ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.830.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 830/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 o dovolání podaném M. A. P., rozeného L. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 13 To 504/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 86/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 1 T 86/2017, byl M. A. P. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c), d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílčími útoky [jednání pod bodem 1. a 2. výroku o vině], přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3. výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku.
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mačety zn. Alligator Combat celkové délky 41 cm s černou čepelí délky 27 cm s dřevěnými střenkami a koženým pouzdrem černé barvy. Výrokem podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní a konečně podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným – manželům J. K. a L. K., oba bytem D., L., částku 6.500 Kč.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 13 To 504/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně soud obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to mačety zn. Alligator Combat celkové délky 41 cm s černou čepelí délky 27 cm s dřevěnými střenkami a koženým pouzdrem černé barvy. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek nedotčen.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř. Namítl, že soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu. Odmítnutí obhajobou navrženého doplnění dokazování mělo přispět k nesprávnému a neúplnému hodnocení všech relevantních skutečností, čímž vznikl nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že soud neprovedl výslech ošetřující lékařky MUDr. Šmídové a syna a také rozporuje hodnocení důkazů soudy, které vycházely zejména z tvrzení poškozených. Soudy podle jeho mínění hodnotily provedené důkazy jednostranně a nesprávně a takto tvrdí, že se nepodařilo v celém dosavadním průběhu řízení dokázat, že by se trestné činnosti dopustil, a proto se necítí být vinen. Uložený trest obviněný nepovažuje za adekvátní, neboť vedle trestu mu bylo uloženo i ochranné léčení ústavní. Jedná se tedy o uložení trestních sankcí v nepřiměřené míře i druhu, neboť by nápravy mohlo být dosaženo ochranným léčením formou ambulantní. Nadto obviněný namítá nedostatečné zohlednění své zmenšené příčetnosti soudem prvního stupně, a to v době spáchání trestné činnosti. Dále poukázal na závěr znaleckého posudku MUDr. Aleny Gayové, z něhož vyplývá, že jeho schopnost rozpoznat protiprávnost a škodlivost svého jednání byla snížena z důvodu několika duševních poruch. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby podané dovolání shledal důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentace s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovala. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů (tvrzení samotných poškozených, účelovost výpovědí poškozených, nedostatečnost znaleckého posudku), respektive nedostatek důkazů, které jej usvědčují z daného trestného činu a současně prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Pokud dále obviněný namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména nevyslechnutí lékařky MUDr. Šmídové a svědka M. N., tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Zejména soud prvního stupně (s jehož přístupem a závěry se soud druhého stupně následně de facto ztotožnil – viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu) jasně a logicky rozvedl, proč shledal důkazní návrhy nadbytečnými, zejména pak z jakého důvodu nebylo přistoupeno k výslechu ošetřující lékařky obviněného MUDr. Šmídové, neboť zdravotnická dokumentace týkající se obviněného z psychiatrické ambulance MUDr. Šmídové byla k dispozici znalcům, kteří byli ve věci přibráni a kteří z této zdravotnické dokumentace vycházeli (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, Nejvyšší soud podotýká, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přihlédl k §40 odst. 1 tr. zákoníku, akcentoval dosavadní bezúhonnost obviněného a přihlédl i k uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Rozhodl o uložení trestu mírnějšího v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy zvolená výměra se jeví jako dostačující vzhledem k nařízenému ochrannému léčení v ústavní formě a v souladu s §99 odst. 3 tr. zákoníku. Nadto Nejvyšší soud zároveň opětovně připomíná, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Ani těmto námitkám obviněného tudíž Nejvyšší soud nemohl přiznat patřičnou právní relevanci.
Obviněný namítal nedostatečné zohlednění zmenšené příčetnosti obviněného soudem prvního stupně v době spáchání trestné činnosti. S otázkou příčetnosti v době spáchání trestné činnosti se soud prvního stupně vypořádal na základě znaleckého posudku znalců MUDr. Gayové a PhDr. Vymětala a znaleckého posudku MUDr. Talové (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku při stanovení druhu a výše trestu výslovně uvedl, že přihlédl ke znaleckému posudku o snížené příčetnosti a vyměřil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody, jakož trest úhrnný ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku, v jedné třetině zákonné trestní sazby §353 odst. 2 tr. zákoníku, u něhož je stanovena trestní sazba až na 3 léta (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Soud odvolací tento nepodmíněný trest odnětí svobody ještě ponížil z jednoho roku na osm měsíců podle §353 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku, s výkonem ve věznici s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, s ohledem na uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě v souladu s §99 odst. 3 tr. zákoníku.
Hlavní výhradou obviněného vůči rozhodnutím soudů obou instancí nebylo uložení ochranného léčení jako takového, nýbrž jeho forma, a za dostačující proto považoval spíše formu ambulantní. Soudy nižších instancí obviněnému uložily ochranné léčení v ústavní formě na základě §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Pojem duševní poruchy je vymezen v §123 tr. zákoníku. Nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017).
K podmínkám ochranného léční v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (publikovaném pod č. 166/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (publikovaném pod č. 35/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.
Nejvyšší soud shledal, že výše popsané podmínky pro ukládání ochranného léčení nižší soudy dodržely. Soudy vycházely při stanovení formy ochranného léčení ze znaleckého posudku znalců MUDr. Gayové a PhDr. Vymětala, v němž je doporučena změna statutu dosavadní ambulantní psychiatrické léčby na léčbu ochrannou, a znaleckého posudku MUDr. Barbory Talové, v němž je v závěru uvedeno, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný a je na místě uložit ochranné léčení v ústavní formě. Ústavní forma má jednak korigovat agresivní chování obviněného pomocí medikace a pomocí psychoterapie ovlivnit jeho osobnostní rysy. V přezkoumávané věci není pochyb o splnění požadavků §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k uložení ochranného léčení jako takového, což ostatně ani sám dovolatel nijak nezpochybňoval a ve svém podání nenapadal.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu