ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.641.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 641/2018- 33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. 12. 2017 sp. zn. 6 To 234/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 193/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. 3 T 193/2014 byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), d) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, zčásti nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §214 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. N.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 sp. zn. 6 To 234/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutková zjištění jsou nesprávná, nejasná a jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Při hodnocení důkazů soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny. Skutkové závěry nejsou podle obviněného podloženy konkrétními důkazy, ale pouze spekulacemi. Ve vztahu k subjektivní stránce absentuje přesvědčivé zdůvodnění a není jednoznačné, jaké konkrétní informace měl získat, od jaké osoby, kdy a kde, na základě nichž si měl být vědom skutečnosti, že zboží bylo získáno trestným činem. Předmětné zboží neměl nikdy ve své dispozici, nevěděl, kde spoluobviněný zboží získal. Vždy vystupoval pouze jako zprostředkovatel. Pokud by věděl, že zboží bylo odcizeno, nedoporučil by obchod s kupujícím, který si vymínil prověření zboží specializovaným technikem. Obviněný je proto přesvědčen, že jednal ve skutkovém omylu. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 986/2016 není skutek trestným činem, a proto měl být obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. 12. 2017 č. j. 6 To 234/2017-673, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 3 T 193/2014-623 zrušil, a poté podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že podstatná část dovolání akcentuje námitky procesního charakteru, které pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. V dané věci nenastal případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy na jejich podkladě, a je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů soudů. Ohledně dalších námitek státní zástupce uvedl, že v případě obviněného není pro dovození jeho trestní odpovědnosti podstatné, zda obviněný sám sebe považoval za zprostředkovatele, zřejmě ve smyslu subjektu odpovídajícího smluvního typu upraveného v občanském zákoníku, a převod věci zrealizoval či plánoval zrealizovat s vystavením dokladů znějících na jiné osoby. Podstatné je, že obviněný vědomě a záměrně fakticky vyvíjel aktivní činnost, která objektivně směřovala k převedení věci získané trestným činem na jiného. Takto za spoluúčasti spoluobviněného s věcí i disponoval, nikoli ve smyslu, že on sám věc fyzicky držel v ruce (což mohl činit i spoluobviněný sám), ale že za souhlasu spoluobviněného měl příležitost nakládat s věcí ve smyslu určení jejího dalšího osudu. Absenci subjektivní stránky podle státního zástupce obviněný dovodil ve svém dovolání výhradně na podkladě toho, že přistoupil k přehodnocení provedených důkazů. Ze záznamů telekomunikačního provozu lze jednoznačně vyvodit znalost obviněného o původu zboží. Kromě toho prodej zboží obchodní společnosti PARFEMLAND, s. r. o., který prokazatelně fakticky uskutečnil obviněný, proběhl způsobem svědčícím o tom, že si obviněný byl původu zboží vědom, když fakturace zboží byla provedena pomocí fiktivních dokladů. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 4 Tdo 986/2016 má státní zástupce za nepřípadný, neboť tam řešená a nyní projednávaná věc jsou skutkově zcela odlišné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ani Okresního soudu ve Zlíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Přisvědčit však nebylo možné ani jeho dalším námitkám, formulovaným jako výhrady proti právnímu posouzení skutku. Jednalo se o namítanou absenci subjektivní stránky z důvodu jeho nevědomosti o nelegálním původu zboží a absenci objektivní stránky vzhledem k jeho roli pouhého zprostředkovatele. Ani tato část dovolací argumentace totiž nevycházela důsledně ze skutkových závěrů soudů. Otázkou zavinění se nalézací soud zevrubně zabýval, vypořádal se s ní i soud odvolací, přičemž jejich závěry lze považovat za odůvodněné. Vědomost obviněného o nelegálním původu předmětného zboží je jednoznačně dokladována obsahem záznamů telekomunikačního provozu a listinnými důkazy. Obvinění v rámci hovorů záměrně označovali zboží vágními výrazy („balíčky“, „krabičky“), nechtěli se o podrobnostech bavit prostřednictvím telefonu, uváděli, že to musí udělat člověk, který to může schovat, případně že v D. už budou muset označit původ zboží. V rámci obchodních transakcí obvinění vytvářeli fiktivní doklady, které měly zastřít nelegální původ zboží a umožnit realizaci prodeje. Nelze přehlédnout ani neúměrně nízkou cenu jimi nabízeného zboží. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem svědčícím o vědomosti obviněného o nelegálním původu zboží nelze považovat za případný jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 4 Tdo 986/2016, které dopadalo na zcela jiné skutkové okolnosti. Z hlediska objektivní stránky nebyla podle závěrů soudů role obviněného pouze zprostředkovatelská. Faktickou účast na prodeji zboží i dalším plánovaném prodeji nalézací soud podrobně popsal na str. 12 a 13 odsuzujícího rozsudku. Přestože se tedy obviněný snažil formálně vystupovat pouze jako zprostředkovatel obchodu, ve skutečnosti vyvíjel aktivní činnost směřující k převedení věci získané trestným činem na jiného, tedy disponoval s předmětnými věcmi za účelem realizaci užitku z nich pro sebe a pro spoluobviněného. Zjištěné jednání obviněného proto naplňuje také všechny obligatorní znaky objektivní stránky předmětného trestného činu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu