ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2050.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2050/2017-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců (původně a/ JUDr. Vítězslava Bauera, narozeného dne 13. června 1946, bytem v Praze 4, Hrdličkova 2188/14), b) M. N. , c) F. J. , d) J. M. , e) Investorská rozvojová a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, identifikační číslo osoby 471 16 048, f) J. K. , a g) J. B. , všech zastoupených Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 113/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2016, č. j. 25 Co 43/2016-135, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali náhrady majetkové škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)ve znění pozdějších předpisů (dále již „Odpšk“), v celkové částce 18.390.256,- Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobci byly akcionáři společnosti Euro Park Praha, a. s., která byla vedlejším účastníkem řízení, jež bylo zahájeno žalobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále již „restituční řízení“). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 5 C 106/2003-189, ve znění označeného doplňujícího a opravného usnesení) ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2009, č. j. 24 Co 317/2008-274, bylo žalobě vyhověno. Následně byly oba tyto rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2994/2009, a to pro nesprávné právní posouzení věci a nedostatečně provedené dokazování. Žalobci uzavřeli s třetími subjekty smlouvy o převodu akcií, kdy výši kupní ceny vázali na výsledek restitučního řízení. V důsledku vydání rozhodnutí v restitučním řízení došlo k naplnění podmínky ve smlouvách o převodu akcií a tedy ke snížení kupní ceny akcií.
Na základě vydání nezákonných rozhodnutí nižších stupňů (v restitučním řízení) se žalobci domáhali náhrady škody (ve smyslu OdpŠk), která spočívala v ušlém zisku z obchodní transakce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že náhrada škody není v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími vydanými v restitučním řízení. Dále bylo soudem prvního stupně uzavřeno, že ani jeden z dovolatelů nebyl účastníkem restitučního řízení a tudíž nejsou žalobci aktivně legitimováni k podání žaloby o náhradu škody, která jim měla vzniknout vydáním nezákonných rozhodnutí v restitučním řízení.
K odvolání všech žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. března 2016, č. j. 25 Co 43/2016-135, potvrdil rozsudek prvního stupně (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a konstatoval, že náhrady škody se mohla domáhat pouze akciová společnost a nikoli její akcionáři. Rovněž se shodl i s právním názorem soudu prvního stupně o neprokázání příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a vydáním nezákonných rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a to do všech jeho výroků) podali žalobci (dále též „dovolatelé“) včasné dovolaní. Dovolatelé přípustnost dovolaní spatřují v tom, že „ napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Dále však již tuto otázku explicitně neformulují. Dovolatelé též argumentují tím, že bylo porušeno jejich právo na řádný a spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Porušení tohoto práva spatřují v tom, že soudy obou stupňů došly k závěru, že dovolatelé nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby podle Odpšk.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která nesouhlasí s tvrzeními, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a ztotožňuje se s rozhodnutími obou stupňů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k názoru, že z pohledu shora vyložených čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání žalobců neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. I přes obsáhlost dovolání nutno konstatovat, že dovolatelé v dovolání neformulovali příslušnou právní otázku, jež by podle §237 o. s. ř. měla z hlediska jejího vyřešení odvolacím soudem zakládat přípustnost dovolání z důvodu, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Jinými slovy řečeno, spatřují-li dovolatelé přípustnost dovolání v tom, že „ napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“ , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Nad rozsah odůvodnění shora lze uvést, že soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly s aktivní legitimací dovolatelů (jestliže dovolatelé nebyli účastníky restitučního řízení a ani netvrdili, že by usilovali o vedlejší účastenství v tomto řízení, a v době vydání nezákonných rozhodnutí již akcionáři této společnosti ani nebyli) a dovolací soud tudíž neshledal, že by na základě dovolací argumentace bylo možno dovodit porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolateli odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním jejího písemného vyjádření k dovolání. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu