ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2055.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2055/2018-200
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně S. A. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Kryštofem Pazdírkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 141, proti žalované G. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví k movité věci, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 30/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. října 2017, č. j. 36 Co 39/2017-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. října 2017, č. j. 36 Co 39/2017-177, se v měnícím meritorním výroku I. a dále v nákladovém výroku II. zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 11 C 30/2015-130, zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně domáhala určení, že označená smlouva o převodu specifikovaného osobního automobilu, je neplatná, a dále, že žalobkyně a její manžel F. A. (dále též „manžel žalobkyně“) vlastní ve společném jmění manželů označený osobní automobil.
Po provedeném řízení soud prvního stupně - ve vztahu k žalobě o určení vlastnictví k movité věci - uzavřel, že se žalobkyně nedovolala neplatnosti učiněného právního jednání, respektive že ze strany žalobkyně nebyla neplatnost učiněného právního jednání řádně namítána, neboť námitka této neplatnosti nebyla učiněna vůči manželu žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. října 2017, č. j. 36 Co 39/2017-177, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu (ohledně zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k předmětnému osobnímu automobilu) změnil tak, že určil, že žalobkyně a její manžel vlastní ve společném jmění (dále též „SJM“) označený osobní automobil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil, že: „není sporu o tom, že řádně žalobkyně vytkla relativní neplatnost převodní smlouvy pouze ve vztahu k žalované, a to doručením žaloby, k němuž došlo dne 28. 5. 2015. Pokud jde o vytknutí relativní neplatnosti ve vztahu k manželovi žalobkyní, došlo k zásadnímu zvratu důkazní situace v odvolacím řízení, neboť k odvolání proti rozsudku okresního soudu žalobkyně připojila dopis adresovaný manželovi ze dne 19. 12. 2016. V něm žalobkyně vytkla, že provedl převod společného automobilu XY RZ XY v registru silničních vozidel (evidovaný) na G. V. v červnu 2014 bez souhlasu žalobkyně. Dále uvedla, že takové jednání učiněné bez jejího souhlasu je neplatné podle §714 odst. 2 občanského zákoníku a že se žalobkyně této neplatnosti dovolává. Převzetí dopisu stvrdil vlastnoručním podpisem F. A.“
Odvolací soud k provedení tohoto důkazu v odvolacím řízení uvedl, že: „má za to, že tento důkaz není nepřípustnou novotou, ke které by odvolací soud nemohl přihlédnout, neboť jde o situaci předpokládanou v ust. §205a písm. f) o. s. ř., tedy jde o skutečnost, která nastala až po vyhlášení rozhodnutí soudem I. stupně, v době, kdy probíhalo řízení u okresního soudu, tento důkaz neexistoval. Žalobkyně tento důkaz uplatnila ještě v běžící promlčecí době, která je tříletá (§619 odst. 2 o. z., §629 odst. 1 o. z.), přičemž o vytýkaném jednání se žalobkyně dozvěděla nejdéle v září 2014, neboť dne 18. 9. 2014 je datován e-mail žalobkyně adresovaný žalované s výzvou k odstoupení od předmětné smlouvy a k dohlášení vozidla.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřuje v okolnosti, že odvolací soud při posuzování otázky přípustnosti provedení důkazu v odvolacím řízení pochybil při aplikaci §205 písm. f) o. s. ř., neboť nebyl naplněn důvod pro aplikaci výjimky z koncentrace řízení, a tedy nemělo být přihlédnuto k nové skutečnosti v odvolacím řízení, v důsledku čehož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka na podporu své dovolací argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, v němž dovolací soud vyložil, že předestře-li účastník ve sporném řízení teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) nová v dosavadním řízení neuplatněná tvrzení a navrhne k nim provedení důkazu (a nejde o případy uvedené v §205a odst. 1 o. s. ř.), nesmí odvolací soud k těmto tvrzením přihlížet a ani sám z vlastní iniciativy provádět důkazy, které by toto (nepřípustné) tvrzení měly objasňovat, bez ohledu na to, že z takového tvrzení by mohla vyplývat absolutní neplatnost právního úkonu. Na toto rozhodnutí odkazuje rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 669/2007. Dále dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, z něhož vyplývá, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v dovolání, jsou z hlediska §205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle §119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná.
Dovolatelka dále namítá, že žalobkyně své tvrzení o vytknutí neplatnosti právního úkonu vůči svému manželovi před soudem prvního stupně netvrdila. Má za to, že dospěl-li by Nejvyšší soud k závěru, že: „v odvolacím řízení žalobkyní vyrobený nový důkaz odpovídá požadavkům §205a odst. (2) f) o. s. ř., tedy že jde o důkaz, který vznikl až po vyhlášení rozhodnutí soudu okresního a je tedy z tohoto důvodu v odvolacím řízení přípustný, potom má žalovaná za to, že by tímto způsobem došlo k legalizaci účelového jednání ze strany účastníků řízení tak, aby zvrátily svoji dosavadní neúspěšnost v řízení způsobenou vlastní vinou - nekonáním.“ V takovém jednání žalobkyně spatřuje dovolatelka účelové chování a soudní praxi „za nepřípustnou z důvodu mravnosti i předvídatelnosti soudních rozhodnutí“ ; přípustnost dovolání by pak v takovém případě měla být dána z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesprávně též odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (s ohledem na popsané okolnosti případu). Dovolatelka dále učinila návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud v odvoláním dotčeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované je - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
Žalobkyně se domáhala určení, že označený osobní automobil je v SJM žalobkyně a jejího manžela. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobkyně podle §80 o. s. ř. v procesní situaci, kdy manžel žalobkyně nebyl v postavení účastníka řízení (tj. nebyl ani v procesním postavení žalující strany, ani nebyl žalován). Z měnícího rozsudku odvolacího soudu je toliko zřejmé, že naléhavý právní zájem je dovozován ze skutečnosti, že se žalobkyně domáhá určení vlastnictví k automobilu, jenž má být ve SJM žalobkyně a jejího manžela, přičemž je v evidenci vozidel registrován na dovolatelku. Odvolací soud mechanicky - pro závěr o existenci naléhavého právního zájmu na dané soudní věcně právní deklaraci k mobilii - odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ), který však byl - v poměrech určovací žalobou sledované reflexe (v posuzovaném případě) příslušného zápisu do katastru nemovitostí - rozveden rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008. V posledně zmíněném rozsudku dovolací soud poměrně jasně vyložil, že (ve stručnosti shrnuto z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí) je-li předmětem řízení určení, že zcizení nemovitosti tvoří součást SJM žalobce a jeho manželky, musí být manželka v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na straně žalované.
Obdobný závěr (jako ve věci sp. zn. 22 Cdo 4208/2008) nutno přirozeně učinit i v případě požadavku na určení, že označený osobní automobil je ve společném jmění manželů, neboť v opačném případě by takový rozsudek nebyl závazný vůči druhému manželovi a nemohl by ani odstranit dosud panující (žalobkyní tvrzený) prvek právní nejistoty i ve vztahu k předmětnému registru vozidel.
Teprve po vyjasnění otázky naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř. by přicházelo v úvahu řešení otázky, zda se žalující manžel může až ve stadiu odvolacího řízení dovolat se (uplatnit námitku) neplatnosti právního jednání podle §714 odst. 2 o. z. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008, sp. zn. 29 Cdo 4320/2007).
Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že: „jde o skutečnost, která nastala až po vyhlášení rozhodnutí soudem I. stupně“ , přičemž tím (jak se podává z obsahu předmětného odůvodnění rozhodnutí) vlastně míní v odvolacím řízení (nově) provedený listinný důkaz (dopis ze dne 19. prosince 2016), což není (ve smyslu §205a zmiňované „skutečnosti nebo důkazy“) totéž. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku není také zřejmé, zda otázka uplatnění této námitky je odvolacím soudem považována za otázku skutkovou či otázku právní, neboť ta která eventualita má pochopitelně rozličný význam též z procesního pohledu (i ve vazbě na §205a o. s. ř.). Nelze si také nepovšimnout, že odvolací soud ze shora označeného listinného důkazu ani neučinil příslušné skutkové zjištění, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí pouze vyložil prostý obsah této listiny, to vše při absenci nově sumarizovaného závěru o skutkovém stavu věci, jenž by byl následně soudem podroben (zákonu odpovídajícímu) právnímu posouzení (v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí např. absentuje aplikační úvahu odvolacího soudu též ve vazbě na §586 odst. 1, 2 o. z.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit v dovoláním dotčeném rozsahu ke kasaci napadeného rozsudku a v tomto rozsahu vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení §243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto vydaným kasačním rozhodnutím byl konzumován.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud bude reflektovat na námitky žalované, jež tímto rozhodnutím nebyly konzumovány, a rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu