ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.622.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 622/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně adbac Limited , se sídlem 3 Grove Farm, The Street, GU 515RX, Crookham Village, Velká Británie, zastoupené Mgr. Viktorem Hanzelínem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Svahu 176/1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 235/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 29 Co 263/2014-202, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 29 Co 263/2014-202, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 12 280 € s příslušenstvím a 94 589 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem celního úřadu. Tvrdila, že na základě exekučního příkazu Celního úřadu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2008 došlo k soupisu movitých věcí (tabákového zboží) ve vlastnictví žalobkyně a jejich umístění do celního skladu. Skutečnost, že se nejedná o zboží ve vlastnictví povinného, nýbrž žalobkyně, musela být žalované zřejmá již při soupisu zboží; přesto žalovaná zboží žalobkyně sepsala a vydala jej až dne 17. 3. 2008. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu tak žalobkyni vznikla škoda představovaná zvýšenými náklady na přepravu zboží (400 €), ušlým ziskem z prodeje zboží (11 880 €), náklady na odborné posouzení kvality zboží při jeho vydání (7 641 Kč), náklady na uskladnění zboží za dobu od jeho vydání do uskutečnění prodeje (24 800 Kč) a konečně náklady zastoupení advokátem při jednání s celním úřadem (62 148 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 39 C 235/2009-182, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50 074,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částek 11 880 € s příslušenstvím, 24 800 Kč s příslušenstvím, 19 714,80 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z částek 400 €, 7 641 Kč a 42 433,20 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). O zamítnutí nároku žalobkyně na náhradu zvýšených nákladů na přepravu zboží ve výši 400 € včetně části uplatněného příslušenství bylo rozhodnuto již předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 39 C 235/2009-51, který v tomto rozsahu nabyl právní moci.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že celní orgán při silniční kontrole dne 14. 1. 2008 zjistil, že pro společnost L.T.B.C., spol. s r. o., u které celní správa evidovala splatný nedoplatek cla v celkové výši 25 949 217,14 Kč, je přepravováno tabákové zboží v hodnotě 58 320 €. Příslušný celní úřad proto dne 15. 1. 2008 vydal exekuční příkaz k prodeji movitých věcí povinné L.T.B.C., spol. s r. o., přepravované tabákové zboží zahrnul do protokolu o soupisu movitých věcí a nechal je umístit v celním skladu. Exekuční příkaz byl povinné L.T.B.C., spol. s r. o., doručen dne 16. 1. 2008; jednatel povinné ještě týž den celní úřad informoval, že podle podmínek přepravy je zboží až do vykládky ve vlastnictví žalobkyně. Dne 17. 1. 2008 a dne 13. 2. 2008 celní úřad vyzval jednatele povinné k prokázání skutečnosti, že sepsané movité věci nejsou vlastnictvím povinné. Dne 1. 2. 2008 vyzval celní úřad k součinnosti při zjištění vlastníka přepravovaného zboží rovněž žalobkyni a přepravce zboží. Na základě zjištěných skutečností celní orgán dne 20. 2. 2008 rozhodl o zastavení exekuce prodejem movitých věcí. K předání zboží žalobkyni došlo dne 17. 3. 2008 poté, co byla provedena jeho inspekce znalcem. Za odborné vyjádření znalce žalobkyně uhradila 7 641 Kč, za právní služby Mgr. Hanzelína v souvislosti s vydáním sepsaných věcí 62 148 Kč; tabákové zboží žalobkyně prodala dne 14. 4. 2008 za částku 46 440 €. Náhradu škody v celkové výši 412 579,60 Kč žalobkyně uplatnila u žalované dne 5. 6. 2008, dne 29. 12. 2008 bylo žalobkyni sděleno, že její nárok nebude uspokojen.
Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dospěl k závěru, že v daném případě došlo ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celní orgán v situaci, kdy otázka vlastnictví sepsaného zboží nebyla najisto postavena, „nepřistoupil neprodleně k výzvě k součinnosti třetích osob“, tj. tvrzeného vlastníka zboží a společnosti zajišťující jeho přepravu. Co do výše škody měl soud prvního stupně za prokázaný vznik nákladů žalobkyně na vypracování odborného vyjádření týkajícího se kvality zabaveného zboží, neboť daná komodita (tabák) podléhá rychlé zkáze; tyto náklady činily 7 641 Kč. Za důvodný soud uznal rovněž nárok na náhradu nákladů zastoupení žalobkyně při jednání s celním úřadem, a to v částce 42 433,20 Kč; soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně „je firmou sídlící ve Velké Británii, která nemá v rámci České republiky žádné zastoupení, kdy pro jednání s českými úřady a dosažení vydání zabaveného zboží bylo nutné si zástupce určit“. Ostatní požadované nároky žalobkyně soud zamítl, a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (částky 11 880 € s příslušenstvím a 24 800 Kč s příslušenstvím), resp. z důvodu neprokázání vzniku škody (částku 19 714,80 Kč s příslušenstvím). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle §142 odst. 2 o. s. ř., když v řízení převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu že zamítající výrok (II) rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nabyl právní moci samostatně dne 10. 4. 2014.
Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval a zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že byly dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 OdpŠk, neboť podle něj „došlo k neoprávněnému zadržení majetku ve vlastnictví žalobce a v souvislosti s tím k vydání exekučního příkazu na prodej tohoto movitého majetku“. V souvislosti s výší škody odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, přičemž k výpočtu nákladů zastoupení žalobkyně podle §31 odst. 1 OdpŠk odvolací soud poznamenal, že žalobkyně nebyla „účastníkem žádného s ní zahájeného správního řízení“. Přes svůj odlišný právní názor na právní základ uplatněného nároku odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil podle §219 o. s. ř. jako věcně správné. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Měla za to, že odvolací soud rozhodl překvapivě, neboť svůj právní názor na posuzovanou věc, který se odlišoval od právního názoru soudu prvního stupně, sdělil žalované až při vyhlášení rozsudku. Žalované tak nebyla dána příležitost uvést argumentaci proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jež vychází z názoru, že důvodem odpovědnosti žalované za škodu je existence nezákonného rozhodnutí; odvolací soud se tím podle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, která nepřipouští vydání překvapivého rozhodnutí. Dále žalovaná namítala, že odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda má nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí i ten, kdo nebyl účastníkem řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno, a ani jím neměl být. Podle žalované totiž žalobkyně nebyla účastníkem exekučního řízení, ani jím být neměla; právo na náhradu škody ve smyslu §7 odst. 1, 2 OdpŠk jí tak vůbec nepřísluší. Konečně měla žalovaná za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, zda se lze domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí i v případě, kdy exekuční příkaz celního orgánu nebyl ani zrušen ani změněn, ale exekuční řízení bylo zastaveno.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Námitka žalované, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má povahu rozhodnutí nepředvídatelného, resp. překvapivého nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, nebo za nesprávný úřední postup se zabýval rovněž soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky, zda a případně při splnění jakých předpokladů odpovídá stát za škodu, jež vznikne zahrnutím věci náležející třetí osobě do protokolu o soupisu movitých věcí v rámci exekuce prodejem movitých věcí prováděné celním orgánem. Pro uvedenou otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, je dovolání žalované přípustné.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že otázka, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, se týká existence právního titulu, na jehož základě měly vzniknout celkem dva nároky žalobkyně, jichž se dovolání týká (nárok na náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů na odborné vyjádření znalce a nárok na náhradu nákladů zastoupení vynaložených na vydání věci). Protože právě existence daného právního titulu, nikoli jednotlivé nároky žalobkyně, je předmětem dovolání, neuplatní se v této věci omezení přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 71/2001, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2259/2011). Dovolání žalované je tedy přípustné co do obou jí uplatněných nároků, byť samostatně svou výší nepřesahují částku 50 000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
K žalobkyní tvrzenému protiprávnímu jednání orgánů celní správy, jež soudy hodnotily po právní stránce, došlo v průběhu ledna až března 2008. Nejvyšší soud tak v posuzované věci vychází ze znění právních předpisů účinného v tomto období.
Podle §7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odstavec 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odstavec 2).
Dle §320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány v ostatních věcech obecné předpisy o správě daní a poplatků.
Podle §73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále jen „ZSDP“, vymáhání nedoplatku provádí správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, daňovou exekucí. O provedení exekuce může správce daně požádat též soud nebo soudního exekutora.
Dle §73 odst. 6 písm. c) ZSDP se daňová exekuce provádí vydáním exekučního příkazu na prodej movitých věcí.
Dle §73 odst. 7 ZSDP pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu. Ministerstvo v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti České republiky upraví obecně závazným právním předpisem podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové.
Podle §255 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníky řízení při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný.
Podle §267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
V poměrech projednávané věci z uvedeného vyplývá, že žalobkyně neměla v celní exekuci, zahájené exekučním příkazem Celního úřadu v Hradci Králové dne 15. 1. 2008, č. j. 711/8-066100-021, postavení účastníka řízení, když účastníky řízení byli pouze celní orgán jako oprávněný a společnost L.T.B.C., spol. s r. o. jako povinný. Na žalobkyni nelze vztahovat ani ustanovení §7 odst. 2 OdpŠk, neboť vymezení účastenství v řízení o výkon rozhodnutí je výlučně věcí oprávněného, který je v celní exekuci jak orgánem nařizujícím a provádějícím exekuci, tak účastníkem řízení a který žalobkyni za účastníka řízení neoznačil. Třetí osoby, do jejichž majetkových práv bylo prováděnou celní exekucí zasaženo, však nezůstávají bez právní ochrany, neboť jim zákon poskytuje žalobu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (§267 o. s. ř.) jako účinný prostředek nápravy.
Vycházel-li tedy odvolací soud z názoru, že žalobkyni svědčí nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, představované exekučním příkazem vydaným celním orgánem, je jím provedené právní posouzení věci nesprávné již proto, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení, v němž mělo k vydání tvrzeného nezákonného rozhodnutí dojít (§7 OdpŠk).
Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že samo vydání exekučního příkazu nemohlo být příčinou vzniku škody tvrzené žalobkyní, neboť nezpůsobilo zásah, od kterého žalobkyně odvozuje vznik tvrzené škody, tj. vynaložení nákladů na odborné vyjádření, resp. vznik nákladů právního zastoupení. Povahu takového zásahu (rozhodující příčiny) mohl mít pouze celním orgánem provedený soupis movitých věcí, v důsledku kterého byla žalobkyně omezena v nakládání se svým majetkem, tj. s tabákovým zbožím (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010).
Dle §326 odst. 1 věta první o. s. ř. soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby výtěžek prodeje sepsaných věcí postačil k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného spolu s náklady výkonu rozhodnutí.
Povahou soupisu movitých věcí se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014, přičemž dospěl k závěru, že samotný soupis není rozhodnutím dle procesních předpisů, a nelze jej považovat ani za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Z toho je ovšem zřejmé, že pořízení soupisu movitých věcí v rámci exekuce prodejem movitých věcí prováděné celním orgánem nemůže založit odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí.
Nejvyšší soud však v rozsudku ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014, zároveň vyjádřil právní názor, že případná pochybení exekučního orgánu při pořízení soupisu movitých věcí mohou být posuzována jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk.
Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000 ). Případné porušení zákonných pravidel musí být v řízení skutečně prokázáno, včetně příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.
S odvoláním na závěry již dříve vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014, má dovolací soud za to, že následné zastavení celní exekuce z důvodu, že sepsané movité věci nebyly vlastnictvím daňového dlužníka, bez dalšího ještě nemusí vést k závěru, že při soupisu movitých věcí došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 OdpŠk, neboť při provádění soupisu není povinností celního orgánu – obdobně jako to není povinností soudu či soudního exekutora – zjišťovat vlastnické právo povinného (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 76/2007 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010 ). Uvedené ovšem nelze vykládat tak, že k nesprávnému úřednímu postupu při provádění soupisu movitých věcí dojít nemůže (např. zahrnutím věci do soupisu navzdory tomu, že o této věci bylo na místě nepochybně prokázáno, že nepatří povinnému, srov. §51 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 37/1992 Sb. ). V poměrech projednávané věci to předpokládá zejména posouzení otázky, zda při provádění soupisu movitých věcí celním orgánem dne 15. 1. 2008 nedošlo z jeho strany k porušení pravidel předepsaných právními normami, jež by mohlo mít charakter nesprávného úředního postupu.
S ohledem na to, že odvolací soud žalobkyní uplatněné nároky ze shora uvedeného hlediska neposuzoval, je právní posouzení věci z jeho strany neúplné, a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud z uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil a věc mu podle ustanovení §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V dalším řízení bude proto na odvolacím soudu, aby posoudil, zda při provádění soupisu movitých věcí celním orgánem dne 15. 1. 2008 došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami, jež mělo charakter nesprávného úředního postupu, a zda v důsledku takového nesprávného postupu celního orgánu vznikla žalobkyni tvrzená škoda. Z hlediska uplatněného nároku na nákladu nákladů zastoupení odvolací soud neopomene rovněž zkoumat, zda tyto náklady byly na nápravu případného nesprávného úředního postupu vynaloženy účelně (§31 odst. 1 a 4 OdpŠk).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu