ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.549.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 549/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. 5 To 161/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 24/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 2. 2017 sp. zn. 1 T 24/2014 byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v tom, že
„dne 13. dubna 2013 kolem 17,15 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Audi A6, náležejícího společnosti Abrela s. r. o., Slapy 69, při jízdě povolenou rychlostí 130 km/hod. po dálnici D1 ve směru na B. v km 113,696 v katastru obce P., okr. J., v reakci na údajné příčné přemístění před ním jedoucí nezjištěné nákladní soupravy z pravého jízdního pruhu do levého začal brzdit a přemisťovat se nesprávně - tj. místo intenzivního brždění a setrvání v levém jízdním pruhu - příčně z levého jízdního pruhu vpravo přes pravý pruh až do pruhu odstavného, a to v tom okamžiku rychlostí a způsobem, že nebyl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou měl aktuální rozhled, v důsledku čehož narazil do v odstavném pruhu pro poruchu stojícího nákladního automobilu zn. Volvo FHD s návěsem zn. Lamberet náležejícího firmě SC Ramflor Trans Construct SRL, Rarsei č. 2/A, Oradea, stát Rumunsko, a poté i do řidiče této soupravy poškozeného A.-I. H., nacházejícího se u levého zadního rohu návěsu, který tak utrpěl mnohačetná poranění životně důležitých orgánů, v důsledku čehož na místě zemřel, přičemž poškozený nepoužil při svém pohybu na vozovce před střetem reflexní vestu a jím odstavené vozidlo nebylo označeno výstražným trojúhelníkem“.
Za to byl podle §143 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. 5 To 161/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 12. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním, která mají v konečném důsledku za následek nesprávné právní posouzení věci, přičemž se adekvátní ochrany nedomohl ani u odvolacího soudu. Ze závěru hlavního líčení a z výslechu zpracovatele revizního znaleckého posudku podle obviněného jednoznačně vyplynuly velmi závažné pochybnosti o správném skutkovém zjištění, přičemž návrh obhajoby na doplnění dokazování byl soudem bez náležitého odůvodnění zamítnut. K tomu obviněný odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3606/10 a ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05. Rovněž odvolací soud nedodržel požadavek řádného odůvodnění svého rozhodnutí. Obviněný považuje za zásadní, že v řízení vůbec nebylo prokázáno, kde se v době incidentu nacházela nezjištěná nákladní souprava. Revizní posudek zcela nelogicky vychází pouze z jakýchsi dohadů, pravděpodobností a teoretických tabulkových hodnot, avšak bez provedení skutečného autentického exaktního měření. Proto podle obviněného nemůže obstát jako dostatečný podkladový materiál pro odsuzující rozhodnutí v trestním řízení. Soud zcela rezignoval na vlastní hodnocení věci a naprosto nekriticky a bez dalšího jen přejal teoretické závěry znalců. Obviněný dále namítl, že soudy učinily nesprávné závěry ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného přečinu. Zdůraznil, že nesprávný řidičský manévr se nerovná nedbalostnímu jednání v trestněprávním smyslu. Obviněný se v dané chvíli nacházel v krizové situaci, přičemž přejezd do pravého jízdního pruhu vyhodnotil jako bezpečnější než intenzivní brzdění. V té době neměl žádné povědomí, že se v odstavném pruhu nachází jiná nákladní souprava. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981 sp. zn. 3 Tz 20/81 a ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 3 Tz 182/2001. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 se obviněný domnívá, že nešťastná událost nemá žádného viníka. Obviněný je přesvědčen, že jeho rychlost byla přiměřená situaci v silničním provozu. Závěr soudu, že se jednalo o rychlost nepřiměřenou, jelikož se přibližoval k nákladní soupravě, která může předjíždět, považuje obviněný za demagogický a vzbuzující důvodné pochybnosti o nestrannosti soudu. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.
Obviněný proto navrhl, aby dovolání bylo shledáno důvodným a podle §265k odst. 1 trestního řádu byla napadená rozhodnutí zrušena v celém rozsahu a v návaznosti na to bylo Nejvyšším soudem podle §265l odst. 1 trestního řádu krajskému soudu přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám ve smyslu §265m odst. 1 trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Předmětnou trestní věcí se soudy zabývaly opakovaně, a to na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1197/2016. Trestná činnost byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Revizní posudek vyhodnotil všechny skutečnosti, včetně reakční doby obviněného a postavení neznámého kamionu ve prospěch obviněného, ovšem za současného respektování fyzikálních zákonitostí nehodového děje. Způsob jízdy řidiče neznámého kamionu nelze posoudit jako překvapivý. Obviněný se plně nevěnoval řízení motorového vozidla nebo neřídil vozidlo rychlostí přiměřenou svým schopnostem a okolnostem, které mohl předvídat. Obviněný proto nedodržel povinnosti stanovené v §5 odst. 2 resp. §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. S tím koresponduje skutečnost, že řidiči ostatních předjížděných vozidel kolizní situaci zvládli.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Jihlavě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec dovolací soud připomíná, že současný skutkový stav odpovídá dokazování po jeho doplnění v návaznosti na předešlé kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1197/2016. Na výhrady obhajoby vůči závěrům revizního znaleckého posudku vědeckého ústavu reagoval nalézací soud provedením výslechu jeho zpracovatelů, kteří tyto výhrady srozumitelně a jednoznačně vyvrátili. Osvětlili jak otázku kalkulované reakční doby, tak dostatečnost dostupných podkladů pro přijetí závěrů, odpovídajícím fyzikálním zákonům. Vzhledem k obsahu revizního posudku rozhodně nelze souhlasit s tvrzením obhajoby, že by vycházel pouze z jakýchsi dohadů a teoretických hodnot. Jak nalézací, tak odvolací soud se současně odpovídajícím způsobem vypořádaly s návrhem obhajoby na provedení dalšího dokazování odborným vyjádřením, resp. revizním znaleckým posudkem vědeckého ústavu. Po zhodnocení všech ve věci provedených důkazu proto nalézací soud zcela oprávněně dospěl k závěru, že pokud obviněný řídil motorové vozidlo rychlostí do 130 km/hod, mohl nehodě zabránit tím, že by zůstal v levém jízdním pruhu a intenzivním brzděním snížil rychlost, čímž by se zařadil v bezpečné vzdálenosti za předmětný kamion, aniž by došlo ke střetu vozidel. Jestliže se obviněný přesto rozhodl k řidičskému manévru, spočívajícímu v objetí kamionu přemísťujícímu se do levého jízdního pruhu zprava, kde nepochybně mohl a měl předpokládat překážku v podobě jiného stojícího či pomalu se pohybujícího vozidla či jinou překážku (jako nutný důvod náhlého přejíždění předmětného kamionu vlevo), stala se v důsledku jeho jednání další jízda nebezpečnou a rychlost nepřiměřenou jeho schopnostem a dalším stávajícím okolnostem. Zavinění obviněného na dopravní nehodě proto odpovídá nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nutno zdůraznit, že skutkové závěry nalézacího soudu odpovídají pro obviněného nejpříznivějšímu hodnocení provedených důkazů, přestože zejména některé vnitřně rozporné a nelogické části výpovědi samotného obviněného (viz předchozí rozhodnutí dovolacího soudu), do jisté míry podporované závěry znaleckého posudku Ing. Mrázka, indikovaly podstatné překročení maximální povolené rychlosti vozidla obviněného jako důvod dopravní nehody. Pouze za takového hypotetického stavu by však bylo možno hovořit o nutnosti reagovat na krizovou situaci, vyvolanou ovšem porušením povinnosti obviněného dodržovat povolenou rychlost. Naopak s ohledem na učiněné skutkové závěry soudů opřené o závěry revizního znaleckého posudku, nelze o reakci obviněného na krizovou situaci hovořit. Proto nejsou namístě ani související úvahy obviněného obsažené v jeho dovolací argumentaci.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu