviněné, že poškozený znal její nedobrou finanční situaci. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 93/2000 s tím, že obviněná v poškozeném vyvolala přesvědčení, že závazky bude schopna splnit. Ke skutku pod bodem 2) státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru měl být skutek právně posouzen jako přečin zpronevěry podle §206 trestního zákoníku. Ve vztahu ke skutkům 2) a 3) nicméně obviněná nevznesla žádné kvalifikované námitky proti právní kvalifikaci skutků, nýbrž napadala pouze skutková zjištění, a proto její námitky neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná P. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Trutnově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněné byla z převážné části založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že v případě skutku pod bodem 1) byla obviněná usvědčena poškozeným D. S., jehož výpověď byla doplněna výpověďmi dalších svědků z okruhu osob okolo obviněné, listinnými důkazy a SMS zprávami. Podle skutkové věty obviněná od poškozeného vylákala peníze pod záminkou, že v krátké době získá prostředky od otce jejího dítěte a úhradou od majitelky bytu za jeho zhodnocení, proto její poukaz na záměr provozovat kadeřnictví není na místě. V případě skutků pod body 2) a 3) vycházely soudy z výpovědi svědka O., svědků S., D. a S., zástupců společnosti S. T. a celé řady listinných dokladů. Všechny provedené důkazy si vzájemně odpovídají a spolehlivě vyvracejí obhajobu obviněné.
Za relevantní lze z hlediska uplatněného důvodu dovolání považovat pouze výhradu obviněné (ke skutku pod bodem 1), že poškozený v době půjčky věděl, že byla bez výdělku a odkázána na sociální dávky a výživné od otce jejího dítěte, a tudíž nemohl být uveden v omyl. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 93/2000, citované již státním zástupcem v jeho vyjádření. Nejvyšší soud v něm došel k závěru, že pokud pachatel vyvolal u poškozených přesvědčení, že jim ve sjednaných lhůtách vrátí finanční prostředky a poškození mu svěřili své peníze v přesvědčení, že obviněný bude schopen své závazky splnit, je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku irelevantní, že poškození znali jeho špatnou finanční situaci např. zadlužení, potíže s věřiteli, podnikatelskou platební neschopnost apod. Obdobně lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 558/2016, podle kterého se o trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku za splnění všech zákonných podmínek jedná i v případě, že pachatel seznámil poškozeného se svou finanční situací, avšak utvrzoval ho v tom, že splní budoucí závazek. V projednávané věci poškozený sice ekonomickou situaci obviněné do jisté míry znal, byla to ovšem obviněná, která jej pod smyšlenými záminkami utvrdila v přesvědčení, že finanční půjčky v krátké době vrátí. Dovolací námitce obviněné proto nebylo možno přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 4. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu