ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1904.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1904/2017-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce: a) RASTRA AG-CZ, a. s ., v konkurzu, IČO 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, a b) J. S. , o zaplacení 653 369 659 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 59/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, č. j. 20 Co 376/2016-182, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 59/2014-79, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 59/2014-79, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, č. j. 20 Co 376/2016-182, se odmítá.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 653 369 659 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Finančního úřadu v Pardubicích, který podal dne 14. 12. 2001 Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové oznámení o podezření ze spáchání trestného činu krácení daně ze strany statutárních orgánů vedlejší účastnice, společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., přičemž trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem. Uvedená částka představuje 5% akcionářský podíl žalobce na celkové škodě společnosti ve výši 13 069 633 187 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 59/2014-79, zamítl žalobu na zaplacení částky 653 369 659 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci a vedlejšímu účastníku b) společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalovanou a vedlejší účastnicí a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 20 Co 376/2016-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobci a vedlejšímu účastníku b) společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II) a rozhodl, že se žalované vůči vedlejší účastnici a) náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce podal dovolání jak proti rozhodnutí soudu odvolacího, tak i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvedl, že přípustnost dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která:
1) „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, to je vznik rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci ‚korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem‘ v konkurzním řízení č. j. 46 K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ a. s. ‚v důsledku jednání Finančního úřadu v Pardubicích‘ a
2) má být dovolacím soudem posouzena jinak, když dne 14. 7. 2000 byla orgánům státu poprvé oznámena a následně již nesporná ‚defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘.“
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Co se týká dovolání směřujícímu proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 20 Co 376/2016-182, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výše citované body 1) a 2) dovolání nepředstavují formulaci právní otázky. Námitky žalobce obsažené dále v dovolání (jež čítá 270 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobce vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky jsou značně nekoncentrované a míjí se s tím, co bylo podstatou napadeného rozhodnutí.
Z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) ovšem nelze dovodit srozumitelnou právní otázku, která zatím neměla být v praxi dovolacího soudu vyřešena, ani v jaké otázce a od jaké judikatury se má dovolací soud odchýlit. Na straně 142 a následující se žalobce bez jakýchkoli souvislostí věnuje problematice rozsahu korupce v rámci České advokátní komory a některých soudů. Dále na straně 242 a následující vysvětluje, opět mimo kontext, „neomarxistický výklad vlastnických práv“. Pouze zlomek obsahu dovolání se podstaty věci dotýká, žalobce však v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo ve smyslu §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí záviset, a krom zřejmého nesouhlasu s rozhodnutím jako takovým neobsahuje dovolání ani žádný výklad toho, v čem má podle žalobce spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z hlediska podstatných námitek, které by mohly být způsobilé založit přípustnost dovolání, tak dovolání ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
K uvedenému lze dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Žalobce (na straně 76 až 78 dovolání) uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 29 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který žalobce namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (č. l. 323), které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu