ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2042.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2042/2018-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného J. Ch. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Monikou Kolrosovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Heřmanova 1415/1, za účasti: procesního opatrovníka JUDr. Jiřího Kunce, advokáta se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, a hmotněprávního opatrovníka Městské části Praha 7, se sídlem Nábř. kpt. Jaroše 1000, a dále za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 995/1, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 P 49/97, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městské soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 91 Co 279/2017-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2017, č. j. 9 P 49/97-126, omezil posuzovaného ve svéprávnosti v rozsahu vymezeném ve výroku I., výrokem II. ustanovil posuzovanému opatrovníka, kterému vymezil rozsah práv a povinností, posuzovanému umožnil účast na volbách (výrok III.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.) a změnil původní rozsudek o zbavení způsobilosti k právním úkonům (výrok VI.).
K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 91 Co 279/2017-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích III., IV., V. a VI., dále formulačně upravil výrok II. a změnil výši částky, s níž je posuzovaný oprávněn nakládat, výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své zmocněnkyně (srov. §37 odst. 1 věta druhá zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) včasné dovolání, které však neobsahuje obligatorní náležitosti, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto náležitost již nemůže být dovolání doplněné (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání nelze seznat, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudit, ani který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. má dovolatel za splněný.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání. Dovolatel namítá, že nesouhlasí se závěry znaleckého posudku a dále uvádí, že: „odvolací soud při svém rozhodování nevyhodnotil všechny skutečnosti, své závěry posoudil dle mínění posuzovaného zcela jednostranně proti zájmům posuzovaného nikoliv pro ochranu jeho zájmů.“ Tato argumentace však přípustnost jeho dovolání založit nemůže, jelikož - jak již shora bylo zdůrazněno - v dovolání posuzovaného absentuje jak právně relevantní vymezení dovolacího důvodu, tak i vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
K dovolání se vyjádřil procesní opatrovník avšak pouze k té části, kde dovolatel namítal pochybení procesního opatrovníka v řízení před soudy obou stupňů, aniž by byly rovněž splněny náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu