ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1302.2018.3
sp. zn. 30 Cdo 1302/2018-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce Mgr. Lukáše Raidy , se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 875/275, jako správce konkursní podstaty úpadkyně Union banka, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, zastoupeného Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 103/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, takto:
Návrh žalobce na zrušení odkladu vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 23 C 103/2014-152, rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 25 894 682 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 12. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 25 894 682 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 12. 2013 do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 693 108,33 Kč k rukám Mgr. Andrey Žátkové, advokátky, do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a v něm požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.
V rámci podaného dovolání žalovaná navrhla odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 9. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 1302/2018-216, tak, že vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, odložil až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Ústavní soud usnesením ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2387/18, ústavní stížnost žalobce proti posledně zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl.
Žalobce Nejvyššímu soudu zaslal návrh na zrušení odkladu vykonatelnosti rozsudku, neboť podle jeho názoru v dané věci nebyly dány podmínky pro odklad vykonatelnosti. Žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5248/2009, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2275/2017, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 443/2017, a dále na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 61/2012-37, usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 2 As 103/2015-157, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 45 A 35/2013-58. Žalobce je toho názoru, že z předpokladů vymezených pro odklad vykonatelnosti nebyly splněny dvě, konkrétně není pravda, že by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech a že by bylo podle obsahu spisu pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné. Přisouzená částka není pro žalovaný stát nikterak vysoká a rozhodně nelze dospět k závěru, že by její úhrada jakýmkoliv způsobem ohrozila plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce, což ostatně žalovaná ve svém návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku ani netvrdila. Ani skutečnost, že osoba, které má být plněno, je v konkursu, nepodporuje závěr o nevymahatelnosti plnění v případě zrušení rozhodnutí v rámci dovolacího řízení. Správce konkursní podstaty je povinen postupovat s odbornou péčí a za takové situace žalobce shledává mylným závěr žalovaného o možnosti ukončení konkursu v průběhu běžícího dovolacího řízení. Skutečnost, že žalobce je v konkursu, tedy de facto pod dohledem konkursního soudu, podporuje závěr, že v případě zrušení exekučního titulu bude možné uhrazené plnění vymoci zpět. Žalobce již ve svém vyjádření k dovolaní ze dne 13. 4. 2018 popsal, že dovolání neobsahuje vymezení otázky přípustnosti a že žalovaný primárně nezpochybňuje správnost právního posouzení, ale zjevně zpochybňuje správnost skutkových závěrů. Námitky vad řízení, které dovolatel spatřuje ve vadném zjištění skutkového stavu věci, ani námitky k právnímu posouzení věci vycházející ze zpochybňování skutkového stavu nemohou založit přípustnost ani důvodnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolací soud navíc založil své rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku na skutečnosti, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by zde hrozilo způsobení závažné újmy v majetkových poměrech povinného spočívající v nikoliv zanedbatelném ohrožení účelného a hospodárného plnění nezastupitelných funkcí státu a výkonu stanovených činností v rozpočtovém roce. Žalovaná ve svém návrhu netvrdila, že by jí již samotnou úhradou vymáhané peněžité částky hrozila závažná újma na jejích právech či by snad mohlo dojít k nikoliv zanedbatelnému ohrožení plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce. Takové tvrzení by ostatně bylo i ve zjevném rozporu se samotným jednáním žalované, která dne 10. 4. 2018 v rámci exekučního řízení (vedeného žalobcem jako oprávněným vůči žalované jako povinné u Mgr. Pavly Fučíkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Ostrava pod sp. zn. 024 EX 68/18 na základě dovoláním napadeného rozsudku) složila částku ve výši 41 315 170,27 Kč jako jistotu v návaznosti na podaný návrh žalované na zastavení exekuce spojený s návrhem na odklad exekuce. Je tak zřejmé, že žalovaná přisouzenou částku dobrovolně složila jako jistotu, a to i za situace, že disponuje odborně způsobilými a právně vzdělanými osobami, a musí si tedy být vědoma, že tato jistota je složena na delší časové období, aniž by se obávala jakékoliv hrozící újmy či snad zanedbání či ohrožení plnění některé z funkcí státu v daném rozpočtovém roce či aniž by fakticky k takovému zanedbání či ohrožení došlo. Žalobce závěrem odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 456/03, podle nějž je odklad vykonatelnosti přípustný jen v případech, kdy je zřejmé, že je takový zásah zcela nezbytný, přičemž žalobce zastává názor, že vzhledem ke složení jistoty ze strany žalované nelze nadále o nezbytnosti odkladu vykonatelnosti uvažovat.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud v první řadě nepřihlíží k argumentaci, kterou žalobce uvedl již ve svém vyjádření k dovolání žalované (dále též jako „dovolatelka“), neboť tu bral v potaz při svém rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, přičemž jeho rozhodnutí též obstálo v řízení o ústavní stížnosti.
Za případnou tak pokládá pouze část návrhu žalobce, v níž jsou tvrzeny okolnosti, které soudu nebyly známy při rozhodování o odkladu vykonatelnosti rozsudku, a jež mají svědčit o neexistenci předpokladů pro odklad vykonatelnosti, resp. jejich pominutí. Daná okolnost má spočívat v jednání dovolatelky, která (jakožto povinná v exekučním řízení) v souladu s §54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, složila jistotu ve výši vymáhané pohledávky včetně nákladů oprávněné a nákladů exekuce.
Dovolací soud se ovšem neztotožňuje s názorem žalobce, že by uvedená skutečnost vyvracela naplnění podmínek pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Otázku, zda by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného výroku rozhodnutí dovolateli hrozila závažná újma, která v poměrech státu (jakožto dovolatele) je posuzována podle kritéria, zda by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mohlo dojít k nikoliv zanedbatelnému ohrožení plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce, nelze ztotožňovat s faktickou schopností dovolatele dostát povinnostem, které mu byly uloženy v dovoláním napadeném rozhodnutí. Skutečnost, že dovolatelka částku složila jako jistotu podle §54 odst. 5 exekučního řádu, svědčí právě jen o její schopnosti splnit uloženou povinnost, ovšem sama o sobě neznamená, že by případná ztráta (resp. dlouhodobější nedostupnost) uvedené částky byla pro činnost dovolatelky méně podstatnou. Naopak lze říci, že jednání dovolatelky nepochybně směřuje k zamezení případné ztráty, přičemž složená jistota pro žalobce představuje utvrzení v dobytnosti žalované částky pro případ, že nedojde k zastavení exekuce. Lze tedy konstatovat, že za stávající situace odklad vykonatelnosti sice působí na žalobce tak, že mu neumožňuje bezprostřední vymožení žalované částky, ovšem je zde dán též silný předpoklad, že v případě jeho konečného úspěchu ve věci dojde k bezprostřední úhradě žalované částky. I s ohledem na právě uvedené dovolací soud stále pokládá předmětný odklad vykonatelnosti za proporcionální.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud návrh žalobce na zrušení odkladu vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu