ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1281.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1281/2018-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce A. Ž. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 557/30, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 193/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, č. j. 1 Co 26/2016-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu osobnosti podanou dne 31. 12. 2013 se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč od každé ze žalovaných, neboť mělo být neoprávněně zasaženo do jeho osobnostních práv, když motorová vozidla na bázi autobusů, která jsou využívána k provádění eskortu vězňů, včetně osoby žalobce, nejsou vybavena bezpečnostními pásy a opěrkami hlavy, v důsledku čehož žalobce pociťuje obavy o svůj život a zdraví.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 37 C 193/2013-78, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované 1) zaplatit žalobci částku 500 000 Kč (výrok I), stejně tak zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci částku 500 000 Kč (výrok II), zatímco žalobci uložil, aby žalované 1) zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III) a rozhodl, že mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobci nahradit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II) a dále rozhodl, že žalobce a žalovaná 2) nemají navzájem nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce dne 6. 2. 2017 podal dovolání nezastoupen advokátem a současně požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro dovolací řízení v souladu s §30 a §138 o. s. ř. Soud prvního stupně žalobci usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 37 C 193/2013-140, vyhověl, když přiznal žalobci osvobození od soudního poplatku za dovolání v plném rozsahu a ustanovil mu zástupkyni k ochraně jeho zájmů v dovolacím řízení. Dovolání sepsané samotným žalobcem bylo ve lhůtě stanovené soudem doplněno podáním ustanovené zástupkyně ze dne 30. 1. 2018, v němž bylo k přípustnosti dovolání pouze uvedeno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž jde o „rozhodnutí zásadního právního významu“.
Podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. musí být dovolatel (až na výjimky uvedené v §241 o. s. ř.) zastoupen advokátem.
Podle ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. se nepřihlíží k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241.
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Důvodová zpráva k novele o. s. ř. (k zákonu č. 404/2012 Sb.) k §241a odst. 5 o. s. ř. uvádí: „V ustanovení §241 zůstává zachováno tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele, a to včetně požadavku, že dovolání musí být sepsáno tímto povinným (nuceným) zástupcem. Promítnutí tohoto principu do náležitostí dovolání znamená, že relevantní mohou být jen údaje učiněné povinným (nuceným) zástupcem dovolatele a že tedy nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám dovolatel.“
Z ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu (obdobně P avliš , T., D educh , J.: Ohlédnutí po roce účinnosti nové právní úpravy civilního dovolání, Právní rozhledy 5/2014, s. 153). K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15).
Posuzované dovolání proto nesplňuje podmínku stanovenou v §241b odst. 3 věty první o. s. ř., když ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a o vymezení dovolacího důvodu. K podání samotného dovolatele ze dne 6. 2. 2017 nelze vzhledem k ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu).
Nejvyšší soud nadto podotýká, že z obsahu doplnění dovolání je zřejmé, že žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je proto právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Advokátka žalobce patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5071/2014). Proto také, byť jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, v doplnění dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, stejně jako vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). Otázka, s níž by byla spojena přípustnost dovolání, se dovolateli zformulovat nepodařila a ani ji nelze z obsahu dovolání dovodit.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, neboť trpí vadami, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu