ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.947.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 947/2018-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 7 To 26/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 65/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 6 T 65/2017, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §140 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 7 To 26/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný připustil násilné chování vůči své družce, které vyvrcholilo incidentem, kdy ji v podnapilém stavu po předchozí hádce srazil k zemi, kdy ji v poloze, kdy ležela na břiše, uchopil do tzv. kravaty a přitlačil po krátkou dobu trvání 13–20 sekund, když následně od dalšího rdoušení upustil a nechal se přítomnou svědkyní odvalit z těla poškozené. Zdůraznil však, že nejednal v úmyslu poškozenou usmrtit a jeho jednání nebylo takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat smrt. Nelze proto dovozovat naplnění subjektivní stránky trestného činu a jednání ani nedosáhlo stadia, kdy by bezprostředně směřovalo k usmrcení poškozené. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1038/17, ve kterém byl řešen obdobný případ. Poukázal rovněž na závěry znaleckých posudků v oboru zdravotnictví, podle kterých rdoušení trvalo velice krátkou dobu, bylo vedeno malou silou a nedošlo při něm k žádné změně vědomí poškozené. Proto se domnívá, že nelze dovozovat jeho úmysl poškozenou usmrtit. Obviněný dále namítl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu existuje extrémní rozpor, když se soud nevypořádal s důkazy svědčícími v jeho prospěch a potvrzujícími jeho obhajobu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 7 To 26/2018, jakož i na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 6 T 65/2017, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze s příkazem, aby věc v potřebném rozsahu, tedy v rozsahu daného dovolání ve vztahu k té části odsuzujícího rozsudku, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odpovídají pouze zdánlivě. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný primárně rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně a jím provedené hodnocení důkazů, z čehož teprve sekundárně dovozuje nedostatky v právním posouzení subjektivní stránky přisouzeného přečinu. Obviněný tak své právní závěry konstruuje výhradně na podkladě skutkového stavu, k němuž soudy nedospěly a se soudy přijatými skutkovými zjištěními se tak v podstatě míjí. Státní zástupce se rovněž domnívá, že se nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a soudy přijatými skutkovými zjištěními. Obviněný ryze účelově vyjímá z jednotlivých provedených důkazů jednotlivé fragmenty dílčích závěrů, které následně spojuje do závěrů vlastních. Takto odkazuje i na ta znalecká zjištění, která byla následně vyvrácena zpracovaným revizním znaleckým posudkem. Nelze proto akceptovat ani tvrzení obviněného, že u poškozené nedošlo ke ztrátě vědomí a rdoušení trvalo jen 13–30 vteřin, když toto tvrzení je v příkrém rozporu se zjištěními soudu. Vzhledem k zásadně odlišné skutkové situaci v nyní předkládané věci není podle státního zástupce věcného důvodu aplikovat ryze individuální závěry vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný navíc uplatnil tytéž výhrady proti skutkovým zjištěním, se kterými se již zevrubně a přiléhavě vypořádaly nalézací i odvolací soud. Své závěry soudy opřely zejména o výpověď svědkyně M. K. a závěry revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný rdousil poškozenou, přičemž na místě byla přítomna i jmenovaná svědkyně, která se mu v útoku snažila zabránit. Rdoušení poškozené obviněný zanechal výlučně v důsledku fyzického ataku svědkyně. Proto nelze v žádném případě souhlasit s obviněným, že svého jednání dobrovolně zanechal. V této souvislosti již nalézací soud správně odmítl poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1038/17, neboť tam se jednalo o zcela jiné skutkové okolnosti případu. Z dokazování rovněž vyplývá, že zjištěná intenzita rdoušení byla dostatečná k tomu, aby poškozené způsobila smrt. U poškozené již nastala porucha vědomí a k její smrti by došlo, pokud by rdoušení trvalo o 1–2 minuty déle. V déle trvajícím rdoušení obviněnému zabránila jedině přítomná svědkyně. Zdůraznit je třeba rovněž skutečnost, že obviněný poškozenou po delší dobu týral a podle obsahu SMS zpráv jí vyhrožoval zabitím. Po samotném útoku, když se svědkyně ptala obviněného, zda chce poškozenou zabít, jí odpověděl, že o to mu šlo, že poškozená musí pod hnůj.
Obviněný popsané skutkové závěry soudů v dovolání nerespektoval. Místo toho vystavěl své úvahy ohledně absence subjektivní stránky na alternativních skutkových tvrzeních, které by pro něj byly příznivější. Takové jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu