ECLI:CZ:US:2013:1.US.3271.12.1
sp. zn. I. ÚS 3271/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Pavla Holländera a Vojena Güttlera - ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 ve věci ústavní stížnosti CZ PAP, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Veverkova 23/765, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2010 č. j. 39 Co 165/2010-663 o zastavení exekuce a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012 č. j. 20 Cdo 3862/2010-830 o zamítnutí stěžovatelčina dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a TRANSPETROL, a. s., se sídlem Šumavská 38, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012 č. j. 20 Cdo 3862/2010-830 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2010 č. j. 39 Co 165/2010-663 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu, na zákonného soudce, na rovnost práv před soudem, na majetek, na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vedla jako oprávněná u Obvodního soudu pro Prahu 2 exekuční řízení proti vedlejšímu účastníkovi - slovenské akciové společnosti, jedním z jejíchž akcionářů je slovenský stát. Stěžovatelka namítá, že v rámci tohoto exekučního řízení byla v odvolacím řízení věc účelově projednána ve složení odvolacího senátu 39 Co Městského soudu v Praze změněném na základě opatření vydaného předsedou Městského soudu v Praze, v tomto složení však rozhodoval tento senát pouze ve věci stěžovatelky, jinak nadále rozhodoval ve starém složení. Touto námitkou stěžovatelky se v dovolacím řízení Nejvyšší soud vůbec nezabýval. Stěžovatelka dále namítá, že jí bylo teprve dne 15. 6. 2012 doručeno vyjádření povinné ze dne 22. 2. 2011 k dovolání. Již čtyři dny na to, 19. 6. 2012, bylo přitom dovolacím soudem dovolání stěžovatelky zamítnuto. Stěžovatelce tak nebyla poskytnuta dostatečná doba na to, aby se mohla prostřednictvím svého právního zástupce k podání povinné vyjádřit.
3. Ve věci samé stěžovatelka upozorňuje na nesprávný názor Nejvyššího soudu, který přehlédl, že ve Slovenské republice, stejně jako v České republice, má zápis do obchodního rejstříku pouze deklaratorní charakter. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení totiž dovodil, že pokud rejstříkový soud přezkoumal usnesení mimořádné valné hromady a shledal jmenování do funkcí neplatným a odmítl je z toho důvodu zapsat do obchodního rejstříku Slovenské republiky, nemohly se valnou hromadou zvolené osoby stát členy představenstva povinné společnosti. Nejvyšší soud se také nevypořádal s tím, že usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 6 MObdo 3/2009, kterým bylo zrušeno na základě mimořádného dovolání generálního prokurátora Slovenské republiky usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 č. j. 36 CbR 14/2008-224, Sa 507/B, na jehož základě byla valná hromada svolána, bylo nálezem Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 58/2010 zrušeno a věc byla vrácena Nejvyššímu soudu Slovenské republiky k dalšímu řízení. Citovaný nález byl přitom Nevyššímu soudu stěžovatelkou předložen. Jedná se již o třetí nález Ústavního soudu Slovenské republiky, kterým bylo ve sporu o to, kdo je akcionářem Transpetrol, a. s., zrušeno nezákonné rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky.
II.
4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 Nc 1254/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1. 4. 2010 č. j. 20 Nc 1254/2009-324 zamítl návrh vedlejšího účastníka ze dne 16. 9. 2009 na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2009 č. j. 20 Nc 1254/2009-13 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010 č. j. 39 Co 469/2009-287. Uvedl, že exekutorský zápis (exekuční titul) byl sepsán dne 4. 6. 2009 spolu s dohodou o jeho vykonatelnosti, přičemž za vedlejšího účastníka exekutorský zápis podepsal Mgr. Ing. Ignác Ilčišin jako předseda představenstva povinné a JUDr. Ján Husár jako člen představenstva povinné, kteří byli za vedlejšího účastníka oprávněni jednat, neboť byli jako členové představenstva jmenováni na mimořádné hromadě vedlejšího účastníka konané dne 29. 4. 2009 na základě rozhodnutí Okresního soudu v Bratislavě I ze dne 30. 3. 2009 č. j. 36 CbR 14/2008-224, Sa 507/B. Soud prvního stupně konstatoval, že citované rozhodnutí bylo sice zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 6 MObdo 3/2009, tato skutečnost však sama o sobě nemá vliv na platnost mimořádné valné hromady konané dne 29. 4. 2009. Podstatné je, že o tom, že by byla mimořádná valná hromada neplatná, nebylo pravomocně soudem rozhodnuto, a ani povinná nic takového netvrdila. Obvodní soud pro Prahu 2 proto důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále též jen "o. s. ř.") neshledal. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2010 č. j. 39 Co 165/2010-663 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že shromáždění svolané na základě usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 č. j. 36 CbR 14/2008-224, Sa 507/B za mimořádné valné shromáždění vedlejšího účastníka považovat nelze, neboť s ohledem na podání mimořádného dovolání generálním prokurátorem Slovenské republiky byla dnem 23. 4. 2009 ze zákona odložena vykonatelnost usnesení, na základě kterého byla mimořádná valná hromada svolána. Jestliže došlo k odložení vykonatelnosti, nemohla již povinná dle názoru odvolacího soudu mimořádnou valnou hromadu provést a nemohly být na ní ani zvoleny orgány společnosti. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.
III.
5. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníku řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal ohledně námitky podjatosti na odstavec šestý a odstavce následující strany čtvrté stížností napadeného rozhodnutí, ohledně jmenování členů představenstva Nejvyšší soud odkazuje na stranu šest napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
7. Předseda senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mu není známo, že by byl do funkce předsedy senátu jmenován za účelem rozhodnutí této věci, tuto funkci vykonává na základě jmenování předsedou soudu od 1. 4. 2010 dosud. Není mu také známo, že by předchozí předseda senátu JUDr. Čestmír Slaný v jiných věcech jako předseda senátu 39 Co po 1. 4. 2010 rozhodoval. Námitku podjatosti proto považuje za nedůvodnou.
8. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl k námitce stěžovatelky týkající se její nemožnosti vyjádřit se k replice vedlejšího účastníka, že i kdyby Ústavní soud shledal, že stěžovatelka neměla možnost vyjádřit se k vyjádření vedlejšího účastníka, nemělo by to na její postavení v dovolacím řízení žádný vliv, neboť v předmětném vyjádření nedošlo k předestření žádných nových skutečností či právních argumentů odlišných od těch, které zazněly v řízení před soudy nižších stupňů a které byly zahrnuty do odůvodnění soudního rozhodnutí, které stěžovatelka dovoláním napadla. Stěžovatelka tak měla možnost reagovat na všechny skutečnosti a právní argumenty, které v řízení zazněly, již ve svém dovolání. Pokud jde o námitku nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, poukazuje vedlejší účastník na skutečnost, že soudy nejvyšších instancí, které přezkoumávají pouze právní závěry rozhodnutí nižších soudů a jejichž primární funkcí je sjednocování judikatury a dohled nad řádným fungováním justice, jsou oprávněny rozhodnout jen s velmi stručným, a v některých případech žádným, odůvodněním. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného právního posouzení věci vedlejší účastník poznamenává, že jak se již v minulosti Ústavní soud mnohokrát vyjádřil, stojí mimo obecnou soudní soustavu, a proto mu nepřísluší s výjimkou extrémního vybočení ze standardů, jež jsou základní pro postupy při zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení, vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ohledně námitky stěžovatelky, že došlo i k porušení jejího práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, vedlejší účastník uvádí, že délka řízení plně odpovídala značné právní i skutkové složitosti věci, chování účastníků řízení a počtu i povaze soudních instancí, před kterými bylo řízení vedeno. Vedlejší účastník má taktéž za to, že nedošlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť věc byla rozhodována soudci určenými dle jasně stanoveného a veřejně přístupného mechanismu uvedeného v rozvrhu práce. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neodůvodněnou nebo aby ji zamítl a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Své vyjádření doplnil vedlejší účastník podáním ze dne 8. 2. 2013.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka stěžovatelce. Ve svém písemném stanovisku k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka namítá, že tvrzení vedlejšího účastníka, že replika k jeho vyjádření nemohla mít vliv na rozhodnutí dovolacího soudu, je zcela účelová, zejména za situace, kdy se vedlejší účastník vyjadřoval k důvodnosti dovolání. Stěžovatelka opětovně i přes opačný názor vedlejšího účastníka zdůrazňuje, že se Nejvyšší soud nedostatečně zabýval otázkou, zda rozhodnutí předsedy Městského soudu v Praze ohledně změny rozvrhu práce naplnilo zákonné požadavky uvedené v §41 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a zda nedošlo k odnětí zákonného soudce, který již ve stejné věci rozhodoval dříve. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že se s otázkou platnosti mimořádné valné hromady společnosti TRANSPETROL, a. s., konané dne 29. 4. 2009 vypořádal dovolací soud dostatečně. Toto tvrzení vedlejšího účastníka je naprosto zavádějící, když se Nejvyšší soud spokojil s odkazem na řízení u rejstříkového soudu příslušného k zápisům skutečností týkajících se společnosti TRANSPETROL, a. s. Při deklaratorní povaze zápisu do obchodního rejstříku, jak vyplývá z §27 zákona č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník, je toto odůvodnění navíc ve zřejmém a vědomém rozporu s právem. Nejvyšší soud ani Městský soud v Praze naopak nevzaly v potaz argumentaci stěžovatelky ohledně konzumace usnesení Okresního soudu Bratislava I z 30. 3. 2009 svoláním valné hromady a s tím související nemožnost takto svolanou mimořádnou valnou hromadu mimořádným dovoláním generálního prokurátora Slovenské republiky jakkoli narušit. Nejvyšší soud nevzal v potaz ani nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. II. ÚS 58/2010.
IV.
10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
11. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je důvodný, neboť napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
V.
12. Ústavní soud se zabýval nejdříve námitkou týkající se obsazení senátu odvolacího soudu a otázkou možnosti stěžovatelky vyjádřit se k vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání stěžovatelky.
13. Námitce stěžovatelky, že se Nejvyšší soud dostatečně nezabýval jejím tvrzením týkajícím se účelové změny předsedy senátu 39 Co Městského soudu v Praze, který měl v novém složení rozhodovat pouze o věci stěžovatelky, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Jak vyplývá z rozvrhu práce Městského soudu v Praze, předseda senátu 39 Co JUDr. Jiří Cidlina byl určen předsedou soudu k vyřizování věcí napadlých do senátu 39 Co s účinností ode dne 1. 4. 2010 (změna č. 11 rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2010 ze dne 10. 3. 2010), podle rozvrhu práce na rok 2011 přitom zůstal JUDr. Cidlina členem senátu 39 Co i v dalším roce. Pokud Nejvyšší soud v této souvislosti dospěl k závěru, že i přesto, že je u věcí napadajících do senátu 39 Co nadále veden jako soudce zpravodaj JUDr. Čestmír Slaný, rozhodoval JUDr. Cidlina v předmětné věci v souladu s rozvrhem práce, nemá Ústavní soud důvod považovat tento jeho závěr za vybočující z mezí ústavnosti. Jakékoli závěry týkající se složení a rozhodování senátu 39 Co, v němž jsou pro rok 2011 vedeni čtyři soudci (předseda senátu, jeho zástupce a další dvě členky senátu), jsou pouhou spekulací stěžovatelky.
14. Ústavní soud se naproti tomu ztotožnil s námitkou stěžovatelky, že jí nebyl dán dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřila k podání vedlejšího účastníka ze dne 22. 2. 2011.
15. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání stěžovatelky bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 23. 2. 2011. Na č. l. 828 soudního spisu je založen pokyn soudní kanceláři ze dne 13. 6. 2012 k zaslání tohoto vyjádření právnímu zástupci stěžovatelky. Dle přiložené doručenky bylo vyjádření doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 15. 6. 2012. O pouhé čtyři dny později, 19. 6. 2012, dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl.
16. Vedlejší účastník tvrdí, že ve svém vyjádření k dovolání nepředestřel žádné nové skutečnosti či právní argumenty odlišné od těch, které zazněly v řízení před soudy nižších stupňů a které byly zahrnuty do odůvodnění soudního rozhodnutí, které stěžovatelka dovoláním napadla. Ústavní soud má naopak za to, že se argumenty vedlejšího účastníka vztahovaly přímo k uplatněným dovolacím důvodům, které vedlejší účastník považoval dle svého tvrzení za řádně nespecifikované, současně vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka nedoložila dokumenty, kterými by naplnění dovolacích důvodů prokázala (bod III vyjádření). Vedlejší účastník se taktéž vyjadřoval k odůvodnění dovoláním napadeného usnesení a ke složení senátu odvolacího soudu (body V a VI vyjádření). Ve věci konzumace usnesení okresního soudu, na základě něhož byla valná hromada konána, již samotným svoláním této valné hromady pak vedlejší účastník poukazuje na podporu svých závěrů na odbornou literaturu. Vedlejší účastník taktéž obsáhle rozebírá obsah stěžovatelkou k doplnění dovolání přiloženého nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 58/2010. Vedlejší účastník v této souvislosti dovodil, že přestože bylo citovaným nálezem usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 6 M Obdo 3/2009 zrušeno, je tento závěr pro dovolací řízení irelevantní. Jedná se tedy o právní argumentaci, která dosud nebyla účastníky tvrzena, proto Ústavní soud konstatuje, že v případě, kdy bylo takto obsáhlé vyjádření k dovolání (11 stran) zasláno stěžovatelce, měla jí být stanovena přiměřená lhůta k jejímu případnému vyjádření. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že vedlejšímu účastníkovi nebylo zasláno dle jeho tvrzení druhé doplnění dovolání stěžovatelky ze dne 1. 3. 2011.
17. Na tomto místě Ústavní soud poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Milatová a ostatní proti České republice ze dne 21. června 2005, stížnost č. 61811/00, ve kterém bylo v právně obdobné věci konstatováno, že bylo povinností Ústavního soudu umožnit stěžovatelům zaujmout stanovisko k písemným vyjádřením odpůrce a krajského soudu ještě předtím, než ve věci rozhodl, opačný postup stěžovatelům neumožnil řádně se účastnit řízení u Ústavního soudu, čímž byli stěžovatelé zbaveni práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud vycházel z toho, že předmětná vyjádření představovala odůvodněné názory na námitky uvedené stěžovateli v ústavní stížnosti a zjevně měla ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu návrhem na zamítnutí stížnosti.
18. Ústavní soud má na základě výše uvedeného za to, že v projednávané věci s ohledem na její povahu a obsah podání vedlejšího účastníka, které bylo zasláno k vyjádření stěžovatelce čtyři dny před vydáním rozhodnutí, ačkoli předtím bylo založeno více než 15 měsíců v soudním spise, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jí nebylo umožněno seznámit se s argumenty druhé strany řízení a písemně na ně reagovat dříve, než soud ve věci rozhodne.
19. Ústavní soud taktéž přisvědčil stěžovatelce v tom, že napadené usnesení dovolacího soudu trpí nedostatkem řádného odůvodnění. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.): "... je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídala kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást ,stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí."
20. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého napadeného usnesení předně nevypořádal s dovolací námitkou stěžovatelky, že usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 6 M Obdo 3/2009, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 č. j. 36CbR 14/2008-224, na jehož základě byla mimořádná valná hromada povinné svolána, bylo následně nálezem Ústavního soudu Slovenské republiky zrušeno.
21. Stěžovatelka uvedla ve svém dovolání, že ve sporech mezi drobnými akcionáři a slovenským státem o tom, kdo je akcionářem Transpetrolu, již několikrát rozhodoval Ústavní soud Slovenské republiky, který se již vícekrát ve svých rozhodnutích zastal drobných akcionářů. Stěžovatelka současně upozornila, že podala ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky v dotčené věci a očekává, že toto usnesení bude Ústavním soudem zrušeno, jak se již stalo ve dvou stěžovatelkou citovaných případech. Podáním ze dne 9. 12. 2010 doplnila stěžovatelka své dovolání a oznámila dovolacímu soudu, že Ústavní soud Slovenské republiky již o výše uvedené ústavní stížnosti nálezem ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 58/2010 rozhodl, usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 6M Obdo 3/2006 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Citovaný nález Ústavního soudu Slovenské republiky přiložila stěžovatelka k doplnění svého dovolání a rozvedla v něm dále svou argumentaci vyplývající z odůvodnění přiloženého nálezu.
22. Ústavní soud je nucen konstatovat, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení skutečnost, že ve věci rozhodoval nálezem Ústavní soud Slovenské republiky, zcela pominul a vycházel pouze z toho, že pokud vykonatelnost usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 č. j. 36CbR 14/2008-224 byla usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 6 MObdo 3/2009 odložena, mimořádnou valnou hromadu svolala osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Nejvyšší soud se tak nevypořádal ani s námitkou stěžovatelky, že se valná hromada řádně konala, byla usnášení schopná ke zvolení nového představenstva, přičemž Nejvyšší soud Slovenské republiky zrušil usnesení Obvodního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 teprve po jejím konání.
23. Nejvyšší soud se taktéž nezabýval námitkou stěžovatelky týkající se mimořádného dovolání generálního prokurátora Slovenské republiky, jehož podání považuje stěžovatelka ve sporu mezi akcionáři za neodpovídající smyslu zákona, který hovoří o ochraně vyšších principů a zájmů (odvolací soud totiž na rozdíl od soudu dovolacího vycházel z toho, že k odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 došlo dnem doručení mimořádného dovolání generálního prokurátora Slovenské republiky dovolacímu soudu). To platí i pro odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 4 Obo 281/99, 18/200 ZSP, podle kterého není předběžným opatřením možné všeobecně zakázat nebo pozastavit výkon práv akcionáře.
24. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že o konání předmětné mimořádné valné hromady byl sepsán notářský zápis ze dne 1. 6. 2009, N 90/09, Nz 18117/09, NCRIs18327/09, notářkou JUDr. Máriou Forinovou, kterým osvědčila průběh valné hromady vedlejšího účastníka konané dne 29. 4. 2009. Na závěr jmenovaná notářka uvádí, že "je nepochybné, že MVZ bolo zvolané v súlade s uznesením Okresného súdu Bratislava I. č. k. 36CbR 14/2008, Sa507/B, zo dňa 30. 3. 2009, rovnako v súlade so Stanovami a. s. Transpetrol a je nepochybné, že toto valné shromažděnie začalo na základe hore uvedených skutočností a až po oboznámení o uznášaniaschopnosti MVZ boli preložené neprávoplatné rozhodnutia Najvyššieho súdu, ktoré neboli opatrené pečiatkou právoplatnosti a vykonateľnosti a jako také nebolo nositeľom žádných práv ani povinností a nezpůsobovalo žiadne právne následky."
25. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03 ze dne 19. 10. 2004 (N 147/35 SbNU 71), III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489)]. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Jak Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) uvedl, jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
26. V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud na základě výše uvedeného k závěru, že pokud se Nejvyšší soud při svém rozhodování opomenul zabývat námitkou stěžovatelky, že ve věci rozhodoval Ústavní soud Slovenské republiky, a nevzal v úvahu ani její další výše uvedené námitky, jedná se ve svém důsledku o postup vedoucí k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem Nejvyššího soudu bylo zabráněno stěžovatelce, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.
27. Ústavnímu soudu primárně nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento pohybuje v mezích ústavnosti. Je však nezbytné, aby obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je k jeho zaujetí vedly, objasnily. V tomto směru odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zcela absentuje. Nelze přitom přisvědčit vedlejšímu účastníkovi v tom, že pokud stěžovatelka tvrdí, že dovolací soud ignoroval některé její námitky, polemizuje pouze se závěry Nejvyššího soudu.
28. Ústavní soud v této souvislosti také odmítá odkaz vedlejšího účastníka na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Klemeco Nord AB proti Švédsku ze dne 19. 12. 2006 č. 73841/01. V tomto rozhodnutí, jak sám vedlejší účastník správně uvedl, Evropský soud pro lidská práva považoval za dostačující, že odvolací soud dal stranám najevo, že souhlasí s argumentací podřízeného soudu a že důkazy nově předložené v odvolacím řízení nemohou jeho závěry změnit. Tak tomu však z dále rozvedených důvodů dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nebylo.
29. Okresní soud pro Prahu 2 ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2010 č. j. 20Nc 1254/2009-324 upozornil, že jakkoli bylo rozhodnutí Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 č. j. 36 CbR 14/2008-224, Sa 507/B zrušeno výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, tato skutečnost nemá vliv na platnost mimořádné valné hromady konané dne 29. 4. 2009, tedy před vydáním tohoto usnesení, a zároveň nezakládá neplatnost volby členů představenstva povinného. Osoby, které podepsaly exekuční titul v podobě exekutorského zápisu, tak byly dle soudu prvního stupně osobami oprávněnými jednat za povinného. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že na základě mimořádného dovolání generálního prokurátora Slovenské republiky byla dnem 23. 4. 2009 odložena vykonatelnost usnesení, kterým byla mimořádná valná hromada svolána. Nejvyšší soud s touto procesní situací spojoval pouze možnost vyslovit neplatnost mimořádné valné hromady, za stěžejní však považoval, zda byly provedeny na základě návrhu povinné osoby změny zapsaných údajů v obchodním rejstříku.
30. Z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná ze strany dovolacího soudu o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť dovolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Stěžovatelka tak nevěděla, že dovolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky, které uplatnila až v ústavní stížnosti (deklaratorní zápis údajů do obchodního rejstříku). Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům přitom vyplývá mimo jiné z faktu, že dovolatel svým dovoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěly soudy prvního a druhého stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v dovolání. Argumentace dovolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému odvolacímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává dovolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda dovolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.
31. V nyní projednávané věci byla stěžejní právní otázka, zda mohlo dojít k řádnému konání valné hromady, a tedy i platnému zvolení členů představenstva za situace, kdy byla vykonatelnost usnesení soudu, na jehož základě byla valná hromada svolána, odložena. V tomto směru byla také vedena argumentace soudů prvního i druhého stupně a dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud však postavil své odůvodnění zejména na závěru, že pokud rejstříkový soud přezkoumal usnesení mimořádné valné hromady a shledal jmenování do funkcí neplatným a odmítl je z toho důvodu zapsat do obchodního rejstříku Slovenské republiky, nemohli se Mgr. Ing. Ignác Ilčišin ani JUDr. Ján Husár stát členy představenstva povinné společnosti.
32. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že postup, kdy dovolací soud zamítne dovolání s odůvodněním, že závěr odvolacího soudu je správný - v předmětné věci byl shledán soudem odvolacím i dovolacím důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž k závěru o věcné správnosti výroku dospěje na základě "dílčích odlišných závěrů", s nimiž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k nim vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
33. Jakkoli se jedná o situaci netypickou, neboť judikatura Ústavního soudu se obvykle zabývá otázkou tzv. překvapivých rozhodnutí v odvolacím řízení, kdy odvolací soud rozhodnutí prvostupňové jako věcně správné potvrdí, avšak na základě jiného právního posouzení, dopadají závěry vyslovené v řadě nálezů Ústavního soudu týkající se této problematiky i na řízení dovolací [srovnej např. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08 (N 236/55 SbNU 283), dostupný též stejně jako další citované nálezy na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dovodil, že je povinností odvolacího soudu, předtím než rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí z jiného právního důvodu, seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem a dát jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit [např. nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181) nebo nález ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09 (N 52/56 SbNU 561)].
34. V posuzované věci nastala obdobná situace; Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné ve smyslu §243b odst. 2 o. s. ř., což vyvolalo totožné účinky jako potvrzení rozsudku odvolacím soudem. Dovolací soud přitom založil své rozhodnutí částečně na posouzení právní otázky soudy nižších instancí dosud neřešené, nepostupoval tedy tak, aby vyhověl požadavku předvídatelnosti svého rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti je nevyhnutelný závěr, že dovolací soud svým rozsudkem porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
35. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud shledal v postupu Nejvyššího soudu porušení práva na spravedlivý proces, a to jednak v překvapivosti rozhodnutí a jednak v porušení povinnosti zabývat se vznesenými námitkami účastníka řízení, přičemž tato porušení jsou již sama o sobě důvodem pro kasaci rozsudku dovolacího soudu.
36. K porušení práva na spravedlivý proces došlo také postupem Městského soudu v Praze vedoucím k vydání jeho usnesení ze dne 12. 7. 2010 č. j. 39 Co 165/2010-663, ve kterém dospěl tento soud k závěru, že shromáždění svolané na základě usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 č. j. 36 CbR 14/2008-224, Sa 507/B za mimořádné valné shromáždění vedlejšího účastníka považovat nelze, a proto osoby, které na něm byly zvoleny členy představenstva, nebyly oprávněny podepsat exekuční titul. Takový závěr odvolacího soudu o neplatnosti předloženého exekučního titulu, který de facto meritorně řeší otázku platnosti konání mimořádné valné hromady vedlejšího účastníka podle slovenské právní úpravy, není v odůvodnění napadeného usnesení řádně odůvodněn, když je pouze dovozováno, že s ohledem na odklad vykonatelnosti usnesení, na základě kterého byla mimořádná valná hromada svolána, nemohla tato proběhnout a nemohly být na ní ani zvoleny orgány společnosti.
37. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že i když je exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny [srov. §79 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012] a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §159 o. s. ř.). Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci. Z uvedeného vyplývá, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro nařízení exekuce vykonatelný; exekutor jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti.
38. V nyní projednávané věci vznikla na základě tvrzení vedlejšího účastníka pochybnost, zda předmětný exekutorský zápis podepsaly osoby k tomu oprávněné, tedy řádně zvolené valnou hromadou společnosti. Odvolacímu soudu byl předložen jako exekuční titul exekutorský zápis podepsaný osobami, které byly zvoleny orgány společnosti na valné hromadě této společnosti. Tato skutečnost byla doložena notářským zápisem sepsaným notářkou JUDr. Máriou Forinovou ze dne 1. 6. 2009, N 90/09, Nz 18117/09, NCRIs18327/09. Pochybnosti o platnosti konání této valné hromady by mohly být důvodem pro vyslovení neplatnosti mimořádné valné hromady (což také konstatoval v odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší soud). Jak správně uvedl soud prvního stupně, o neplatnosti mimořádné valné hromady nebylo pravomocně soudem rozhodnuto, a ani povinná nic takového netvrdila. Závěr odvolacího soudu, že členové představenstva Mgr. Ing. Ignác Ilčišin a JUDr. Ján Husár nebyli z důvodu odložení vykonatelnosti usnesení, na základě kterého byla předmětná mimořádná valná hromada svolána, valnou hromadou řádně zvoleni, je tak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí řádné odůvodnění.
39. Ze shora vymezených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, přičemž podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.
40. S ohledem na výsledek řízení nebyl dán důvod k tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
41. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012 mohl Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nebylo-li možné od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud a Městský soud v Praze vyjádřily souhlas s upuštěním od ústního jednání a vedlejší účastník sdělil, že na své účasti na ústním jednání trvá v případě, že by je Ústavní soud považoval za nutné nařídit, a stěžovatelka se ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyjádřila (přičemž byla Ústavním soudem upozorněna, že pokud se ve stanovené lhůtě v tomto smyslu nevyjádří, má soud v souladu s §101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti tomuto postupu soudu nemá námitek) a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.