ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.13.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 13/2017-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobkyně Holman Business Partner, spol. s r. o , identifikační číslo osoby 463 54 549 , se sídlem v Praze 4, Baarova 395/1, zastoupené Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, proti žalovaným 1/ České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, a 2/ České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736, o 3 643 749 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 100/2005, o dovolání žalované 1/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, č. j. 68 Co 288/2014-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 21 C 100/2005-194, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky ve výši 3 643 749 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I), žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem státu, za který před soudem jednají dvě organizační složky. Žalobkyně od května 1996 do října 1996 uzavírala kupní smlouvy s daňovým subjektem, který se prokazoval občanským průkazem, živnostenským listem a osvědčením plátce DPH znějícím na jméno J. Z. Docházelo ke zdanitelným plněním, žalobkyně proto uplatnila nárok na odpočet daně na vstupu, která jí byla vrácena. Při následné kontrole finančního ředitelství se však zjistilo, že občanský průkaz, kterým se prokazovala doposud neznámá osoba, byl ukraden oprávněné osobě a na jeho základě pak byly vydány další doklady, jejichž pravosti neměla žalobkyně důvod nevěřit (živnostenský list, osvědčení plátce DPH). Na základě dodatečných platebních výměrů byla žalobkyni doměřena DPH, jejíž celou výši původně jako škodu požadovala, následně byla žaloba částečně vzata zpět a předmětem řízení zůstala částka ve výši 3 643 849 Kč s příslušenstvím.
V řízení následně došlo k několika kasačním rozhodnutím, naposledy nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2598/15, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 1022/2015-256, a rozsudek Městského soudu ze dne 13. 10. 2014, č. j. 68 Co 288/2014-227. Následně rozhodl odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou, ve vztahu k první žalované byl rozsudek změněn tak, že bylo žalované 1/ uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 3 643 849 Kč s příslušenstvím (výrok I), výroky II – IV bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudek městského soudu je vystavěno na následujících základech. Ve vztahu k druhému žalovanému soud uzavřel, že nemůže být založen odpovědnostní vztah dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť rozhodnutí (dodatečné platové výměry) nebyla pro nezákonnost změněna ani zrušena. Vázán právním posouzením Ústavního soudu odvolací soud konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 OdpŠk první žalované, neboť při vydávání živnostenského listu nepostupoval živnostenský úřad ze spolehlivě zjištěného stavu věcí. Odvolací soud vzal taktéž za prokázaný vznik škody, neboť žalobkyně splnila uloženou daňovou povinnost a nedobrala se vrácení daně, jelikož neprokázala existenci jiného plátce (držitele ukradeného občanského průkazu), čímž došlo ke zmenšení jejího majetku. Byla tak dovozena i příčinná souvislost.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání první žalovaná, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud posoudil nesprávně, resp. při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při posuzování skutkového stavu se odvolací soud dopustil pochybení při aplikaci právního předpisu. Pod bodem a) žalovaná namítá, že ač se odvolací soud cítil být vázán názorem Ústavního soudu ohledně závěru o nesprávném úředním postupu přičitatelném první žalované, „nic mu nebránilo s uvedeným názorem alespoň polemizovat“, b) odvolací soud nepřípadně aplikoval na právní posouzení věci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99, c) první žalovaná poukazuje na skutečnost, že odvolací soud převzal závěry Ústavního soudu a popřel své v dřívějších rozhodnutích přijaté závěry, d) dovolatelka namítá, že žalobkyně nikdy netvrdila, že by jí vznikla škoda vydáním živnostenského listu, pokud by tomu tak bylo, byl by její nárok promlčený, e) napadá závěr odvolacího soudu o tom, že „tato skutečnost byla prokázána znaleckým posudkem“, f) tvrdí vnitřní rozpornost a zmatečnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a opakuje své skutkové zhodnocení, že příčinou škody žalobkyni je registrace osoby vydávající se za J. Z. u finančního úřadu, g) polemizuje s hodnocením otázky příčinné souvislosti, namítá možné spoluzavinění žalobkyně a rekapituluje některé závěry dřívějších rozhodnutí v této věci. Žalobkyně tvrdí, že odvolací soud neprovedl vlastní zhodnocení, zda došlo ke škodě a existuje příčinná souvislost, čímž se odchýlil od shora citovaného kasačního nálezu Ústavního soudu. Taktéž je napadené rozhodnutí zmatečné a v odůvodnění nepřesné (opakovaná záměna první a druhé žalované) S ohledem na shora uvedené proto první žalovaná navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího změněno tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně jako celek, případně aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření nesouhlasila s žalovanou uplatněnou argumentací a navrhla odmítnutí dovolání a požádala o přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání první žalované však nebylo shledáno přípustné.
První argument dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání, neboť je vystavěn na konstrukci, jež odporuje §89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, podle kterého platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V případě, že by se jednalo o rozhodnutí Ústavního soudu v jiné, byť např. skutkově obdobné věci, mohla by být žalovanou uplatněná námitka za určitých okolností na místě. Zde se však jedná o rozhodnutí Ústavního soudu přímo v této věci a ke stěžejní otázce sporu, tudíž jakákoli „polemika“ z principu nepřipadá v úvahu.
Námitky b) – g) taktéž nejsou s to založit přípustnost dovolání. Co se týče bodu b), dovolatelka směřuje svou argumentaci opět k napadání zjištěného skutkového stavu a právního posouzení otázky ne/existence nesprávného úředního postupu. Odvolací soud citované rozhodnutí aplikoval jako podpůrné vodítko pro posouzení otázky příčinné souvislosti, což první žalovaná nijak nenapadá. Body c), d), e) a f), kde první žalovaná opakuje argumentaci k bodu a), prosazuje své skutkové závěry a neprezentuje žádnou právní otázku a nevymezuje přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. K bodu d) je vhodné připomenout, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“ Podané dovolání však žádnou takovou otázku neformuluje, ani nepředkládá žádnou judikaturu, od které se měl odvolací odchýlit.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu