ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1320.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1320/2017-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š. zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 6/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 72 Co 211/2016-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, č. j. 17 C 6/2014-81, zamítl žalobu v části, kde se žalobce domáhal konstatování, že nezákonným postupem Policie České republiky bylo neoprávněně zasaženo do jeho základních práv a svobod (výrok I), uložil žalované doručit žalobci písemnou omluvu za nezákonný postup Policie České republiky ve znění uvedeném v rozsudku (výrok II), zamítl žalobu v části, kde se žalobce domáhal zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zastavil řízení v části, kde se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované v přítomnosti žalobce zničit nebo zajistit zničení všech obrazových záznamů žalobce pořízených policistou dne 12. 3. 2013 (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 600 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Výše uvedeného se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky v souvislosti s dopravně bezpečnostní kontrolou dne 12. 3. 2013.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, zdali je postačující forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přiznaná pouze ve formě písemné omluvy v případě neoprávněného zásahu do osobnostních práv jedince nesprávným úředním postupem. Jádrem uvedené námitky je totiž nesouhlas žalobce s formou přiznaného zadostiučinění. Nejvyšší soud však opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce s přihlédnutím k intenzitě zásahu do jeho práv není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce stran preventivně-sankční funkce zadostiučinění, neboť danou otázku vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010). Odkazy žalobce na nálezy Ústavního soudy jsou nepřiléhavé, neboť ty se týkaly problematiky ochrany osobnosti, nikoli odpovědnosti státu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2033/2017).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání do nákladového výroku, konkrétně otázkou, zda se na posuzovaný případ vztahuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zda bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
Dovolací soud proto přistoupil k výpočtu částky, která byla (resp. mohla být) žalobci napadeným rozsudkem odepřena. V řízení před soudem prvního stupně přicházela (podle obsahu spisu) na nákladech žalobce v úvahu pouze mimosmluvní odměna za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a žaloba coby písemné podání ve věci samé), čemuž odpovídá celkem částka 7 000 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále s připočtením náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 1 596 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], jde o výslednou částku 9 196 Kč.
V řízení před odvolacím soudem přicházela (podle obsahu spisu) na nákladech žalobce v úvahu pouze mimosmluvní odměna za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (odvolání). Náklady se tedy sestávají z odměny advokáta v částce 3 500 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 798 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], celkem tedy 4 598 Kč.
Ani součet částek za řízení před oběma soudy (13 794 Kč) pak nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu a zároveň napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř. Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Taktéž vady řízení namítané žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu