ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.435.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 435/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 4 To 75/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 69 T 3/2017, byl obviněný P. T. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku. Za to a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 T 166/2016-45, který mu byl doručen 21. 9. 2016, byl podle §145 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, teleskopického obušku. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 T 166/2016-45, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 4 To 75/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy se řádně nevypořádaly s námitkou, že jednal v nutné obraně, a s posouzením subjektivní stránky. Poukázal přitom na charakter konfliktu s poškozeným, který lze označit jako souboj či rvačku. Poškozený ovládá bojové umění, proto se mu bránil obuškem. V průběhu zápasu stříkl mezi něj a poškozeného další svědek pepřový sprej, který je oba zasáhl. Obviněný proto na obranu kolem sebe jen necíleně mával obuškem, přičemž poškozeného zasáhl do hlavy. S odkazem na R 19/1963 však obviněný namítl, že jeho úmysl nesměřoval k vlastnímu ublížení na zdraví. Zásah do hlavy poškozeného byl náhodný, jednalo se maximálně o nedbalost. Navíc se podle obviněného jednalo stále o součást jeho obrany před útokem poškozeného. Podle obviněného se mohlo jednat maximálně o pokus ublížení na zdraví z nedbalosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2017, č. j. 4 To 75/2017-341, podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolací námitky jsou opakováním námitek, uplatněných již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupce se ztotožňuje se závěry soudů, proč se nejednalo o nutnou obranu. Námitku obviněného, že se jednalo maximálně o pokus ublížení na zdraví z nedbalosti, považuje státní zástupce za pojmově vyloučenou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Obviněný namítal, že jeho čin nemůže být trestný, jelikož jednal v nutné obraně ve smyslu §29 trestního zákoníku. Z tohoto pohledu lze námitky obviněného považovat ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za relevantní, jak ovšem Nejvyšší soud z napadených rozhodnutí a z předloženého trestního spisu zjistil, nelze jim přiznat žádnou opodstatněnost.
Nutná obrana ve smyslu §29 trestního zákoníku je charakterizována jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Jednání v nutné obraně není trestným činem. Nejde přitom o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
V projednávané věci spočívalo jednání obviněného podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku v podstatě v tom, že po předchozím vzájemném konfliktu s poškozeným v době, kdy poškozený po zasažení pepřovým sprejem do očí ze strany dalšího svědka utíkal z místa konfliktu, obviněný začal poškozeného pronásledovat a zezadu jej tečně udeřil teleskopickým obuškem do zadní části hlavy, čímž mu způsobil blíže specifikované poranění. K vytýkanému jednání obviněného tak došlo v době, kdy poškozený na obviněného již nijak neútočil, sám místo opouštěl a nebylo nutné se mu bránit. Úder zasadil obviněný poškozenému tedy teprve po faktickém ukončení předchozího incidentu, a proto jeho jednání stojí mimo meze nutné obrany podle §29 trestního zákoníku. Obviněný se navíc za poškozeným, který považoval konflikt za ukončený, rozběhl v úmyslu jej udeřit, a přestože mohl zvolit jakýkoliv způsob úderu, směřoval svůj úder na hlavu poškozeného, a to ve směru shora dolů. Zjevně se tak nejednalo o náhodné trefení do hlavy poškozeného, ale o cílený útok na hlavu. Nemůže proto obstát ani výhrada obviněného, že nejednal úmyslně, ale šlo o nedbalost. Dovolací argumentace obviněného, navíc ve své podstatě nerespektující skutkové závěry soudů, proto nemohla být opodstatněná.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu