ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1917.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1917/2018-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Vita Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) L. R., a b) T. R., obou zastoupených Mgr. Renatou Čavarovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října č. 496/13, proti žalovanému M. K., o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 57/2012, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2017, č.j. 3 Co 44/2016-186, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2016, č.j. 36 C 57/2012-149, zamítl výrokem I. žalobu žalobkyně b), kterou se domáhala, aby se jí žalovaný písemně omluvil za výrok „ vy se taky chováte divně, když musím být upřímný“ , kterým ji měl urazit před ostatními, dále výrokem II. zamítl žalobu žalobkyně b), aby se žalovaný této žalobkyni omluvil, že narušil její rodinné vztahy a vzájemné soužití s rodinou tím, že řekl D. R. „ jak chceš, tak zavolej policajty, ať tě tady odtud vyvedou“, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným omluvit se oběma žalobcům že jim výrokem „to vyřešíme buď po dobrém nebo po zlém“ vyhrožoval a zastrašoval (je), čímž jim narušil jejich dobré rodinné vztahy a klidné vzájemné soužití, výrokem IV. zamítl žalobu, aby se žalovaný omluvil D. R. v souvislosti s výrokem „ jak chceš, tak zavolej policajty, ať tě tady odtud vyvedou“ ; výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně nedůvodnost žaloby spatřoval v tom, že výroky žalovaného, které žalobci specifikovali, a ve kterých spatřovali neoprávněný zásah do svého osobnostního práva, nejsou objektivně způsobilé narušit nebo ohrozit práva žalobců podle §11 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále též „obč. zák.“), tudíž není naplněna jedna z podmínek předpokládaných ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti podle §13 obč. zák. a je vyloučena možnost vzniku této odpovědnosti.
K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2017, č.j. 3 Co 44/2016-186, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, když nedospěl k závěru, že by žalovaným užité výrazy byly způsobilé neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Nadto se žalobci též domáhali omluvy žalovaného jeho partnerce, aniž by ta byla účastnicí předmětného řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 4. prosince 2017 včasné dovolání, doplněné podáním jejich zástupkyně ze dne 21. března 2017. Přípustnost tohoto dovolání spatřují v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti s aplikací ustanovení §120 o.s.ř. a §11 obč. zák. (odkazují např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2482/2012 a na konkrétně vyjmenovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se spokojil s jeho argumentací týkající se dokazování v tomto řízení a nevypořádal se s námitkami žalobců tvrzenými v jejich odvolání. Tento postup dovolacího soudu vedl ve svém důsledku k nesprávnému právnímu posouzení předmětné věci. Soudy obou stupňů při tom neprovedly důkazy navrhované žalobci. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, a s ohledem na obsah spisu, pak posuzované dovolání požadavky obsažené v ustanovení §237 o.s.ř. nenaplňuje.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, eventuálně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby .
V souzeném případě soudy obou stupňů s ohledem na výroky žalovaného, které žalobci učinili předmětem tohoto sporu, dospěly k odůvodněnému závěru, že jimi nemohlo být (objektivně) zasaženo do práva na ochranu osobnosti žalobců. S tímto názorem se dovolací soud zcela ztotožňuje, přičemž výlučně subjektivní náhled žalobců, a jejich pocit neoprávněného dotčení osobnostních práv, není způsobilý, bez faktu zjištění objektivně existujícího zásahu do jejich osobnostní integrity, založit odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení §11 obč. zák. (požadavek žalobců, aby žalovaný poskytl zadostiučinění i osobě, která není účastníkem tohoto řízení je při tom zcela obsoletní). Na této skutečnosti nemohly změnit nic ani návrhy žalobců na provedení dalších důkazů v řízení.
Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu