ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.169.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 169/2018-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně CZT a. s., IČO 25272322, se sídlem v Hradci Králové, Piletická 486, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované SK Tabák, s. r. o., IČO 35844639, se sídlem ve Veľkom Bieli, Športová 20, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Peterem Reblánem, advokátem se sídlem v Praze 6, Půlkruhová 786/20, o zaplacení 55 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Evc 5/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2017, č. j. 47 Co 205/2017-533, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 80 586 Kč k rukám právního zástupce Mgr. Ing. Martina Lukáše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 9. 2017, č. j. 26 Evc 5/2016-449, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 10. 2017, č. j. 26 Evc 5/2016-466, vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (výrok I), zastavil řízení (výrok II), uložil procesní nástupkyni žalobce – CZT a. s. – zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 233 250 Kč (výrok III), procesní nástupkyni žalobce – CZT a. s. – přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 95 % (výrok IV) a uložil procesní nástupkyni žalobce – CZT a. s. – zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 21 500 Kč (výrok V).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 47 Co 205/2017-533, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a II tak, že se mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Hradci Králové nevyslovuje a řízení se nezastavuje (výrok I usnesení odvolacího soudu), zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III a V (výrok II usnesení odvolacího soudu), zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalovaná pro jednotlivé dovolací důvody za splněný.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 66 300 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 7 a §11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 13 986 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalobkyně tak činí 80 586 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu