ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.571.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 571/2018- 38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem ve prospěch obviněného M. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 10 To 93/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 25/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 T 25/2017, byl M. K. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem opilství dle §360 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu loupeže dle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu bylo uloženo ochranné protialkoholní ústavní léčení. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, J. H. a J. P.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 10 To 93/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel) dovolání ve prospěch obviněného M. K., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zařazení pachatele do příslušného typu věznice je hmotněprávním institutem a v tomto ohledu napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Dovolatel rozvedl, že Vrchní soud měl změnit výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, jímž byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, tedy do již neexistujícího typu věznice, namísto zařazení do věznice s ostrahou, a to vzhledem k novelizaci §56 tr. zákoníku, k níž došlo s účinností od 1. 10. 2017. Až usnesením odvolacího soudu nabylo právní moci rozhodnutí ohledně zařazení obviněného do určitého typu věznice, a to ve znění zákona již neodpovídajícím realitě. Na nyní řešený případ lze vztáhnout přechodné ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 58/2017 Sb., jelikož v rámci odvolacího řízení bylo v širším smyslu rozhodováno i o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný obviněným. Nelze potvrdit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud toto rozhodnutí v době rozhodování odvolacího soudu nerespektuje znění platného a účinného zákona. Změna zákona, ke které došlo v mezidobí mezi vydáním rozhodnutí nalézacího soudu a vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, byla sama o sobě důvodem pro kasaci výroku o způsobu výkonu trestu. Není totiž možné, aby nabyl právní moci výrok o zařazení obviněného do typu věznice, který v době rozhodování odvolacího soudu účinný zákon neznal. Vrchní soud v tomto ohledu tedy postupoval chybně. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 10 To 93/2017, stejně tak, jako i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §265m odst. 1 trestního řádu nově sám rozhodl tak, že se obviněný M. K. pro výkon trestu odnětí svobody v trvání pěti let uložený za zločin opilství podle §360 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 5 T 25/2017 zařazuje do věznice s ostrahou, a to podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“. Současně dovolatel uvedl, že shledá-li Nejvyšší soud, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládá §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, tak i pro tento případ vyjadřuje souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se obviněný do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z obsahu dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že jeho výhrady směřovaly proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Jako takové byly proto z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní, jak ovšem dovolací soud zjistil, jedná se o výhrady zjevně neopodstatněné.
Naprosto shodnou argumentací totiž podložil dovolatel již své dřívější dovolání, vztahující se k obsahově obdobné právní otázce. Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 498/2018, kterým jej podle §265j trestního řádu zamítl. V citovaném usnesení se Nejvyšší soud jednotlivými výhradami dovolatele zevrubně zabýval. Proto lze na označené usnesení odkázat. K nyní posuzované věci lze pak uvést následující podstatné skutečnosti.
Podle §56 odst. 1 tr. zákoníku, účinného počínaje 1. 10. 2017, nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve věznici s ostrahou [písm. a)], nebo se zvýšenou ostrahou [písm. b)].
Novelou trestního zákoníku – zákonem č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 10. 2017, došlo mimo jiné k nahrazení dosavadních čtyř typů věznic (s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou) pouze typy dvěma (s ostrahou a se zvýšenou ostrahou). Podle přechodných ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na zařazení do věznice s ostrahou (viz část první, čl. II bod 1.) a při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije §56 trestního zákoníku, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (viz část první čl. II bod 2.).
V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a pro jeho výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, vyhlášen dne 9. 8. 2017. Soud prvního stupně se tedy správně řídil trestním zákoníkem, účinným do 30. 9. 2017.
O správnosti postupu soudu druhého stupně, který o odvolání obviněného rozhodoval dne 28. 11. 2017 a nevzal v úvahu již platnou a účinnou novelu trestního zákoníku, však již lze důvodně pochybovat.
Dovolatel správně konstatoval, že na projednávaný případ lze vztáhnout přechodné ustanovení uvedené v části první, čl. II bodu 2., neboť odvolací soud, který přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, ve skutečnosti rozhodoval i o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný před dnem nabytí účinnosti zákona č. 58/2017 Sb. Stalo se tak proto, že přezkoumával na podkladě odvolání obviněného výrok o vině a trestu. Šlo tedy o rozhodovací proces, který mohl vést i ke změně výroku o druhu a výši uloženého trestu. Na odvolacím soudu proto bylo, aby rozhodnutí soudu prvního stupně, byť je shledal správným, zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a v návaznosti na to nově rozhodl podle novelizované právní úpravy shora citované. Obviněného měl pro výkon trestu odnětí svobody zařadit do věznice s ostrahou. Jestliže takové rozhodnutí neučinil a odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, zatížil své usnesení vadou. Uvedená vada však není důvodem zásahu do existence pravomocného rozhodnutí soudu a pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Jestliže se podle přechodného ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na zařazení do věznice s ostrahou (část první, čl. II bod 1.), není v projednávané věci třeba stran způsobu výkonu trestu odnětí svobody nic napravovat. K přeřazení do nového typu věznice dojde automaticky na základě přechodného ustanovení. Dnem účinnosti tohoto zákona se zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem mění na zařazení do věznice s ostrahou.
V kontextu nyní projednávané věci lze rekapitulovat, že Nejvyšší soud se s názorem nejvyššího státního zástupce stran chybného postupu odvolacího soudu při přezkumu výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně ztotožňuje. Na rozdíl od něj se ale domnívá, že vzhledem k tomu, že uvedené pochybení nemělo žádný vliv na právní postavení obviněného a stav vyvolaný rozhodnutím soudu prvního stupně, resp. posléze rozhodnutím odvolacího soudu, se v mezidobí v důsledku přechodného ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. (viz část první, čl. II bod 1.) fakticky již napravil, není nutné (a ani účelné) přistupovat ke zrušení napadeného rozhodnutí a v návaznosti na to k učinění nového rozhodnutí podle §265m odst. 1 trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu