ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1793.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1793/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 24/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. 70 Co 348/2016-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen uhradit žalované 300 Kč na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2016, č. j. 18 C 24/2013 - 82, byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 868 902 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II). Žalobce se domáhal náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v souvislosti s vytýkacím řízením, které proti žalobci vedl správce daně.
K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I ohledně odškodnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tak, že konstatoval porušení práv žalobce na včasné projednání a rozhodnutí o jeho žádosti ze dne 15. 3. 2007 o vrácení daňového přeplatku, ve zbývající části byl výrok I potvrzen (výrok I) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud při nezměněných skutkových zjištěních nově posoudil žalovaný nárok a dospěl k následujícím závěrům. Soud konstatoval, že daňové řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a došlo proto k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Při úvaze o satisfakci pak odvolací soud zdůraznil, že se ohledem na skutečnost, že daňové řízení bylo vůči žalobci zahájeno v důsledku protiprávního jednání žalobce, který se domáhal výplaty fiktivně vytvořeného přeplatku na DPH, za což byl v trestním řízení pravomocně odsouzen, je přiléhavou formou zadostiučinění konstatování porušení práva, neboť přiznání jakékoli částky peněžitého odškodnění by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. K nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 649 652 Kč pak odvolací soud konstatoval neoprávněnost takového žádání, jelikož se jedná o nárok pouze hypotetický, který žalobce nijak neprokázal, a zejména se jedná o zjevné zneužití práva a snahou těžit z protiprávního činu ve smyslu §6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Shodně soud druhého stupně posoudil nárok na náhradu nákladů právního a daňového poradenství.
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu „z důvodů uvedených v §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení závažné právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.“ Dovolatel zejména namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně je v příkrém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09. Dovolatel namítá, že je nutno odlišit otázku vzniku daňového přeplatku a výsledku trestního řízení. Nelze proto akceptovat závěr, že je vyloučen nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s nečinností správních orgánů z důvodu existence trestních rozsudků. Otázka, zda dovolatel uplatnil nárok na odpočet DPH oprávněně či nikoli, je hlediska řízení dle OdpŠk druhořadá, a soud by se měl zabývat otázkou, zda správní orgány jednaly zákonným způsobem při vypořádání daňového přeplatku. Odvolací soud taktéž nesprávně posoudil žalobu v návaznosti na shora citovaný nález Ústavního soudu. Ačkoli Ústavní soud konstatoval, že správce daně měl postupovat podle §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy účinném znění, správce daně tak neučinil ani po roce 2011, správní orgány, a ani soud proto nerespektoval uvedený nález Ústavního soudu.
Žalovaná ve vyjádření datovaném dne 26. 5. 2015 navrhla odmítnutí dovolání, neboť žalobce nevymezuje žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či která nebyla doposud vyřešena. Žalovaná se ztotožňuje s odvolacím soudem, zejména co se týče závěrů o zneužívání práva ze strany žalobce a nepřípustnosti těžit ze svého protiprávního jednání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř. Podle §242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Dovolání není přípustné.
Namítá-li žalobce, že soudy rozhodující v řízení podle OdpŠk nerespektovaly nález Ústavního soudu, není tato námitka případná, neboť Ústavní soud řešil úplně jiné právní otázky, než na kterých spočívalo právní posouzení soudů v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobné při výkonu veřejné moci dle OdpŠk.
Žalobce dále v rozsáhlém dovolání kritizuje rozsudek odvolacího soudu, avšak jeho podání obsahově nenabízí žádné vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Odvolací soud zohlednil trestní řízení proti žalobci a jeho výsledek při hodnocení kritéria významu daňového řízení pro žalobce a poté reálnosti vzniku ušlého zisku. Pokud takový postup dovolatel napadá, je nutno konstatovat, že odvolací soud postupoval v souladu s v odvolacím rozhodnutí citovanou judikaturou, přičemž závěry prezentované v dovolání nekorespondují s textem odůvodnění napadeného rozsudku. Nelze taktéž opominout, že se dovolatel domáhá ušlého zisku odpovídajícího výši „běžných úroků uplatňovaných při uzavírání úvěrových smluv peněžních ústavů s podniky“ – jelikož správce daně nevyplatil žalobcem protiprávně žádaný přeplatek na dani, nemohl žalobce realizovat blíže neurčené „podnikatelské projekty“. Ze spisového materiálu však plyne a žalobce to nijak nerozporuje, že přeplatek na dani byl žádán po správci daně neoprávněně (nikdy neexistoval) a navíc byla tato „jiná pohledávka“ ve smyslu trestních předpisů zabrána žalobci (jako jeden z udělených trestů) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 4 To 51/2014.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu