ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1268.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1268/2017-130
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) J. M., a b) P. M. , zastoupených JUDr. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky , se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 6, identifikační číslo osoby 660 02 222, o přiměřené zadostiučinění ve výši 99.750 Kč a náhradu škody ve výši 83.933 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 64/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 28 Co 270/2016-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 28 Co 270/2016-99, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2016, č. j. 25 C 64/2014-36, zavázal žalovanou, aby zaplatila žalobci a) částku 30.000 Kč, žalobkyni b) částku 30.000 Kč, a oběma žalobcům společně a nerozdílně částku 52.173 Kč, to vše spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. července 2014 do zaplacení (výrok I). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobci domáhali každý zvlášť zaplacení částky 19.870 Kč a oba společně a nerozdílně zaplacení částky 31.760 Kč, to vše se zákonným úrokem z prodlení (výrok II). Soud prvního stupně též rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III).
2. Soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování zjištění, že: „Žalobci podali dne 11. 5. 2009 žádost o rozhodnutí o umístění stavby, dne 18. 6. 2009 pak byli vyzváni k doplnění. Řízení bylo následně zastaveno (pro nedoplnění podkladů) dne 3. 3. 2010, odvolání žalobců bylo pak toto rozhodnutí zrušeno. Stavební úřad pak rozhodoval meritorně (o zamítnutí žádosti) dvakrát (dne 22. 4. 2011 a 30. 12. 2011); v každé fázi prvostupňového řízení byli žalobci vždy znovu vyzváni k doplnění dalších podkladů. Následně pak z důvodu vyloučení zúčastněných úředních osob byla věc přikázána k vyřízení Městskému úřadu Šlapanice (24. 8. 2012), který následně žalobce vyzval k dalšímu doplnění, k jejich žádosti z ledna 2013 prodloužil stanovenou lhůtu a pro jejíž marné uplynutí dne 30. 6. 2013 pak řízení zastavil s právní mocí ke dni 23. 8. 2013.“ Dále dospěl ke skutkovému závěru týkajícímu se výše účelně vynaložených nákladů žalobců (1.000,- Kč za žádost o vydání územního rozhodnutí, 500,- Kč za připojení k místní komunikaci, 400,- Kč za výpisy z katastru nemovitostí, 2.856,- Kč za technickou pomoc při zpracování podkladů pro územní řízení, 2.500,- Kč za měření radonu, 110,- Kč za vyjádření Telefónica O2 Czech Republic, a. s., 36.492,- Kč za projektovou dokumentaci, 87,- Kč za poštovné a dále za právní služby ve výši 29.889 Kč).
3. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“). Konstatoval, že má za zjištěný nesprávný úřední postup stavebního úřadu spočívající v tom, že k jeho pravomocnému skončení došlo ke dni 23. srpna 2013, tj. po více než čtyřech letech. Uvedl, že se neztotožňuje s konstrukcí, že nelze vycházet z celkové délky řízení, ale že je třeba zkoumat jen případné dílčí průtahy, což dle žalované vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. Podle soudu prvního stupně by taková konstrukce dovedena ad absurdum vylučovala jakoukoli odpovědnost státu za sebedelší správní řízení, „v němž by správní orgán formálně dodržel všechny dílčí lhůty (pro vydání rozhodnutí, předložení věci odvolacímu správnímu orgánu, pro rozhodnutí o odvolání, atd.), jeho rozhodnutí by však byla opakovaně rušena odvolacím správním orgánem … a celé řízení by tak bylo – formálně bezvadně – protahováno do nekonečna.“ V této věci soud prvního stupně usoudil, že „ani ve správním řízení jako je toto, nelze odčiňovat pouze případné dílčí průtahy, nýbrž je třeba konstatovat, že důsledkem opakovaně vadných (a proto později krajským úřadem zrušených) rozhodnutí je právě celková doba předmětného řízení přesahující ve svém souhrnu 4 roky.“
4. V daném období mimo jiné soud prvního stupně shledal opakovanou nečinnost správního orgánu a konstatoval, že celková očekávaná doba předmětného správního řízení činí s ohledem na zákonné lhůty cca 8 měsíců; řízení tedy trvalo zhruba šestkrát déle. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou vzniku újmy na straně žalobců a dospěl k závěru, že nepřiměřená délka správního řízení se dotkla sféry žalobců mimo jiné tím, že „předmětem zkoumaného správního řízení byla otázka umístění stavby rodinného domu, v němž hodlali žalobci do budoucna uspokojovat své bytové potřeby,“ přičemž v poměrech žalobců se pak absence včasného rozhodnutí projevila tak, že na zamýšlenou výstavbu rodinného domu rezignovali a byli nuceni nalézt jiné – z časového hlediska dosažitelné – řešení. Soud shledal, že v kontextu tohoto případu je nepeněžité zadostiučinění nedostatečné, proto přiznal zadostiučinění v peněžité formě, přičemž ve srovnání předmětné správní řízení s řízením soudním vycházel ze spodní hranice základní částky vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „Stanovisko“) a zvážil relevantní faktory zvyšující či snižující újmu žalobců.
5. Ve vztahu k nákladům řízení soud prvního stupně konstatoval, že tyto byly (v rozsahu vymezeném výše) vynaložené v souvislosti s předmětným správním řízením „marně a v příčinné souvislosti se zjištěnou nepřiměřenou délkou řízení pak představují škodu na straně žalobců.“ Soud prvního stupně proto žalobě ve výše vymezeném rozsahu vyhověl.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví vymezeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 30.000 Kč každému ze žalobců a na zaplacení částky 52.173 Kč oběma žalobcům společně a nerozdílně, vše se zákonným úrokem z prodlení od 15. července 2014 do zaplacení (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
7. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, ale učinil jiné právní posouzení věci. Nejprve v rámci předvídatelnosti rozhodnutí (před vydáním rozhodnutí) upozornil účastníky, že věc hodlá posuzovat v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014.
8. Ve vztahu k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazující (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících) (dále již „Úmluva“), odvolací soud dospěl k závěru, že „na posuzované územní řízení nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž ani závěry ze Stanoviska Cpjn 206/2010, jak nesprávně vyložil soud prvního stupně.“ Podle odvolacího soudu je nezbytné mít na zřeteli, že územním rozhodnutím o umístění stavby stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, posuzuje veřejný zájem při provádění stavby. Přitom je oprávněn vyzvat žadatele, aby upravil svůj záměr. Kromě toho žalobci nevyhověli výzvě stavebního úřadu k doplnění podkladů, proto územní řízení bylo zastaveno. Z toho plyne, že „k nesprávnému úřednímu postupu, který by spočíval v nepřiměřené délce správního řízení, tudíž nemohlo dojít a žalobcům nevznikl nárok na odškodnění ani nemajetkové újmy, ani na odškodnění nákladů, které ve správním řízení vynaložili, přičemž jejich tvrzení, že se tím oddálilo přání být rodiči, že byly donucení ke koupi pozemku a zahájení stavby v jiné lokalitě, je nerozhodné.“ Odvolací soud uzavřel, že výsledek stavebního řízení neměl přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon práva žalobců ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejich právu není v řízení o umístění stavby rozhodováno. Z těchto důvodů odvolací soud žalobu zamítl.
10. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezili s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva:
10.1. která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a
10.2. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Ve vztahu k prvně vymezenému hledisku přípustnosti dovolání dovolatelé naformulovali čtyři následující otázky (ve stručnosti shrnuto), které podle jejich názoru dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu:
11.1. Aplikuje se čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Stanovisko na územní řízení o umístění stavby? Je územní řízení o umístění stavby správním řízením, na které se při požadavku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky správního řízení uplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy? Posuzuje se v tomto případě nepřiměřenost celkové délky územního řízení nebo jen jednotlivé průtahy v územním řízení?
11.2. Jde v územním řízení o umístění stavby rodinného domu, kterého se žalobci účastnili, o spor o právo, které je opravdové a vážné a jehož rozhodnutí má nepřímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva, tedy má výsledek územního řízení o umístění stavby vliv na výkon práva žalobců?
11.3. Jsou žalobci domáhající se náhrady přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobcům v důsledku nepřiměřeně dlouhého územního řízení o umístění stavby povinni prokazovat vznik nemajetkové újmy, nebo se uplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy?
11.4. Je třeba za nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk považovat pouze porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo lze za nesprávný úřední postup považovat také jednotlivé vady řízení, např. nerespektování závazného právního názoru nadřízeného orgánu, opakovaného vyzývání k doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí, vyzývání k doplnění podkladů, které nejsou zákonem vyžadovány?
12. Dovolatelé rozvinuli svoji dovolací argumentaci následovně. Domnívají se, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Stanovisko jsou aplikovatelné na územní řízení o umístění stavby. Ve vztahu k výše citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uvádějí, že stavební úřad v předmětné věci rozhodoval o jejich právu, které je opravdové a vážné, přičemž výsledek stavebního řízení měl přímý dopad na jejich majetkovou sféru. V územním řízení bylo rozhodováno o právu dovolatelů realizovat stavbu. Právo na umístění stavby má svůj původ ve vnitrostátním právu, neboť územní rozhodnutí o umístění stavby je vydáváno na základě právního předpisu, který je součástí českého právního řádu. Právo na umístění stavby je soukromoprávní povahy, neboť jeho prostřednictvím mělo být realizováno vlastnické právo dovolatelů k těmto stavbám. V této souvislosti dovolatelé poukazují i na to, že nesprávným úředním postupem v územním řízení byly porušeny čl. 10 a 11 Listiny základních práv a svobod, jelikož „došlo k neoprávněnému zásahu do soukromého a rodinného života žalobců“ a „do vlastnického práva žalobců.“
13. Dovolatelé dále argumentují s tím, že i kdyby názor odvolacího soudu o neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. Stanoviska byl správný, tak by se odvolací soud měl zabývat v souladu s §13 odst. 1 OdpŠk jednotlivými průtahy v řízení, přičemž nesprávným úředním postupem je třeba rozumět nejen neučinění úkonu či nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, ale i další nesprávný úřední postup jako nerespektování závazného právního názoru krajského úřadu prvostupňovým úřadem, atd.
14. Ve vztahu k druhému vymezenému hledisku přípustnosti dovolatelé žalobci uvedli, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. V této souvislosti odkazují na následující část předmětného usnesení Nejvyššího soudu: „Pokud odpověď na některou z výše uvedených otázek bude záporná, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. To však ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dovolací soud se ztotožňuje s námitkou žalované, dle níž se v případě správního řízení, které je vázáno zákonnými lhůtami, neuplatní §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Z dikce tohoto ustanovení totiž jednoznačně vyplývá, že povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze tehdy, pokud zákon žádnou lhůtu nestanoví. Tentýž závěr lze dovodit z ustanovení §6 odst. 1 věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen s. ř.). Na správní řízení tak lze aplikovat větu druhou §13 odst. 1 OdpŠk. Z toho důvodu jsou postižitelné jednotlivé průtahy v řízení, tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.“
15. Z výše citovaného dovolatelé dovozují, že i když není aplikace Stanoviska a Úmluvy dána, tak to ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky řízení nejde o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud se tedy měl zabývat jednotlivými průtahy v řízení, což neučinil. Tím nejen že jednal v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale rovněž zasáhl do práva dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolatelé na tomto místě poukazují i na to, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění o opakované nečinnosti správního orgánu, což odvolací soud nijak nereflektoval. Odvolací soud se rovněž nezabýval tím, že nesprávným úředním postupem je i nerespektování závazného právního názoru krajského úřadu prvostupňovým orgánem, ačkoli i tento nesprávný postup byl zjištěn soudem prvního stupně. Konečně dovolatelé tvrdí, že prokázali vznik nemajetkové újmy, ovšem odvolací soud tyto skutečnosti za zjištěné neměl, v čemž lze spatřovat překvapivost rozhodnutí.
16. Závěrem dovolatelé odkázali na skutečnosti zjištěné ve Zprávě o šetření veřejného ochránce práv ze dne 27. února 2012, z níž mimo jiné má plynout, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud v záhlaví vymezený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s dovolací argumentací. Dovolatelé zaměňují povahu práva, o které se v daném případě jedná, s povahou práv, která mohou být sekundárně dotčena. Správní orgány nerozhodovaly v územním řízení o vlastnických právech dovolatelů, ale o právu výstavby na určitém území. Podle žalované je však „třeba trvat na otázce, jak byla dovolacím soudem formulována, tedy zvažovat povahu práva, o které se v daném případě jedná, a nikoli povahu zájmů, které mohou být sekundárně dotčeny.“ V praktické rovině si nelze představit rozhodování o veřejném právu, které by za žádných okolností nemělo sekundární dopad dna soukromé zájmy. Ve vztahu k tvrzení dovolatelů, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, žalovaná uvedla, že odvolací soud nejprve seznámil účastníky řízení se svým názorem na věc. Přesto však dovolatelé nespecifikovali průtahy, v jejichž důsledku jim měla vzniknout škoda a újma. Žalovaná dále shrnuje, že dovolatelé i přes výzvy stavebního úřadu opakovaně nedoložili podklady nutné pro řádné posouzení jejich žádosti o vydání územního rozhodnutí, respektive opakovaně neuvedli svůj návrh na umístění stavby do souladu s platným územním plánem obce Sivice, nepřizpůsobili umístění stavby neutrálnímu stavu území v dané lokalitě a nerespektovali podmínky v území dané původní zástavbou. Stavba tak nemohla být realizována, neboť nebyla v souladu s územním plánem obce. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby jej zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
18. Dovolání žalobců je – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř., s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 622/2015, přípustné a je i důvodné.
19. Odvolací soud, a to jak ve vztahu k nároku na zadostiučinění, tak i k nároku na náhradu škody, své rozhodnutí s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a Stanovisko postavil na argumentaci (ve stručnosti shrnuto), že na posuzované územní řízení nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž ani závěry Stanoviska. Územním rozhodnutím o umístění stavby totiž stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, posuzuje veřejný záměr při provádění stavby a je oprávněn vyzvat žadatele, aby upravil svůj záměr, aby zpracoval dokumentaci, aby byl záměr v souladu s veřejnými zájmy a územně plánovací dokumentací a odpovídal poměrům v dotčené lokalitě ve smyslu stavebního zákona. V posuzovaném případě ovšem žalobci nevyhověli výzvě stavebního úřadu k doplnění podkladů, pročež z tohoto důvodu bylo územní řízení zastaveno. Nemohlo tak podle odvolacího soudu dojít k nesprávnému úřednímu postupu, který by spočíval v nepřiměřené délce správního řízení; žalobcům tudíž nevznikly jimi žalobou uplatněné nároky na odškodnění a na poskytnutí nemajetkové újmy. Výsledek stavebního řízení neměl přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon práva žalobců ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejich právo nebylo v řízení o umístění stavby rozhodováno.
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 113/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor, že závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. Dále judikoval, že jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 Odpšk, avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní.
21. Dovolací argumentace žalobců se upíná k řešení právních otázek formulovaných v již zmíněném rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 s tím, že bude-li na ně (v rámci onoho verifikačního testu) nalezena kladná odpověď, bude v takovém případě nezbytné konstatovat, že nepřiměřená délka předmětného správního řízení způsobila dovolatelům řízení předmětnou majetkovou újmu, a tedy v poměrech této věci, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in concreto prezentované právě označeným rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 344/2014.
22. Dovolací soud oproti odvolacímu soudu dospěl k závěru, že právě s přihlédnutím k judikovaným názorům v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014 (ve světle dále vyložených odpovědí na předmětné otázky), lze přisvědčit argumentaci dovolatelů z hlediska existence jimi uplatněných nároků.
23. Z judikatury ESPL dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C. H. Beck, Praha, 2012, str. 585):
23.1. Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku?
23.2. Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu?
23.3. Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy?
24. K otázce posouzení kritéria, zda se jedná o právo nebo o závazek, který je opravdový a závažný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, nutno uvést, že v daném případě se jednalo o územní řízení o umístění stavby rodinného domu, kteréžto řízení (z pohledu jeho dosahu) má zcela nepochybně vliv na vlastnické právo k budoucí stavbě a mělo tudíž také dopad do majetkové sféry dovolatelů. Jinými slovy řečeno, výsledek tohoto řízení měl mít přímý vliv na rozsah vlastnického práva dovolatelů, kteří o vydání rozhodnutí o umístění stavby žádali, neboť právě o jejich právu bylo v daném řízení rozhodováno. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5710/2015, v němž dovolací soud s odkazem na zmíněné jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014 vyložil, že „v posuzovaném případě byl výsledek stavebního řízení rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že v této věci je žalobce vlastníkem sousední nemovité věci.“
25. K otázce posouzení kritéria, zda má toto právo základ ve vnitrostátním právu, nutno pro dané poměry uvést, že právo umístit stavbu má původ ve vnitrostátním právu, neboť rozhodnutí o umístění stavby je vydáno na základě splnění předpokladů uvedených v právních předpisech, které jsou součástí tuzemského právního řádu.
26. Konečně kladně je třeba odpovědět i na (ve světle R 113/2017 testovou) otázku, zda v daném případě základ předmětného závazku je soukromoprávní povahy či nikoli, neboť právě v posledně zmíněném judikátu (s odkazem na případ A. J. proti Švédskému království) bylo dovozeno, že ačkoli zákaz stavby má svůj základ v právu veřejném, je právo stavby civilní (soukromoprávní) povahy.
27. Z vyloženého je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát, neboť není věcně správné. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu