ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2165.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2165/2018-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně, A. N., jako procesní nástupkyně J. N. , zemřelého dne 26. srpna 2017, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , o 200.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 280/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 55 Co 178/2017-117, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 9 C 293/2011.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. března 2017, č.j. 30 C 280/2016-80, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že řízení před soudy trvalo čtyři roky a necelých pět měsíců, když ve věci bylo rozhodnuto soudem prvního stupně třikrát, soudem odvolacím čtyřikrát a Nejvyšším soudem dvakrát. Z obsahu odůvodnění předmětných rozhodnutí vyplývá, že v žádném případě nedošlo k tomu, že by soud nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně. Délka soudního řízení, ve kterém bylo opakovaně rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, tak byla podle soudu prvního stupně zcela přiměřená. Tento soud dále uvedl, že do délky řízení o zadostiučinění v daném případě nelze započítat dobu uplatnění nároku před Ministerstvem spravedlnosti České republiky, neboť žalobce nedoložil výši uplatňované škody. Řízení podle zjištění soudu prvního stupně nebylo složité, nebyly zjištěny žádné průtahy, žalobce se svým chováním na jeho délce nepodílel, soud neshledal ani zvýšený význam řízení pro žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. června 2017, č. j. 55 Co 178/2017-117, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se převážně i s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vyslovil názor, že do celkové doby řízení je třeba započítat i řízení před Ministerstvem spravedlnosti jako orgánem jednajícím jménem státu. Ovšem toto lze pouze za předpokladu, že žalobce dodrží své povinnosti v tom smyslu, že svůj nárok řádně odůvodní. Pokud sám nepostupuje v souladu se zákonem, nemůže se toho ve svůj prospěch následně dovolávat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. července 2017 dovolání doplněné podáním ze dne 15. srpna 2017. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť odvolací soud se podle jeho mínění při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřeného odškodnění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a nález Ústavního soudu. Následně klade otázky, které podle jeho názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, a to
- Jaké jsou náležitosti podání, kterým se uplatňuje nárok na náhradu škody podle OdpŠk.
- Zda se do celkové délky kompenzačního řízení podle OdpŠk včítá i doba předběžného projednání nároku podle ustanovení §15 OdpŠk.
- Zda může být vyloučena doba trvání předběžného projednání nároku podle ustanovení §15 OdpŠk z celkové délky řízení v případě, že nárok byl uplatněn jen velmi obecným způsobem, avšak žalovaný neplnil ani po podání a doručení žaloby, ve které byl nárok zcela jednoznačně vyspecifikován?
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po podání dovolání žalobce dne 26. srpna 2017 zemřel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. dubna 2018, č.j. 30 C 280/2016-173, bylo rozhodnuto, že v dovolacím řízení bude dále na straně žalobkyně pokračováno s procesním nástupcem dosavadního žalobce, kterým je pozůstalá manželka A. N. (dále též „dovolatelka“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 do 29. září 2017.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak již bylo uvedeno shora, žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nicméně neklade žádnou konkrétní otázku, která by dokládala odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu, pouze nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že délka původního řízení nebyla nepřiměřená a nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v dovolání cituje, nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat. K námitce žalobkyně ohledně (ne)přiměřenosti délky předmětného kompenzačního řízení Nejvyšší soud připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15), což v případě žalobkyně není.
Dovolatelka se současně mýlí, pokud první dvě konkrétně formulované právní otázky považuje za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 31. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že tzv. kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle §14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §15 odst. 2 OdpŠk) . Odvolací soud v souladu s tímto závěrem výslovně konstatoval, že do celkové doby řízení je třeba započítat i řízení před Ministerstvem spravedlnosti.
V usnesení ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014, Nejvyšší soud vyložil, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Byl-li při něm poškozený právně zastoupen, nepřiznává mu zákon (§31 odst. 4 OdpŠk) nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech zastoupení. Zákon nepředepisuje náležitosti podání, je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje . Není však povinen svůj nárok právně kvalifikovat a podřazovat jej příslušným ustanovením zákona. (viz VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2012, §14). Ačkoli zákon neuvádí, jaké náležitosti má předběžné projednání obsahovat, je potřeba, aby příslušný úřad při posuzování těchto projednání nepostupoval příliš formalisticky a vycházel z obsahu takového návrhu na předběžné projednání. Takový přístup je ostatně doporučen i v „Desateru dobré praxe podle ombudsmana pro posouzení žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup“, vydaném dne 10. 11. 2010. Podle bodu 3. tohoto doporučení ministerstvo po obdržení žádosti posoudí, zda se podle obsahu jedná o žádost o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem (zejména nečinností příslušného úřadu) či nezákonným rozhodnutím; současně posoudí, zda se jedná o žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žádosti nesmí být posuzovány podle názvu či zjevně chybně zvolené formulace .
Pokud jde o otázku případného vyloučení doby trvání předběžného projednání nároku z celkové délky řízení, pak na této otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když v závěru konstatoval, že pokud žalobce svůj nárok uplatnil vadně, nereagoval na výzvu k doložení potřebných dokladů, nemůže z této skutečnosti pro sebe ještě vyvozovat finanční nárok .
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není zdůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu