ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1158.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1158/2018-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, identifikační číslo osoby 660 02 222, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 2336/8, identifikační číslo osoby 000 81 531, a 2) Ústeckému kraji, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 3118/48, identifikační číslo osoby 708 92 156, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem advokátní kanceláře Pazdziora, Škoda & spol., se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 452 72 956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného 1), a Allianz pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 471 15 971, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného 2), o zaplacení 599.433,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 258/2014, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 84 Co 161/2017-458, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 599.433,50 Kč jako regresní nárok na úhradu toho, co zaplatila třetí osobě jako náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem žalovaných ve smyslu §16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „Odpšk“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně požadovala po žalovaných náhradu škody, neboť žalovaní jsou územními samosprávnými celky jednajícími v přenesené působnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že náhrada škody není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, a že tudíž žalovaní za tuto škodu neodpovídali a žalobkyně nemá právo na regresní úhradu zaplaceného odškodného.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 84 Co 161/2017-458, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil povinnost žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 125.000 Kč, jinak výrok ve věci samé potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalovaným 1) spočívajícím v průtazích v řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem žalovaného 1). Částka 125.000,- Kč představuje regresní nárok zaplacený žalobkyní v původním odškodňovacím řízení. Odvolací soud neshledal důvodnou část regresního nároku žalobkyně spočívající v uhrazených úrocích z prodlení a nákladů původního odškodňovacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a to do výroku I.) podal žalovaný 1) (dále též „dovolatel“) včasné dovolaní. Dovolatel ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nesprávného úředního postupu a tento závěr nemá oporu v provedených důkazech. Dále však předpoklady přípustnosti dovolání neuvádí, když obsahem dovolání je polemika s rozhodnutím odvolacího soudu a opakování pohledu dovolatele na věc shodnou s argumenty v předchozích řízeních. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se velmi stručně písemně vyjádřili žalobkyně, žalovaný 2) a vedlejší účastník na straně žalovaného 2). Ve svých vyjádřeních se ztotožňuji s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhují odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s.ř.) dospěl k názoru, že z pohledu shora vyložených čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání žalovaného 1) neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolateli odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu