ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.15.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 15/2018-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně A. J. , zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská 8, proti žalovanému M. H. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 199/24, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 173/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 70 Co 19/2016-400,
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bohdany Novákové, advokátky se sídlem v Praze 3, Čáslavská 8.
Odůvodnění:
1. Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že v této právní věci již dvakrát rozhodoval.
2. Dovolací soud nejprve rozsudkem ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 18. února 2016, č. j. 70 Co 19/2016-296 [jímž byl změněn (žalobě vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 14. října 2015, č. j. 6 C 173/2011-295, ve znění jeho doplňujícího rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 6 C 173/2011-266, tak že žaloba o určení vlastnictví žalobkyně k předmětné bytové jednotce byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Kasačním důvodem byla okolnost, že odvolací soud při posuzování otázky nabytí vlastnického práva žalovaného od nevlastníka dostatečně důsledně nevycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), reprezentované především nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
3. Druhým kasačním rozsudkem ze dne 31. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017, Nejvyšší soud zrušil (v pořadí druhý) rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. října 2016, č. j. 70 Co 19/2016-354 (kterým odvolací soud opět změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Kasačním důvodem v tomto případě byla jednak okolnost, že odvolací soud při rozhodování nevycházel důsledně ze skutkové právní věty výroku o vině označeného trestního rozsudku Městského soudu v Praze ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. a v rozporu s tím dospěl k závěru v odůvodnění svého rozsudku formulovaného, od něhož též odvíjel posuzování otázky nabytí předmětné bytové jednotky žalovaným do vlastnictví (nabytí od nevlastníka), aniž by důsledně zohlednil všechny právně významné okolnosti, za kterých k předmětnému převodu na něj došlo. Dále dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku neobsahuje nezbytný výčet právně relevantních skutkových zjištění, zákonem vyžadovaného závěru o skutkovém stavu věci (§157 odst. 2 o. s. ř.) a ani odpovídající právní posouzení v intencích připomenuté judikatury Ústavního soudu vymezující popsané znaky skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem případu.
4. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 5. října 2017, č. j. 70 Co 19/2016-400, shora označený (žalobě vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl, že žalobkyni se náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení nepřiznává.
5. Pokud jde o odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu, nejsou z něj zase zřejmé ty elementární náležitosti, které – jak zdůraznil dovolací soud ve svém kasačním rozsudku – absentovaly v předchozím rozsudku odvolacího soudu. Namísto vyložení právně významných skutkových tvrzení, v rozsahu, jenž se podává ze skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka ve smyslu dovolacím soudem připomenuté judikatury Ústavního soudu, sumarizace závěru o skutkovém stavu věci a jeho následného právně kvalifikačního posouzení (jistěže s přihlédnutím k předmětné nálezové judikatuře Ústavního soudu), vydaný rozsudek odvolacího soudu obsahuje jednak (zcela zbytečnou) polemiku se závěry dovolacího soudu obsaženými v jeho předchozím kasačním rozsudku, především však nesprávnou interpretaci kasačního rozsudku.
6. Dovolací soud přece přistoupil ke kasaci předchozí rozsudku odvolacího soudu z toho důvodu, aby se odvolací soud v dalším řízení daným případem odpovědně zabýval, aby při rozhodování – s ohledem na předmětnou judikaturu Ústavního soudu (z hlediska řešení velmi složité právní problematiky „nemo plus iuris“) – zohlednil všechny právně významné okolnosti z hlediska svého skutkového pohledu na věc (avšak mj. s nezbytností reflektovat závěry vyplývající z onoho trestního rozsudku), a aby poté (při poměřování předmětných konkurenčních vlastnických práv účastníků) přistoupil k právnímu posouzení věci z pohledu toho, zda v daném případě byly či nikoli naplněny podmínky pro závěr vedoucí k aplikaci skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele (v daném případě žalovaného).
7. Dovolací soud tedy uložil odvolacímu přihlédnout ke všem právně významným okolnostem případu, tedy i k těm, které byly vyloženy v odůvodnění kasačního rozsudku dovolacího soudu, nicméně – a to je podstatné - finální skutkový závěr, jaký po proběhnuvším dalším řízení odvolací soud učiní, jakým způsobem se vypořádá s okolnostmi případu z pohledu zvažované skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele (tj. podle nálezové judikatury Ústavního soudu), a jak nakonec věc posoudí po právní stránce, bylo výhradně na odvolacím soudu.
8. I přes výše uvedené ovšem následně (sice včas) podané dovolání žalovaného (dále též „dovolatel“) prostřednictvím jeho advokáta neumožňuje Nejvyššímu soudu, aby se mohl zabývat věcným přezkumem napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz dále).
9. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatel své dovolání v zásadě pojal jako kritiku dovolacího soudu ve vztahu k jeho posledně zreferovanému kasačnímu rozhodnutí. Z obsahu či kontextu takto pojatého dovolání lze snad vyvodit, že dovolatel v podstatě uplatňuje variantu předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. – „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ , tj. založenou na tvrzení, že otázka týkající se nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele by měla být dovolacím soudem (zřejmě ve vztahu k jeho závěru obsaženému v posledně označeném kasačním rozsudku) posouzena jinak.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
12. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
13. Z vyloženého vyplývá, že k naplnění právně relevantního předpokladu čtvrté varianty přípustnosti dovolání je nezbytné v dovolání tvrdit, že dovolacím soudem již konkrétně vyřešená právní otázka má být podle názoru dovolatele posouzena jinak, což předpokládá jednak konkrétně nastínit, jak byla dosud takováto právní otázka dovolacím soudem vyřešena, a dále uvést alespoň stručné právní argumenty, které vedou dovolatele k závěru, že je nyní nezbytné dosavadní dovolací judikatura v řešení oné právní otázky změnit.
14. Dovolatel v dovolání sice namítá, že dovolací soud se od předmětné (ve vztahu k právní problematice „nemo plus iruris“) judikatury Ústavního soudu měl vydaným kasačním rozsudkem odchýlit, a tedy že odvolací soud byl vázán takto nesprávným právním názorem dovolacího soudu, neuvádí však, jakým způsobem, respektive na podkladě jaké argumentace (jakého tvrzení) takovýto závěr dovozuje (tedy v čem konkrétně se měl dovolací soud od nálezové judikatury Ústavního soudu odchýlit).
15. K nepochopení je to především z toho důvodu, že Nejvyšší soud právě s apelem na důsledné dodržování judikatury Ústavního soudu v řešené právní materii přistoupil k vydání uvedeného (posledně zmíněného) kasačního rozsudku, a dal tím odvolacímu soudu zcela jasný pokyn, aby celý případ byl posouzen znovu a právě skrze optiku skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti ve světle v kasačním rozsudku citované judikatury Ústavního soudu, též s přihlédnutím k okolnostem, jež byly dovolacím soudem v rozhodnutí zmíněny a vyžadovaly si jejich důsledné zhodnocení a promítnutí do právně kvalifikačního posouzení věci.
16. Uvedeným kasačním rozsudkem dovolacího soudu se tak odvolacímu soudu znovu otevřela cesta stran skutkové a právní precizace daného případu, což při poměřování Ústavním soudem připomenutých objektivních a subjektivních okolností, které je nezbytné při posuzování otázky konkurence dvou vlastnických práv (vlastnického práva původního vlastníka a vlastnického práva dobrověrného nabyvatele) posuzovat, vyžadovalo při rozhodování vzít do úvahy všechny okolnosti, na které Ústavní soud (zejména ve svém nálezu ze dne ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012) poukázal jako na právně významné z hlediska řešení této (nepochybně složité) právní materie.
17. Dovolatel ovšem své dovolání postavil na kritice Nejvyššího soudu a jeho údajného názoru v řešení otázky „nemo plus iuris“, který prý není souladný s judikaturou Ústavního soudu, ač v již opakovaně zmíněném posledním kasačním rozsudku dovolací soud se zcela jasně k judikatuře Ústavního soudu opětovně (srov. odůvodnění předchozího kasačního rozsudku dovolacího soudu) přihlásil, a uložil odvolacímu soudu, aby při rozhodování na věc pohlížel důsledně právě optikou Ústavního soudu.
18. Z uvedeného je tedy zřejmé, že prostřednictvím vyložené dovolací argumentace se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
19. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http://nalus.usoud.cz ) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
20. Dovolatel ve svém dovolání rovněž uvedl, že: „Rozsudky napadené tímto dovoláním, jakož i předcházející dovolací rozsudky porušují základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ , aniž by rozvedl, v čem konkrétně (tj. ve vztahu k dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu) spočívá porušení jeho tvrzeného práva na spravedlivý proces v daném řízení.
21. Absence právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání totiž znemožňuje dovolacímu soudu zabývat se vůbec posouzením otázky přípustnosti takového dovolání, kterážto situace nastala i v tomto případě. Odporující právní úpravě dovolacího řízení by jistěže byl takový postup, pakliže by dovolatel pouze rámcově tvrdil porušení svého základního (ústavními předpisy garantovaného) základního práva či svobody, aniž by v poměrech rozsouzeného případu odvolacím soudem alespoň v hrubých obrysech vyjasnil jím sledovanou variantu naplnění předpokladu přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud by i za takové situace sám za dovolatele dotvářel chybějící právní argumentaci tak, aby překlenul onu absenci obligatorní náležitosti dovolání a mohl se zabývat přípustností dovolání a případně poté jeho důvodností z hlediska věcného přezkumu takto napadeného rozsudku odvolacího soudu.
22. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Poznamenává se, že se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila k dovolání žalovaného (jehož advokátovi bylo toto vyjádření posléze zasláno na vědomí).
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f ost. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu